Hlavní navigace

Digitalizace: bude to podle Senátu

27. 4. 2006
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: 29
Poslanci v úterý definitivně schválili novelu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to v její senátní verzi. Vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu) je z dosahu tohoto zákona vyjmuto, a to zcela záměrně, neboť poslanci si s ním nevěděli rady. Ale jak se to dotýká služeb IPTV? Sám Český Telecom řadí IPTV spíše ke kabelové televizi.

Již v pondělí, v pravidelném vydání seriálu Stalo se, jsem zde na Lupě psal o tom, že se schyluje k definitivnímu rozhodnutí ohledně tzv. digitální novely (novely zákona č. 231/2001 Sb., „o provozování rozhlasového a televizního vysílání“).

Pro ty, kteří celou kauzu nesledují dlouhodoběji, připomínám, že jde mimo jiné i o „rest“, který zbyl České republice z přebírání nového evropského regulačního rámce elektronických komunikací. Ten převzala (z větší části) zákonem č. 127/2005 Sb. „o elektronických komunikacích“, ale poslanci z něj nakonec celou problematiku digitálního vysílání vyňali. Důvodem bylo, že nebyli schopni se dohodnout na jejím řešení.

Trvalo jim ještě celý další rok, než se na nové podobě dohodli. I když i to je možná trochu silné slovo. Ve třetím čtení totiž poslanci schválili verzi, která byla poznamenána opravdu velkým počtem pozměňovacích návrhů, což se nutně podepsalo na její celkové kvalitě, přehlednosti a konzistentnosti.

Ovšem i senátoři měli svůj vlastní pohled na některé konkrétní záležitosti, a tak připravili svou (senátní) verzi a tu vrátili poslancům. Ti měli toto úterý pak na výběr ze tří možností:

  • přijmout senátní verzi (bez možnosti změn),
  • setrvat u své původní verze (opět bez možnosti její změny), nebo
  • odmítnout obě verze a návrh „shodit ze stolu“ (ukončit projednávání návrhu, bez výsledku).

Dnes už víme, jak to dopadlo: poslanci se přiklonili k verzi připravené (či spíše: upravené) senátory. A to poměrně přesvědčivě, 122 kladnými hlasy ze 171 přítomných zákonodárců. Nyní zbývá, aby novelu podepsal prezident – a pak může být vyhlášena ve Sbírce a nabýt účinnosti (dnem vyhlášení ve Sbírce).

Co je nové a co se změnilo?

Podrobnější popis toho, co tzv. digitální novela přináší a v čem se senátní verze liší od poslanecké, by byl na jiný článek a pro jiné médium (více „televizní“). Proto skutečně jen s maximální stručností:

  • Novela například zakazuje majetkové propojení vysílatelů a provozovatelů digitálních sítí. To by bývalo vadilo například Českému Telecomu, který vlastní jeden ze tří stávajících sítí vysílačů a skrze svůj dceřiný Omnicom chtěl i vysílat vlastní televizní programy. Nakonec si to ale rozmyslel a žádost o licence prý podává Omnicom sám. Nyní toto ustanovení vadí Primě, protože její spoluvlastník (skupina GES Media Holding) vlastní i provozovatele další sítě digitálních vysílačů, společnost CDG (Czech Digital Group). Podrobněji na DigiZone.cz.
  • Televize Prima se týká také otázka regionálních licencí a regionálních stanic, které dosud s Primou sdílí její frekvence. Zde senátoři (ani poslanci) nakonec Primu nezbavili této zátěže.
  • Novela řeší i další osud celoplošných licencí stávajících vysílatelů. Tyto licence, vydané ještě podle původní verze zákona, totiž svou časovou platností daleko přesahují očekávaný termín vypnutí analogového vysílání (tzv. ASO, Analog Switch-Over).
  • Kdy konkrétně bude stávající analogové vysílání vypnuto a jak konkrétně se bude přecházet na to digitální, určí tzv. technický plán přechodu (podrobněji). Jeho přípravu uložila novela Českému telekomunikačnímu úřadu.
Tip: Vše důležité o digitálním vysílání najdete na serveru Digizone.cz. Aktuální zpravodajství, mapy pokrytí, recenze i nabídku set-top-boxů.

Do novely se přičiněním poslanců dostalo i několik zajímavých perliček, jako třeba tyto dvě povinnosti:

  • nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin,
  • nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne.

Co naopak se do novely nedostalo, je podrobnější ošetření veřejnoprávních médií a jejich postavení. Zde je nutné podotknout, že když se před (více než) rokem schvaloval zákon o elektronických komunikacích, poslanci z něj sice vyňali celou problematiku digitálního vysílání, ale naopak do něj zařadili krátké ustanovení o vzniku veřejnoprávního multiplexu. Nejspíše to měla být jakási pojistka, a v každém případě měla být následována podrobnějším ošetřením toho, jak má být veřejnoprávní multiplex obsazen a vysílán. To se nestalo, a tak nejspíše bude dříve či později (spíše ale dříve) zapotřebí další novela.

„Nová média“ se do zákona nedostala

Do předmětné novely se ale nedostala ještě jedna významná oblast, kterou jsou „nová média“. Tedy například služby, jako je IPTV (Internet Protocol TV). I když vlastně: určitým způsobem jsou některá tato „nová média“ v novele přece jen řešena – ovšem tak, že jsou postavena mimo dosah vysílacího zákona.

Jde konkrétně o ustanovení, které říká, že

Za rozhlasové a televizní vysílání se nepovažuje (…) vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu).

Psal jsem o tom zde na Lupě již v pondělí, v domnění, že jde primárně o řešení problému s televizními poplatky z počítačů připojených k Internetu, a že dopad na služby, jako je IPTV, je spíše jakýmsi (asi nechtěným) vedlejším efektem. Jenže v úterý, na výroční konferenci České asociace kompetitivních komunikací (ČAKK), jsem měl možnost se na jeho smysl zeptat poslance Jaromíra Talíře, který je předsedou Stálé komise pro sdělovací prostředky ve Sněmovně. A ten mi odpověděl, že nejde o vedlejší efekt, ale o záměr. Přesněji: o způsob, jak se poslanci vyrovnali s novými médii a službami, se kterými si nevěděli rady a neuměli je „zapasovat“ do stávajících schémat regulace klasických médií. Proto je z dosahu zákona raději sami vyňali.

Jen pro upřesnění, o co konkrétně se (kromě jiného) jedná: ve světě klasických médií a tradičních způsobů šíření televizních a rozhlasových programů (telekomunikačních sítí) existuje povinnost označovaná jako „must carry“. Ta například předepisuje kabelovým operátorům, aby do své programové nabídky povinně zařazovali určité programy (v Česku zatím šlo o ČT1 a ČT2, Novu a Primu) a dále aby ve své síti vyhradili a zdarma poskytli jeden kanál na žádost obce nebo dobrovolného svazku obcí, pro bezplatný místní informační systém sloužící výhradně potřebám obcí.

Pravdou je, že takto formulovaná povinnost (pokud jde o vyhrazení jednoho kanálu) nutně předpokládá existenci více souběžných kanálů, skrze které jsou programy vysílány (a přijímány) souběžně, s tím, že mezi nimi si vybírá až koncový příjemce (divák). Například v kabelových sítích to takto skutečně funguje a zákon jim jeden takovýto kanál vlastně „znárodňuje“.

Ovšem v prostředí IPTV to funguje jinak. Zde je k dispozici jen jeden přenosový kanál a k výběru programu proto musí docházet (podle pokynů diváka) již u vysílatele. Provozovatelé služeb IPTV samozřejmě mohou do své nabídky zařadit i určité „předepsané“ programy, ale už nemohou svůj jediný přenosový kanál nikomu vyhradit a přenechat. To by pak sami neměli kudy se dostat ke svému divákovi (uživateli, zákazníkovi).

Jasno v tom nemá ani EU

Abych to ale nesvaloval jen na české poslance: pravdou je, že s „novými médii“ se obtížně vyrovnávají i jinde. Konkrétně Evropská unie již delší dobu pracuje na nové „televizní direktivě“ (direktivě o „televizi bez hranic“), v rámci které chce specificky ošetřit „stávající“ a „nová“ média. Přesněji: lineární a nelineární média, jak je návrh nové direktivy označuje.

První problém ale vyvstává už s vymezením toho, co vlastně jsou lineární a co nelineární média, a kde leží hranice mezi nimi. Základní vymezení vypadá celkem jednoduše:

  • lineární jsou taková média, která mají pevné vysílací schéma určené vysílatelem,
  • nelineární jsou naopak média bez pevného vysílacího schématu, kde o době vysílání (i o tom, co vlastně bude vysíláno) rozhoduje až divák (příjemce).

Jenže když mají být na obě skupiny kladeny různé požadavky, resp. odlišná omezení, musí být hranice mezi nimi dostatečně přesná. A co třeba samotné IPTV? Kam vlastně patří? O tom, co je přenášeno (který program), rozhoduje divák. Ale program, který si vybere, má stále pevně dané vysílací schéma, charakteristické pro lineární média. A co když se do toho ještě přidají nějaké služby na bázi Video on Demand? Je výsledek lineární, nebo nelineární?

Dovolím si to shrnout závěrem, který mi vyplynul z diskuse k připravované direktivě na výroční konferenci ČAKK: že celá nová úprava „nových médií“ je i na úrovni EU stále otevřená a že její dokončení rozhodně nebude jednouché. A že v celé záležitosti asi nejvíce půjde o možnost uvolnit stávající omezení na reklamu a její formy a působení na diváka. Inu, koláč příjmů z reklamy je nejspíše největší, a tak půjde o jeho eventuální zvětšování a hlavně o jeho dělení.

Jak to hodnotí Český Telecom?

Aby nebylo vše ještě příliš jednoduché, zde je vyjádření Českého Telecomu, který se chystá spustit své IPTV služby (podle posledních informací během letních prázdnin, resp. do září). Zeptal jsem se, jak oni hodnotí postavení IPTV z hlediska zákona, zejména s ohledem na ustanovení o dálkovém přístupu:

Dle našeho názoru IPTV splňuje definici tzv. kabelového systému, jde tedy z hlediska zákona o obdobu kabelové televize, a nesplňuje definici vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu).

Zřejmá je především odlišnost IPTV v řadě charakteristik od televize, která je vysílána ze serveru dostupného z „veřejného“ Internetu. Podobnost s internetovým vysíláním je pouze v části technologie přenosu.

To je velmi zajímavé, a to nejen kvůli tomu, že to vyvrací mou předchozí domněnku (že IPTV spadá do vysílání prostřednictvím dálkového přístupu). Spíše kvůli „přihlášení se“ ke kabelovým sítím, na které se ze zákona vztahuje povinnost „must carry“. Jak asi Český Telecom vyhoví požadavku zákona, který mu ukládá „vyhradit zdarma jeden kanál pro bezplatný místní informační systém“? No, třeba to uhraje na zařazení dalšího programu do nejnižší programové nabídky (a ne skrze vyhrazení přenosového kanálu).

Je porušena technologická neutralita?

Skutečnost, že „nová média“ (vymezená skrze odvolávku na dálkový přístup) z právě schválené novely vypadla, však má také další zajímavé souvislosti. Ještě více totiž prohlubuje dosavadní nerovnost mezi sítěmi elektronických komunikací, v rámci které již dnes mají právě kabelové sítě určité „povinnosti navíc“ (dané požadavkem „must carry“). To je ale porušením pravidla o technologické neutralitě, které říká, že všem sítím má být měřeno stejně. Tento zásadní princip je pochopitelně zakotven v relevantních direktivách EU, konkrétně v liberalizační směrnici – ale členské státy mají problémy jej dodržet.

BRAND24

O vyjádření k tomuto aspektu jsem raději požádal odborníka na právní záležitosti – Zdeňka Vaníčka, prezidenta asociace ČAKK:

Členské státy Evropské unie stále činí rozdíly v chápání úlohy a postavení sítí elektronických komunikací používaných pro přenos hlasových a datových služeb na straně jedné a ostatních druhů sítí na straně druhé – a to v rozporu s principem technologické neutrality.

Liberalizační směrnice EU je tu porušována ve svých základech a ve své podstatě. Ustanovení novely zákona, které bude nyní znít:

'Za rozhlasové a televizní vysílání se nepovažuje

e) vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu)'

je společně se zněním § 54 této novely (jde o povinnost ‚must carry‘, pozn. autora) ukázkovým příkladem porušení principu technologické neutrality. Tento princip totiž nerozlišuje mezi způsoby dodávání signálu rozhlasového a televizního vysílání z místa jeho vzniku (výroby) ke koncovému konzumentovi (posluchači, divákovi). Argument, který zazněl na právě skončené výroční konferenci České asociace kompetitivních komunikací, že ‚ani EU si s tím neví rady‘, není ani vhodný, ani právní. ČR je součástí EU, tedy podílí se bezprostředně na tvorbě právních předpisů Evropských společenství, proto jí nejen nic nebrání v tom, aby přijímala logická a přesná ustanovení, ale také má povinnost hledat správnou právní úpravu.

Jak se zdá, čeští poslanci raději odložili hledání „správné právní úpravy“ na pozdější dobu – minimálně na dobu po volbách, ale spíše (dle mého názoru) až na dobu, kdy se s tím nějak popasuje i Evropská unie, ve své direktivě o „televizi bez hranici“ (TVWF, Television without Frontiers, tj. směrnice č. 89/552/EHS ze dne 3. října 1989). Přesněji v návrhu její novely [PDF, 217 kB], která se už jmenuje o audiovizuálních mediálních službách.

Uvažujete o (budoucím) pořízení IPTV?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).