Zelený sen o ekologickém softwaru

Ilustrace: Nenad Vitas

A nejenom to. Také je o polovinu spolehlivější a co hlavně, levnější. Vyžaduje o polovinu méně aktualizací a oprav, je o polovinu méně náchylný k infekci škodlivými kódy. Vyzáří o polovinu méně tepla. To vše, aniž by se rezignovalo na kteroukoli z dnes obvyklých funkcí nebo aplikací. Zdá se vám to nemožné?

V časech nejhoršího greenwashingu a všudypřítomného ekologického teroru se něco podobného může zdát jako další kamínek do skládačky „zeleného světa“. Světa, ve kterém se ani ten nejstylovější výrobek, vyznačující se jinak brutálním nepoměrem cena/výkon neobejde bez příhodného zeleného cejchu (na konci stránky vlevo). Ve skutečnosti je ale cesta k laciným, spolehlivým, dlouhodobě použitelným a tedy vlastně šíleně ekologickým počítačům mnohem snazší, než by se na první pohled mohlo zdát. Vede jen nečekanou krajinou.

Mnoho výrobců technologií používá k dosažení zeleného dojmu ze svých produktů cestu zásahů do výrobních a implementačních procesů. Používají méně prvku X, jejich obaly jsou recyklovatelné až ze 170% a pak, zelené barvě nic neodolá. Pokud už si někdo všimne pro ekologii provozu tak klíčové komponenty, jakou je software, většinou tak činí uvedením nového, skvěle zeleného produktu s lístečkovým rozhraním, který pracuje na produktech stávajících. Jinak to ani neumí udělat.

       

Co kdybychom to ale zkusili jinak? V zásadě by stačilo tvořit software, který by byl – a to už od úrovně jádra operačního systému – drasticky jednodušší a prvoplánovější, než je tomu doposud. Aplikacím by stačilo jedno univerzální API místo stovek vzájemně propojených frameworků. Důsledně by se dodržovalo, že úkoly, které umí bezprostředně zpracovávat procesor, by se neprováděly na úrovní operačního systému. Systémy by provozovaly výhradně ty služby a aplikace, které bezprostředně souvisí s prací uživatele. Krátce řečeno, odboural by se balast. Výsledek by pak mohl být provozován na velmi jednoduchých, řekněme jednočipových počítačích – samozřejmě že s pasivním chlazením, relativně malými SSD disky, velmi nízkou spotřebou (= nechlazenými zdroji) a za málo peněz.

Pokud nyní kroutíte hlavou a vynášíte na adresu autora tohoto nápadu hrdelní ortele typu „nic neví o programování“, zkuste se soustředit na jinou myšlenku. A sice, zda by takový ekologický software skutečně nemohl přinést zelenou revoluci do výpočetní techniky. A nejenom do ní. Zda by, třeba i v rámci potírání mediálně tak úžasné „krize“ nestálo zato uvažovat o úsporách na straně složitosti softwaru. Výsledky by mohly být překvapivé.