Pro mě je to třeba primárně o vědomí, jestli je dotyčný formát future-proof: s FLACem vím, že pro daný hudební materiál*) dostávám nejvyšší reálně dosažitelnou kvalitu**) a že tato kvalita se nebude v průběhu zpracování***) degradovat. Že když se za rok nebo za dva rozhodnu, že mi to za to stojí, a koupím aparaturu za X set tisíc, tak nebudu muset tu hudbu shánět znovu, protože v ní najednou uslyším věci, které ji činí neposlouchatelnou.
Že teď na mé stávající aparatuře neslyším rozdíl je pro mě irelevantní.
*) Tzn. pro danou nahrávku v daném mixu.
**) Tzn. teoreticky se může stát, že majitel práv to za X let vydá ještě jednou v 96 kHz/24bit, ale *teď* je k dispozici akorát 44 kHz/16bit a pokud odmyslím možnosti jako vloupat se do trezoru majitele zpráv, tak prostě nic lepšího sehnat nemohu.
***) Řekněme např. normalizace hlasitosti nebo konverze do formátu, který zvládne moje autorádio nebo můj přenosný přehrávač.