Hlavní navigace

Daniel Lessner (Jednota školských informatiků): Výuku informatiky čeká po 17 letech revoluce. Jak dopadne, záleží na školách a učitelích

30. 4. 2021
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

 Autor: Archiv Davida Lessnera, publikováno s jeho svolením
Výuka informatického myšlení, násobně více hodin nebo tvorba programů. Hodiny informatiky na základních školách se mají změnit k nepoznání. Je tu ale řada háčků. Uvnitř: PODCAST.

Místo memorování toho, jak funguje Word, spíše výchova k informatickému myšlení. Tak má vypadat velká změna, kterou do učení informatiky na základních školách přináší revize Rámcového vzdělávacího programu

Informatika bude nově žáky provázet od prvního stupně až do deváté třídy a nemá je učit zapnout a vypnout počítač, ale spíš rozebírat problémy, plánovat jejich řešení a naučit se co nejvíce věcí automatizovat. 

„Chceme přece náš mozek využít k něčemu jinému, než jsou rutinní činnosti,“ říká v rozhovoru pro Lupu učitel Daniel Lessner z Jednoty školských informatiků. Revoluce v učení informatiky podle něj přichází po 17 letech, ale zdaleka nemá vyhráno.

Část rozhovoru jsme přepsali do textu níže, celý si jej můžete poslechnout ve formě podcastu:

Co to je rámcový vzdělávací program (RVP) a jaké změny jeho nová verze výuce informatiky na základních školách přináší? 

Na první pohled si to můžeme srovnat s osnovami, ale zásadní rozdíl je v tom, že RVP je rámcový vzdělávací program, to znamená, že předepisuje minimální výstupy, kterých by každé dítě na každé škole mělo povinně dosáhnout. Na každé škole pak je svoboda i zodpovědnost rozvrhnout si ty výstupy do předmětů, přidat k nim, co je kde potřeba, třeba věnovat víc času tomu, co škola v daném regionu potřebuje – když má třeba přeshraniční spolupráci, tak jiné jazyky, nebo se třeba zaměřuje na dramatickou výchovu nebo na informatiku. Je v tom obrovská svoboda, zároveň to celý systém trochu znepřehledňuje. 

Dosud v RVP pro základní školy byla předepsaná dohromady jedna povinná hodina informatiky na prvním stupni a jedna na druhém stupni. Škola si je tak mohla dát například do páté třídy a pak do deváté. To bylo všechno, co stát vyžadoval, co se týče setkání dětí s digitálními technologiemi. 

Časová dotace je jedna rovina, druhou byl obsah hodin informatiky. Ten byl zaměřený hodně uživatelsky a od roku 2003–2004 se nezměnil. V té době prohlížeče neměly zvlášť karty, nebyl žádný Facebook, žádné YouTube, žádný Gmail, Wikipedie byla malá a samozřejmě nebyly žádné smartphony. Způsob, jakým pracujeme s technologiemi, se od té doby zásadně změnil, což chce současná změna reflektovat.

V rámcovém vzdělávacím programu také chyběla informatika jako taková, tak jak se učíme jiné předměty. Fyziku se neučíme proto, abychom všichni byli inženýři, a dějepis proto, abychom všichni byli archeologové, ale dává nám to optiku, skrz kterou můžeme zkoumat svět, nějaký způsob přemýšlení. A samozřejmě je to součást všeobecného rozhledu. Informatika, jako poměrně zásadní součást toho, jak dnes svět funguje, nám tam ale chyběla. 

Dlouhá léta se píše o tom, že se informatika učí opravdu tím uživatelským způsobem: jak používat Word, zapnout počítač, vypnout počítač. Opravdu to takto funguje? 

Jak kde. Tím, že máme rámcové vzdělávací programy, si to každá škola mohla pojmout trochu po svém. Je tak velmi obtížné generalizovat. I uživatelské znalosti se dají učit dobře nebo špatně a je čím dál tím více škol, které i výuku uživatelských znalostí pojímají velmi kvalitně. Asi nemá smysl si překreslovat do sešitu uživatelské rozhraní konkrétní verze Wordu, ale na druhou stranu existují obecnější principy strukturování textu a typografie, které jdou nad rámec konkrétní verze a toho, kde mám jaké tlačítko zmáčknout.

Stojí za to k tomu dodat, že značná část učitelů – jde o desítky procent a v porovnání úplně nejvíc ze všech předmětů – kteří učí informatiku, je neaprobovaných, což ještě více rozevírá nůžky kvality. Někdo si velmi kriticky zhodnotí, co má smysl děti učit, a někdo na to fakt nemá buňky a jen si prostě vylosoval nejkratší sirku a snaží se s tím nějakým způsobem poprat. A tam se může stát, že se děti učí ledasco, co nedává smysl, ale je to pro něj cesta nejmenšího odporu.

V novém RVP se píše o tom, co by děti měly umět na prvním a na druhém stupni. Materiál klade důraz na informatické myšlení. Co to v praxi znamená a jak se rozvoj informatického myšlení má konkrétně učit? 

Když to řeknu úplně jednoduše – a je to s vědomím, že je to trošku do kruhu: informatické myšlení je to, jakým způsobem přemýšlí informatik, jakým způsobem se dívá na svět, jak přistupuje k problémům. Základní náčrt by mohl vypadat tak, že se dívá na nějaký problém, pracuje na jeho formulaci tak, aby si stanovil, co je jeho jádrem, připravuje si různé varianty postupu a o těchto postupech uvažuje.

Tím se informatika zásadně liší od jiných předmětů: neučíme se v ní „kuchařkové postupy“ typu algoritmu písemného dělení. U něj se v hodinách matematiky s dětmi neuvažuje o tom, jestli je ten algoritmus kvalitní a jak ho hodnotíme. Funguje rychle? Pomáhá mi nějak se zotavit z případné chyby? Kolik zabere papíru? Nechci tvrdit, že se tím vším musí matematika nutně zabývat, jen ukazuju rozdíl přístupu.

Jako informatik se totiž zabývám také kvalitou postupu jako takového, takže si jich zkusím nahodit několik, porovnám je mezi sebou, a pak se teprve pustím od řešení. Červenou nití, která se vším táhne, je efektivita veškerého mého konání. To neznamená, že bych se měl chovat jako robot, vždycky jsem to já, kdo zvolí užitkovou funkci, vůči které chci optimalizovat. Když si někdo řekne, že chce být rychle hotov a nevadí mu práce dejme tomu na trojku, je to z mého pohledu informatikáře úplně v pořádku. Jestliže je jeho cílem se naučit co nejvíc, bude k tomu přistupovat jiným způsobem.

Zaměřením na efektivitu se dostaneme k automatizaci, algoritmizaci, programování, protože přece chceme svůj mozek umět využít k něčemu jinému, než jsou rutinní činnosti. Jeden z benefitů, který si od informatiky slibujeme, je aspoň minimální úroveň intuice rozpoznat, co jsou rutinní úkoly. A pocit nebo pnutí, že takové věci nemusíme a často nechceme dělat, je jednou z věcí, kterou chceme v informatice kultivovat.

Podle RVP se mají už děti na prvním stupni učit rozpoznávat strukturované informace a pracovat s nimi. V praxi ale asi výuka nebude vypadat tak, že žáci zasednou k počítači.

V tomto případě mluvíme o čtvrté nebo páté třídě, začít se dá samozřejmě už dřív a bylo by to z různých hledisek žádoucí. Ale není to asi tak zásadní, protože na prvním stupni s dětmi pracuje celou dobu jeden vyučující a může mnohem flexibilněji kombinovat různé předměty mezi sebou. Způsob uvažování, jestli právě postupuju správně, jestli mám informaci zaznamenanou přehledně, jestli jsem schopný svůj plán sdělit kamarádovi – to se dá samozřejmě prolnout napříč. 

Nicméně ve čtvrté, páté třídě je už určitě namístě začít. Ale není to tak, že bychom sedli a začali klofat do klávesnice nějaké C++. Existují prostředí, která jsou této věkové skupině přizpůsobená. Jsou postavená herním způsobem a umožňují žákům několikrát po sobě vyzkoušet, jak se chová rozhodování podle pravidla, nějaký cyklus. Může jít třeba o optimalizaci sbírání ovoce v bludišti.

Spousta informatického chování a uvažování se také dá trénovat zcela bez počítače. Může jít třeba o procházení bludištěm a hledání nejkratších cest. Hledání nejlepších řešení obecně je jednou z věcí, kterou typicky nepotkáme v jiných předmětech, a informatika si v nich vyloženě libuje. Pracovat se dá i třeba na koberci s autíčky nebo s roboty.

Opravdu nejde o to, aby se děti ve čtvrté, páté třídě učily nějaké pojmy. Spíš jde o to projít si zážitky, na které potom můžeme navázat v pozdějších ročnících.

Jak se dá výchova k informatickému myšlení známkovat? Sám říkáte, že postupů vedoucích k cíli může být více. Jak se to dá hodnotit? Budou děti psát písemky z procházení bludiště?

Doufám, že nebudou. Ne, že by mi vadilo napsat písemku na procházení bludiště, ale je asi hloupé dát někomu čtyřku za to, že neprošel. Známkování je citlivá otázka, možná proto, že na to i v informatice nejsme zvyklí. Ale já si myslím, že stejně jako hodnotíme v matematice – i tam můžeme mluvit o tom, že je někdy potřeba chytrý nápad – ani informatika v tomto není specifická, kromě toho, že budeme méně hledět na výsledek a více na postup. Když ale mluvíme o sumativním hodnocení, známkování, měly by platit stejné zásady jako jinde: říct si kritéria, co hodnotím, ideálně je prodiskutovat s žáky tak, aby jim rozuměli, chápali je a přijali je za svá.

Teď jsme v hodině pracovali s mikropočítačem micro:bit. Má malý displej, na kterém může ze strany na stranu přeblikávat dioda. Můžeme si říct třeba, že výsledkem má být to, aby světla běžela donekonečna, aby se průběžně rozsvěcela a zhasínala a pár dalších kritérií. Můžeme si to zformulovat i na základě prvních vývojových pokusů a pak podle toho práci žáků zhodnotit. Ve chvíli, kdy je hodnocení takhle transparentní, v zásadě není problém v tom, aby si žáci práci zhodnotili i sami mezi sebou.

Pojďme se posunout na druhý stupeň. RVP tam očekává výstupy ve stylu, že žák má získávat z dat informace, má je umět interpretovat a nakonec že má umět sám vytvořit nějaký přehledný program. Znamená to, že se děti na druhém stupni budou opravdu učit programovat?

Ano, ale pořád mluvíme o dětském programovacím prostředí. Pokud nemám extra zaměřenou třídu s extra motivovanými dětmi, nejspíš nepůjdu do něčeho, jako je Python nebo shellové skriptování. Pro deváťáky se nevyžaduje textový programovací jazyk jako takový. Jde spíš o přemýšlení v určitých strukturách. Když například popisuju pracovní postup, tak se v něm občas budu muset rozhodnout, nějaké kroky bude opakovat, možná budu v postupu odněkud někam skákat a používat nějaké subrutiny. To se dá typicky řešit ve Scratchi, což je blokový programovací jazyk, kde postup skládám z jednotlivých dílků.

Takže ano, budou sestavovat programy, které budou dělat něco užitečného, ale je dobré si k tomu doplnit kontext deváťáka. Užitečným programem může být třeba vánoční přání pro babičku, které je animované a nějakým způsobem interaktivní. Může to být i nějakým způsobem angažovaný program, s oblibou se dělají třeba výukové programy na třídění odpadu a podobné úlohy.

Nepředstavujme si tam ty dospělácké programy. Ty si žák může zkusit později na střední škole, kde se ve výuce informatiky připravuje obdobná změna. Na základní škole je podstatné, aby děti porozuměly tomu, že jsou pány toho stroje, dokážou ho přimět i k poměrně komplexnímu chování a k tomu, aby si pomohly splnit nějaký cíl – i když je to třeba „jen“ pobavit kamarády.

Zmínil jste Scratch nebo micro:bit. Pracuje se v hodinách informatiky s podobnými pomůckami už dnes? Je to běžné? 

Opět: jak kde. To bychom se dostali i k otázce financování vybavení, které funguje asi tak, jak byste si představil.

Čili špatně?

Ano. Ale problémem není nutně nedostatek peněz, ty se dají sehnat. Potíž je v tom, že se shánějí ad hoc – teď je tady nějaký grantový program, tak ho zkusíme. Ale v takovém světě se velmi těžko plánuje. Teď třeba ministerstvo navýšilo prostředky, které se dají využít právě i k nákupu různé robotické techniky a jiných pomůcek, ale zatím je pořád problém v tom, že se na ty peníze nedá spolehnout dlouhodobě. Nemůžete tak plánovat systematickou obnovu vybavení. Ruku v ruce s tím jde problém se správou celé školní infrastruktury – síť, konektivita a tak dále.

Nicméně peníze se sehnat dají a školám, které mají zájem, se daří se nějakým způsobem vybavit. Je dobré být při tom taktický a dobře si zvolit, co vlastně chcete dělat. Pro naši školu jsem zvolil právě micro:bity, protože jsem usoudil, že nemáme tolik hodin, abychom třeba trávili čas i stavěním robotů. Ale existují i robotické stavebnice, které obsahují řídicí jednotku, motorky, senzory a dají se napojit na kostky Lega. Je i celá řada dalších výukových pomůcek, zmíněný Scratch je třeba zadarmo, takže se dá fungovat v naprosto postačující kvalitě i velmi nízkorozpočtově.

Pracovat s různými roboty a programovat je, to asi musí děti docela bavit.

Ano, s tím máme rozhodně pozitivní zkušenost. Pořád funguje wow efekt, zatím ještě nechodí moc dětí, které říkají „jé, toho robota mám doma už od Vánoc“ (smích). Samozřejmě pak záleží na didaktické práci učitele, aby ten wow efekt nevyvanul. Ale dá se říct, že asi všechny systémy, s kterými jsem se setkal, umožňují stavět další a další výzvy a udržovat v dětech zaujetí. 

Podle nového RVP bude tedy informatika mít na základních školách výrazně více hodin. O kolik a bude se učit jen v hodinách informatiky, nebo se bude prolínat i do dalších předmětů? Budou učitelé informatiky spolupracovat s učiteli jiných předmětů a kombinovat výuku? 

No, určitě budou, protože přece všude na školách učitelé spolupracují napříč předměty.

To bylo ironicky?

No, když se to bude hodně často říkat, tak to přece bude úplně všude pravda. Samozřejmě i v tomto je situace odlišná škola od školy.

Aha.

Kolik těch hodin bychom tedy měli mít: teď máme jednu na prvním a jednu na druhém stupni a měli bychom mít dvě a čtyři. To znamená, že se informatika bude učit od čtvrté třídy nepřerušeně po jedné hodině týdně až do deváté třídy. Na jednu stranu je informatika pořád nejmenší předmět, na druhou stranu se ale aspoň už dá nějak systematicky pracovat a postavit kontinuální plán, jak děti rozvíjet, protože už tam nejsou ty pauzy.

Teď je tzv. náběhové období, takže od září může škola podle nového RVP začít učit, pokud chce. Od září 2023 to bude povinnost pro všechny na prvním stupni a od září 2024 i na druhém stupni. Je tam určitý prostor pro řešení potíží, které samozřejmě jsou a budou: sehnat učitele, vybavení, rozmyslet, odkud škola ty hodiny pro informatiku má vzít.

Také je asi dobré říct, že uživatelské dovednosti, nebo-li digitální gramotnost, jak se dnes říká, nezmizela. Přesunula se mezi tzv. klíčové kompetence, které se ve škole řeší napříč vším. V RVP je formulace, která říká, že vzdělávání slouží k tomu, aby skrz práci s učivem rozvíjelo klíčové kompetence. Jsou mezi nimi kompetence k řešení problémů, kompetence k učení, komunikační kompetence, sociální, personální, občanská či pracovní kompetence. A mezi ně se teď zařadila i kompetence digitální. Ideál je, že každý na škole si vezme z oněch kompetencí svůj díl – včetně té digitální. Například když píše texty, bude se zabývat tím, jak se elektronicky zpracovávají. Takže uživatelské dovednosti se neztratily, ale spíš bych řekl, že posílily.

To neznamená příkaz, že třeba matematikáři budou muset od roku 2023 počítat v Excelu. RVP specifikuje jen cíle, ale jakým způsobem je škola přerozdělí, je čistě na ní, na jejích možnostech, na možnostech jejího učitelského sboru. Někde tak budou v hodinách informatiky učit úvod do práce s technologiemi – jak zapnu a vypnu počítač, jak funguje e-mailová schránka. A někde si to rozeberou a třeba šikovný občankář to vezme k sobě.

A ještě nad tím je nadstavba, kterou jste zmiňoval vy, že i v informatice jako takové – práce s daty, strukturování informací, automatizace a algoritmizace – se samozřejmě dá spolupracovat s ostatními předměty. Technologie se dají spojit typicky s fyzikou – jak fungují, proč mi Bluetooth jde, nebo nejde přes zeď, jak funguje rozlišení kamery v mobilu. Ale souvislostí i s jinými předměty je celá řada. Ale je nutno říct, že je samozřejmě obtížnější takovou spolupráci uřídit.

Takže pořád bude záležet na jednotlivých učitelích, na tom, jestli do toho chtějí jít, jestli jsou, nebo nejsou na technologie pozitivně naladění. A na každé škole bude výsledek velmi odlišný. 

Tak to je a bude a nějaká změna RVP s tím nemůže nic moc udělat. Ale bez ní by to dost dobře nešlo, protože když to není napsané, proč by to školy dělaly. Souvisí s tím i příprava učitelů na pedagogických fakultách – určitě bude změnu reflektovat, ale nebude se to nikdy dít předem: proč, když to školské dokumenty nevyžadovaly.

Tip Lupa_temata

To, že se změna do RVP dostala, je spíš začátek celé cesty než její konec. Učitelé mají hromadu prostoru se s ní nějak popasovat a školy mají své preference a možnosti. A je na státu, ale nejen na něm, i na neziskovkách, vzdělávacích institucích nebo na jednotlivých rodičích, aby v případě potřeby nabídli pomoc a podporu. Bude také hodně záležet na spolupráci učitelů mezi sebou, protože tady máme učitele, kteří jsou průkopníci, jsou napřed a nasbírali spoustu zkušeností a jsou připravení je dál předávat.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu: