Hlavní navigace

Centralizovaně, nebo decentralizovaně: jak kupovat kryptoměny?

18. 1. 2021
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Decentralizované kryptoměnové burzy začaly trochu šlapat na paty velkým centralizovaným depozitním službám. Jsou ale pro každého? A jak obstojí srovnání CEX a DEX přístupu z uživatelského pohledu?

Bitcoin zpočátku nastavil pro celé prostředí kryptoměn étos decentralizace (síťového konsensu, governance aj.), která vytváří základní hodnoty celého public blockchainu ekosystému: rezistenci vůči cenzuře, eliminaci centrálního slabého bodu a snadné manipulace systému zvenku. 

Je proto zvláštní ironií, že se coby hlavní uživatelé těchto služeb velmi dlouho držely centralizované depozitáře pro obchodování a směnu kryptoměn za fiat měnu nebo kryptoměn mezi sebou. Přichází změna a co je pro uživatele vlastně výhodnější?

Slabiny centralizovaných řešení

Jak jsme psali v poslední ročence, v roce 2020 například ne tak úplně plánovaně zavřelo 87 centralizovaných spotových směnáren a burz. Dvě z toho zavřely vlády, čtyři byly hacknuté a již se z toho nevzpamatovaly, 44 představoval pravděpodobně exit scam využívající turbulentního období a 37 z nich to zabalilo pod tlakem zpřísňující se regulace. 

Mediálně nejúspěšnější hack loňského roku (hack burzy KuCoin) sice fatální nebyl, ale i tak vygeneroval ztrátu minimálně za 150 milionů dolarů (velkou část fondů se podařilo obnovit), která jen díky štěstí a rychlé reakci nedopadla na samotné uživatele.

Velké centralizované depozitáře snadno transferovatelných a poměrně likvidních kryptoměn představují od počátku obří honeypoty pro hackery. Nakumulované prostředky byly také vždy velkým lákadlem ke zpronevěře pro samotné provozovatele nebo jejich zaměstnance, jak o tom svědčí mnohé nečekané insolvence (Cryptopia, Cointed GmbH, QuadrigaCX a BitGrail). S příchodem povinného KYC (řada centralizovaných burz před rokem 2017 umožňovala vícestupňovou registraci s nejnižším stupněm bez KYC) začaly být tyto instituce zajímavé i jako zdroj zajímavých informací pro tradiční regulátory finančního trhu a daňové správce.

Centralizované burzy, které na dlouho trh ovládly, se zkrátka staly ukázkovým „single point of failure“ celého ekosystému. Důvod byl jednoduchý, pro většinu lidí představovaly nejméně bolestivou cestu ke kryptoměnám. Navíc nabízely výrazně menší cenové spready (a případně poplatky) než alternativní řešení (jednorázové směnárny, kryptoměnové „ATM“) a oproti decentralizovaným burzám navíc sofistikované systémy pro automatické párování objednávek v (téměř) reálném čase.

Od roku 2017 začalo být s přibývajícími KYC povinnostmi a čím dál častějším sebereportováním burz téma decentralizovaných alternativ aktuálnější, ale spíše se o něm hovořilo, než že by se tyto služby nějak aktivněji využívaly. Do toho se pomalu, ale jistě začaly utahovat regulatorní smyčka a hlásit o slovo stát, který si pod záminkou ochrany drobných investorů chtěl ze zisků z obchodování také ukousnout svůj podíl. 

Z podpory non-KYC řešení se tedy stala tak trochu módní záležitost. S výjimkou menšiny, pro kterou jsou cypherpunkové ideály víc než nezanedbatelné ušetřené prostředky, tak většina uživatelů navenek začala deklarovat podporu decentralizovaných řešení (Local Bitcoins, decentralizované burzy jako Bisq – původně Bitsquare), ale většina obchodů se realizovala přes centralizované platformy. Nebylo divu, likvidita na decentralizovaných řešeních byla mizerná, spready šílené a šance na to, že narazíte na nějakého vykuka, který se vás pokusí podvést, poměrně vysoká.

Na tomto trendu se zdánlivě nic nezměnilo až do druhé poloviny loňského roku, v té první dokonce na toto téma vyšla velmi pěkná 42 stran dlouhá akademická studie The Failed Hopes of Disintermediation: Crypto-custodian Insolvency, Legal Risks and How to Avoid Them od Matthiase Haentjense, Tycho de Graafa a Ilyii Kokorina z Leiden Law School v Holandsku. Studie se zabývá mimo jiné bezpečnostními úschovami v burzovních depozitářích a detailněji ji shrnujeme v článku Jak bezpečné je mít kryptoměny uložené na kustodiálních službách?

Něco se začalo měnit

Něco se ale přeci jenom začalo měnit. Překvapivě na tom má téměř nulový podíl samotný Bitcoin, zato téměř 100 % loňský boom etherových DeFi projektů. Změna byla plíživá a postupná, ale takovým pomyslným milníkem se stal srpen, kdy decentralizovaný DeFi protokol Uniswap překonal v denním objemu obchodování centralizovanou americkou burzu Coinbase (426 milionů dolarů na Uniswapu vs. 348 milionů na Coinbase) a měsíční zobchodované objemy na DEX burzách vyjádřené v rezervní fiat měně přesáhly částku 11 miliard dolarů. Současný objem je sice nižší, na předsrpnové hodnoty se ale již také nevrátil.  

Uniswap si svůj okamžik slávy rozhodně zasloužil, přinesl totiž do světa DEX burz něco nového – decentralizovaný, ale přitom plně automatizovaný marketmaking namísto centrální knihy objednávek.

Když pomineme přímé důsledky pro trh (obtížnější manipulaci, větší fragmentaci digitálních aktiv napříč trhem), otázka za milion (mBTC) zní: došlo tímto momentem k rozhodujícímu přerozdělení sil? 

Když pomalu mizí některé nevýhody DEX burz (nízká likvidita, vysoký spread), a naopak se utahují podmínky pro fungování na CEX burzách (vyžadované a stále se zpřísňující KYC/AML, interní cenzura/compliance, daňové povinnosti), nezmění se také uživatelské preference?

Jsou DEX burzy pro každého? Pro a proti CEX vs. DEX řešení

Většina toho podstatného již byla řečena. Centralizované směnárny a burzy těží z privátní infrastruktury, která spojuje nabídku a poptávku. Protože vše probíhá na interních serverech, je proces velmi efektivní, což se odráží na rychlosti obchodování, ale také na nižších rozdílech mezi nabídkou a poptávkou. Díky snadné arbitráži je aktuální hodnota kryptoměn na většině burz prakticky totožná. 

Na obřích burzách, jako jsou Binance, Huobi Global, Coinbase Pro, Kraken, Bithumb, nebo třeba Bitfinex či Bitstamp, se vám také nestane, že zničehonic vyschne pool likvidity a vy naberete v momentě prodeje obrovský skluz mezi cenou při zadání příkazu a jeho dokončením (při prodeji za market), a to ani při nákupech a prodejích v řádu milionů dolarů. 

Daní za tento komfort je ztráta finančního soukromí (KYC), riziko vzniku daňové události a v některých případech (záleží na více faktorech) riziko ztráty svěřených fondů. Toto poslední riziko lze částečně eliminovat tím, že burzu budete využívat pouze k rychlé směně a ani fiat, ani kryptoměny zde nebudete nechávat ležet dlouhodobě. 

V kontrastu s tím decentralizované burzy dělají to, že spojují potenciální kupce s těmi, kdo se snaží kryptoměny prodat. Protože bývají otevřené všem (nevyžadují KYC) a nevyužívají prostředníka, probíhá obchod prostřednictvím otevřeného smart kontraktu. Obě protistrany tak jsou díky tomu při dodržení základních bezpečnostních pravidel relativně anonymní a uživatelé mají velkou kontrolu nad celým obchodním procesem. 

Nevýhodou je vedle nižší likvidity a stability především mnohem větší zodpovědnost za bezpečnost celého obchodu. Ten navíc nikdy nemůže být bezpečnější, než je použitý smart kontrakt: pokud selže, není nikde dovolání. 

Vyšší míra anonymity jde v ruku v ruce s vyšší koncentrací prostředků z nelegální činnosti (ať již jde o fiat, nebo o kryptoměny) a s vyšší koncentrací podvodů. Derivátem těchto externalit je pak také to, že CEX burzy někdy nechtějí kryptoměny, které prošly nějakým DEX mechanismem, přijímat, a strach z anonymity DEX burz se částečně promítl dokonce do chystané evropské regulace kryptoměnového trhu. Minimálně slovní kritiku schytávají z velmi podobných důvodů také ze strany americké Securities and Exchange Commission, případně CFTC, NFA či FINRA.

DEX jsou určitě fajn řešením, především pro privacy maximalisty, ale není to rozhodně zadarmo. Když pomineme penalizaci samotného trhu, tak obdobně jako v případě samotných kryptoměn a jejich nativní úschovy, respektive správy jejich privátních klíčů, spočívá plná zodpovědnost jen a pouze na uživateli. Když naletí podvodníkovi, nestuduje podmínky kontraktu, může za případnou ztrátu nadávat jen sám sobě. Jsou na tom ale kustodiální služby výrazně lépe? Krátká odpověď by zněla: jak kdy.

Jak bezpečná je úschova v depozitářích

Škoda spojená se ztrátou kryptoměn z kustodiální úschovy se liší podle předchozího způsobu úschovy a tím, jak je definováno vlastnictví + transfer kryptoměny (podle toho se aplikuje smluvní nebo vlastnické právo). Dále bude záviset na tom, k jakému náhledu na právní povahu kryptoměn se přiklání legislativa, pod kterou daná instituce spadá. 

Uložená kryptoaktiva mohou, ale také nemusí být například z pohledu lokálního práva součástí probíhající insolvence a jejich majitelé nemusí mít vždy legální nárok na jejich výběr. Nejčastěji zde hraje roli právě výklad podle lokálního insolvenčního a vlastnického práva. Protože ale máme co do činění s internetem, který příliš nerespektuje hranice, vstupuje do hry ještě další faktor, a to různé navázané kolizní normy mezinárodního soukromého práva.

Příklad situace, kdy soudy v minulosti odmítly nároky uživatelů na vrácení kryptoaktiv kvůli jejich nejasné právní povaze, byl pád japonské burzy Mt. Gox (v Japonsku vedl k zavedení povinného licenčního systému pro kryptosměnárny), nebo třeba italská BitGrail. V prvním případě se ukázalo, že bitcoiny nebyly z pohledu práva předmětem vlastnictví, ve druhém sehrálo roli údajné „smíchání kryptoaktiv“.

Na technickém způsobu uložení také záleží

Burzy ukládají kryptofondy uživatelů dvojím způsobem, na což uživatele explicitně neupozorňují. Řeč není o hot a cold peněženkách, ale o poolovaných (častá praktika, používají je třeba burzy Coinbase, Wirex, OKEx a další služby) a segregovaných adresách (méně populární, z těch velkých je využívá například burza Gemini).

Poolované prostředky představují výrazně vyšší riziko, zejména protože prostředky původně připsané jednomu uživateli mohou být snadno využity ve prospěch jiného, a to bez vědomí původního uživatele. Toto by zrovna docela dobře mohla vyřešit regulace, která by burzám explicitně částečně, nebo úplně zakazovala nakládat s kryptoprostředky uživatelů v úschově a vynutila jejich ukládání na oddělené adresy.

Česká specifika

Podle českého práva mezi provozovatelem burzy a uživateli vzniká smluvní vztah. V § 2913 občanského zákoníku existuje něco, čemu právníci říkají institut smluvní odpovědnosti, a podle něj má ten účastník, který smlouvu poruší, povinnost nahradit vzniklou škodu (odst. 1).

HRkon_tip

Z povinnosti se lze ovšem vyvléci, když se ukáže, že v jejím plnění bránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka (odst. 2), pod což se dá krásně schovat právě i krádež nebo jiná nepředvídaná ztráta prostředků uložených na burze. 

A přesně toho u nás společnosti podnikající v oboru často využívají. Stačí do smlouvy se zákazníkem vložit klauzuli, že neodpovídají za vzniklou škodu v případě nepředvídatelných okolností. Pokud některou z těchto služeb používáte, schválně se podívejte, jestli to není také váš případ.

Autor článku

Redaktor serveru Lupa.cz a expert na blockchain a kryptoměny. Jako šéfredaktor v minulosti vedl ADASTRA Business Intelligence Magazine a server ITbiz.cz.