Problém je v tom, že financování a vysílání ČT určují zákony. Ty tedy ukládají na jedné straně občanům povinnost platit koncesionářské poplatky za držení přístroje, na druhé straně Česká televize má ze zákona (§ 3) povinnost finančně zajistit pozemním digitálním vysíláním pokrytí 95% obyvatelstva. Podle posledního stavu zjišťování šíření signálu, podle přijaté metodiky, zajišťují ČRa již nyní v přechodových sítích DVB-T2 pokrytí signálem stanic ČT 99,6% populace. Čili zákon je bohatě splněn a předmětné oblasti mají zatím jen smůlu. Zákon tedy předpokládá, že těch zbylých maximálně 5% populace řeší své problémy s příjmem ČT pomocí DVB-S, kde je též možné její stanice sledovat zdarma. A, pokud ani to není řešitelné, tato část populace má prostě smůlu, pokud časem ČT a ČRa neudělají další vylepšení pokrytí. Většinou žádný zákon nezajišťuje úplně stejnou úroveň služeb pro všech 100% populace.