Hlavní navigace

Digitální daň po česku: hamižnost, nebo spravedlnost?

Autor: Depositphotos
Česko dnes řeší prioritně jiné ekonomické problémy. Na cestě k přijetí digitální daně, která nyní leží v Poslanecké sněmovně, se tak zatím nic (zásadního) nezměnilo.
Karel Wolf
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Česká republika není jediná země, která na digitální daň nezapomněla. Od Indie přes Turecko až po kontinentální Evropu (Francie, Itálie, Španělsko, Rakousko) a ostrovní Velkou Británii, všude navzdory současné situaci a odkladům finišují přípravy na překlopení daně do právní reality. Někde daň dokonce již platí a nyní se spíše vyjasňují její právní dopady.

Současný stav v ČR

Návrh zákona o dani z vybraných digitálních služeb letos v lednu v prvním kole podpořila Poslanecká sněmovna a postoupila ho rozpočtovému výboru, který jej dočasně odložil. 

Těsně před vypuknutím koronavirové krize v Evropě došlo (zřejmě pod diplomatickým tlakem USA) na vyslyšení kritických hlasů opozice, které zaznívaly ohledně digitální daně od počátku, a vládní koalice připustila, že by daň mohla ještě doznat určitých změn, tedy především snížení současné procentuální sazby (při interpelacích ve Sněmovně to počátkem března zmínil český premiér Andrej Babiš). 

Další variantou, se kterou přišla v otázce digitální daně dříve nekompromisní ministryně financí Alena Schillerová, je ponechání sazby beze změny nebo jen její mírné snížení s tím, že dojde k odložení jejího vstupu v platnost minimálně o půl roku, a to navzdory tomu, že s ní již počítal původní letos schválený státní rozpočet (z toho nicméně vlivem mimořádné situace i bez posunutí digitální daně nezůstal kámen na kameni). Zákon měl být původně vymahatelný od 1. července 2020.

Zatím nicméně stále platí návrh, který zavádí jednotnou digitální daň ve výši 7 % na vybrané digitální služby poskytované v ČR a je momentálně nejpřísnější v Evropské unii. V procentuální výši zdanění Českou republiku zatím překonalo pouze Turecko s daní ve výši 7,5 %, kde daň začala platit začátkem března. Autoři českého návrhu tvrdí, že by měl narovnat podnikatelské prostředí v odvětví digitálních služeb mezi společnostmi založenými na „tradičních modelech“ a digitálních společnostech. Jaká je ale realita?

Digitální daň v českém právu v kostce

– digitální daň je daní nepřímou a skládá se ze tří samostatných daní:

a) daně z provedení cílené reklamní kampaně
b) daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní
c) daně z poskytnutí dat o uživatelích.

Správa všech tří daní probíhá jednotně pod souhrnným označením digitální daň (bod 2.1. obecné části důvodové zprávy).

– subjektem daně bude ten, kdo buď sám, nebo skupina překročí částku 750 mil. EUR v konsolidovaných výnosech a poskytuje digitální služby na území České republiky, za které přijal úplatu nejméně 100 mil. Kč celkem. Současně musí být splněna jedna z následujících podmínek: přijetí úplaty převyšující 5 mil. Kč za činnosti dle bodů a) a c), nebo v případě činnosti b) provozování rozhraní s více než 200 tis. uživatelskými účty.

– předmět daně je úplatné poskytování selektovaných služeb vymezených všemi třemi uvedenými body. Zjednodušeně řečeno jde o a) reklamní kampaň, která využívá osobní informace, které uživatelé poskytli digitální společnosti, b) zprostředkování smluvního vztahu mezi uživateli (typicky prodej nebo nájem) a inzerce a c) poskytnutí souboru uživatelských údajů jinému, resp. prodej dat.

– základ daně tvoří úhrn úplat za předmět daně na území České republiky. Sazbou daně je 7 % ze základu daně a zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.

Zdůvodnění digitální daňové zátěže versus její kritika

Oficiálním účelem této daňové úpravy je zatížit daní podnikatele v oblasti digitálních služeb, kteří typicky „poskytují nehmotný statek na území České republiky, ale působí ze zahraničí“. Tím dochází k tomu, že formálně nenaplňují podmínky zákona o daních z příjmů a zákona o dani z přidané hodnoty ve stejné míře jako podnikatelé z ostatních odvětví, což jim umožňuje velmi efektivní a agresivní daňovou optimalizaci. 

Digitální daň se snaží daňovou povinnost, která je normálně vázána na daňové sídlo, dostat tam, kde se generuje zisk a vzniká hodnota (bod 3. obecné části důvodové zprávy). Daň by neměla dopadnout na každého podnikatele v oblasti digitálních služeb, ale, jak naznačuje francouzská přezdívka daně „GAFA“ (Google, Amazon, Facebook, Apple), jen na skutečné giganty digitálního podnikání. To je na jedné straně samo o sobě pochopitelné, na druhé to ale představuje prostor jisté kontroverze a dává snadné argumenty do rukou Spojeným státům, které proti podobné dani velmi ostře vystupují (realita je nicméně taková, že největší část globálního efektivního zdanění firem, jako je Google, skutečně končí v USA). 

Důvodová zpráva vládního návrhu potřebu zákona obhajuje tím, že příjmy předních digitálních společností rapidně rostou, a přitom čelí nižšímu efektivnímu průměrnému daňovému zatížení (9,5 %) než společnosti obchodující na bázi „tradičních“ obchodních modelů (23,2 %), což je argumentace převzatá z průvodního dokumentu k návrhu směrnice Rady Evropské unie.

Důvodem, proč se tak děje, je již zmiňované současné navázání vzniku daňové povinnosti na daňové sídlo podnikatele. Digitální daň jej nahrazuje místem vzniku tržních hodnot (bod 3. obecné části důvodové zprávy k českému vládnímu návrhu).

„V souvislosti s tímto zdůvodněním nutně vyvstane otázka, zda je vhodné tuto implicitně přiznanou neschopnost podrobit digitální společnosti dani z příjmu a dani z přidané hodnoty sanovat zavedením nové daně určené speciálně pro tyto subjekty. Právě toto zaměření daně do daného sektoru a nastavení podmínek tak, aby dani byly podrobeny v zásadě jen zahraniční skupiny, působí velmi kontroverzně a podobná právní úprava nemá v českém berním systému obdoby,“ myslí si právnička Hana Gawlasová, partnerka advokátní kanceláře Squire Patton Boggs.

Takový pohled je v zásadě v souladu i s argumentací, kterou v lednu českému ministerstvu financí adresoval americký velvyslanec Stephen King, který pohrozil České republice odvetnými opatřeními, pokud by daň vstoupila v platnost. Velvyslanec označil podstatu digitální daně za diskriminační a sedmiprocentní sazbu daně za nepřiměřeně vysokou.

USA, kde digitální giganti odvádějí největší část svého efektivního zdanění, ostatně razí v tomto směru poměrně konzistentní politiku a bylo by překvapením, kdyby se zrovna ve vztahu k Česku zachovaly jinak. Vládou navrhovaná sazba daně je navíc zatím stále z unijního hlediska bezkonkurenčně nejvyšší (Španělsko, Itálie a Francie stanovily sazbu na tři procenta, jediné Rakousko na pět procent.) Přesto, že ministerstvo financí dopady případných sankcí nejprve bagatelizovalo, před narušením vztahů se Spojenými státy od začátku varují například exportéři.

Vydá se nově Česko cestou kompromisu?

V reakci na mezinárodní i vnitrostátní odpor se začala otevírat cesta k možnému kompromisu. Zatímco opozice od počátku navrhuje snížení sazby daně na obvyklá tři procenta, která původně předpokládala i Evropská unie (strana 12 návrhu směrnice Rady o společném systému daně z digitálních služeb jako daně z příjmu z poskytování určitých digitálních služeb publikovaného Evropskou komisí 21. 3. 2018), ministryně Schillerová, jejíž ministerstvo v této věci zastupuje vládu coby navrhovatele, příliš ustupovat nechce. 

Je ale připravená přistoupit na „rakouských“ pět procent a počítá s odkladem účinnosti nového zákona o půl roku. Druhé čtení bylo původně naplánováno teď na duben, vzhledem k vyhlášení nouzového stavu bude ale nejspíše odloženo, což je pro Schillerovou ve finále vítaná úleva.

Vedle současné podoby, kterou lze právně nahlížet i jako diskriminační a přes hraničně nejvyšší sazby daně, má nová právní úprava ještě další kontroverzní body. Není totiž například stále úplně jasné, kdo daňovou povinnost z ekonomického hlediska nakonec zaplatí.

Kdo to ve finále zaplatí

Daňová zátěž je pro podnikatele logicky ekonomickým nákladem. Pokud dojde k plošnému zvýšení nákladů v celém sektoru, je tento postup pobídkou, aby se tento náklad (daň) stejně plošně promítl do maloobchodní a spotřebitelské ceny konečného produktu. Reálně tak může hrozit, že daň zaplatí uživatelé digitálních služeb (například reklamy) v České republice prostřednictvím zvýšení cen za předměty daně.

„Důvodová zpráva se s touto námitkou vypořádává tak, že teoreticky každou daň lze ekonomicky přenést na jiný subjekt zvýšením cen, přičemž záleží na stavu trhu a soutěžního prostředí (bod 2.1. obecné části důvodové zprávy). Tedy sám navrhovatel připouští, že daň v konečném důsledku zaplatí spotřebitel služby, neboť například skupiny kolem značek Google a Facebook nemají žádnou další reálnou konkurenci na poli poskytování online reklamy. V rámci hodnocení dopadů regulace na spotřebitele navrhovatel zákona uvádí, že nelze kvantifikovat, nakolik poskytovatelé digitálních služeb o daň poníží své marže a nakolik o daň navýší ceny spotřebitelům. O vyčíslení ekonomických dopadů daně na spotřebitele se navrhovatel ani nepokusil s odkazem na skutečnost, že ostatní evropské státy postupovaly stejně (Bod 3.6 úvodní tabulky Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace.),“ vysvětluje Gawlasová.

Koronakrize MM tip

Sliby versus realita

Existuje ale ještě jedna pochybnost, která je spjata právě s českou podobou daně, a ta souvisí s tím, proč vládní koalice zavádí digitální daň právě v předkládané podobě. Opravdu jde o snahu narovnat podnikatelské prostředí, nebo spíš o snahu zalepit díru v rozpočtu? Zákon ve svém současném znění nahrává spíše tomu druhému.  

„S ohledem na skutečnost, že předkládaný návrh zákona v současném znění počítá s přeshraničně nejvyšší sazbou daně a zároveň přeshraničně nejnižšími limity, při jejichž překročení se subjekt stává povinným k dani, lze také uzavřít, že záměrem vlády není narovnat podnikatelské prostředí, ale vybrat co možná nejvyšší daň do státního rozpočtu bez ohledu na negativní dopady,“ uzavírá právnička.