Hlavní navigace

Digitální daň po Česku: jak vypadá návrh zákona o dani z digitálních služeb?

Autor: Depositphotos
Karel Wolf

Meziresortní připomínkové řízení k návrhu zákona o dani z vybraných digitálních služeb, který připravilo Ministerstvo financí, skončí tento pátek. Co zákon přináší?

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Nejprve stručná rekapitulace okolností, jak tzv. digitální daň vznikla. Ministerstvo financí koncem dubna oznámilo, že do konce května 2019 představí legislativní návrh pro zdanění příjmů z digitálních služeb, který měl donutit firmy, jako je Google, Facebook, Amazon či Apple, danit zisky tam, kde inkasují peníze za své služby. Vymahatelný by měl zákon být už od 1. července 2020 (jak se uvádí v paragrafu 55, zákon nabude účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení).

Česká republika by se zákonem po vzoru zemí, jako je zejména Francie, ale také například Španělsko, Itálie či Velká Británie, vydala cestou individuálního zdanění tzv. digitálních služeb poté, co společné evropské návrhy ztroskotaly na bojkotu některých států a byly 12. března na jednání rady ECOFIN definitivně smeteny ze stolu. 

Přestože se minimálně jedna varianta těšila poměrně zajímavé politické podpoře napříč Evropou, skončil společný postup na tom, že pro přijetí jednotného evropského přístupu je nutný jednohlasný souhlas všech členských států. Pro úplnost můžeme ještě připomenout, že Evropská komise (EK) předložila celkem dvě samostatné směrnice pro zdanění digitálních služeb. Tou první byl návrh směrnice pro společný systém zdanění příjmů plynoucích z poskytování určitých digitálních služeb a druhou návrh směrnice zavádějící institut digitální stálé provozovny.

Česká cesta

Česká republika svým návrhem digitální daně překvapila hned dvakrát. Za prvé je přísnější než evropský návrh i podobné návrhy dalších evropských zemí, za druhé tím, že ještě v říjnu 2018 jednoznačně deklarovala svoji podporu primárně celoplošného řešení na úrovni OECD a unijní návrh (jehož obdobu se teď MF snaží prosadit) vnímala jen jako téměř nežádoucí provizorní řešení. Šlo tedy o zajímavý obrat.

Za další ministerstvo do původně nechtěného zákona vkládá poměrně velká očekávání. Podle Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace k návrhu zákona o dani z vybraných digitálních služeb předpokládá, že v souvislosti se zavedením nové daně dojde ke zvýšení příjmů ve veřejném rozpočtu v rozsahu od 2,4 do 6,6 miliard Kč. (Současně ale počítá i s jednorázovými výdaji na realizaci technické podpory pro správu daně v rozsahu asi 23,5 mil. Kč).

Evidence registrovaných uživatelů

Hlavním důvodem, proč návrh vůbec vznikl, bylo to, že v současné době je poskytování vybraných digitálních služeb zdaněno pouze v rámci ostatních daní – daní z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. a daní z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., pokud jsou splněny zákonné podmínky. Protože lze zákonné podmínky v případě vybraných digitálních služeb poměrně efektivně obcházet, v mnoha případech vůbec nedochází ke zdanění těchto služeb na území České republiky, přestože jsou zde realizovány, a společnosti, které je poskytují, využívají veřejné služby i místní tržní infrastrukturu. Zákon se tuto situaci snaží napravit.

České digitální dani podle současného návrhu podléhají příjmy hned ze tří typů služeb (příjmy z internetové reklamy, prodeje dat shromážděných o uživatelích a z tzv. „využití mnohostranného digitálního rozhraní“). Původně se přitom uvažovalo i o variantě zaměřené čistě na příjmy z internetové reklamy (podobně jako v původním návrhu Francie a Německa). 

Základ daně tvoří souhrn plateb za jednotlivé zdanitelné služby poskytnuté na území ČR uskutečněné ve zdaňovacím období. Dílčí základ daně představuje výše plnění, která plyne provozovateli za zprostředkování transakce, není tedy důležitá samotná výše transakce a do základu daně vstupuje např. také pravidelný poplatek plynoucí provozovateli rozhraní za poskytování dalších zdanitelných služeb. 

Poskytováním na území ČR zákon rozumí fakt, že službu uživatel zkonzumoval ze zařízení, které se v době poskytnutí služby nacházelo na území České republiky. Takové určení probíhá primárně prostřednictvím IP adresy zařízení, ze kterého je daná transakce provedena, což je trochu diskutabilní ukazatel. Pokud na základě IP adresy místo poskytnutí stanovit nelze, vychází zákon z lokace na základě bydliště uživatele. Pro daněné společnosti to znamená i novou povinnost vést a uchovávat evidenci údajů, které mohou pomoci určit výši daňové povinnosti.

V tomto kontextu je zajímavý i trochu záhadný paragraf 40, který o povinnosti evidence registrovaných uživatelů hovoří: „Osoba povinná k dani z vybraných digitálních služeb, která v České republice uskutečnila poskytnutí zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní, je povinna vést v evidenci registrovaných uživatelů údaje o platných registracích uživatelů tohoto rozhraní, a to v členění potřebném pro určení, zda je tato osoba plátcem daně z vybraných digitálních služeb.“ Opravdu stát něco takového potřebuje vědět?

Daň je poměrně přesně zacílená na podniky nebo skupiny určité velikosti. Působnost zákona omezuje práh týkající se konsolidovaných výnosů, který činí 750 000 000 eur (cca 20 miliard Kč), což je hranice, která se vztahuje jak na samostatně fungující podnik, tak výnos skupiny, jíž je daný právní subjekt součástí. Aby byl takový podnik v ČR zdanitelný, musí na našem území zároveň poskytovat placené digitální služby s úhrnem příjmů přesahujícím 50 000 000 Kč (opět buď samostatně, nebo celkově v rámci skupiny). 

Druhý filtr má zabezpečit, aby se plátcem nestaly společnosti s nahodilým nebo příliš nízkým příjmem. Z působnosti zákona jsou také vyloučeny regulované finanční služby, prodej koncovým uživatelům přes internet (v podobě e-shopů), provozování hazardních her, poskytování vlastněného digitálního obsahu a obsahu, k jehož šíření poskytovatel nabyl právo (audio, video, počítačové hry a text).

K registraci by se měly přihlásit všechny firmy, které poskytují zdanitelné služby na území České republiky a jsou součástí skupiny, která překračuje prahové limity. Povinnost nastává bez ohledu na to, kde firma oficiálně sídlí. Zákon je programově selektivní, například české firmy sítem filtrů projdou bez problémů. 

Otázka (možná víc jak za milion) zní, nejsou náhodou podobné filtry diskriminační a zda obstojí v konfrontaci s jiným právem, než je to lokální. Přestože je návrh podle ministerstva v souladu s přezkumem ústavnosti zákonné úpravy daní Ústavního soudu i Evropským právem, může se do budoucna stát zdrojem zajímavých sporů. Zajímavý bude v tomto ohledu i výsledek současné přetahované Francie a USA o francouzskou variantu digitální daně.

Asi nejdiskutovanějším bodem zákona je ale § 30 hovořící o sazbě daně, který říká, že sazba daně z vybraných digitálních služeb činí 7 % (počítá se z místních tržeb). To je znatelně výše než v návrhu Evropské komise (tři procenta z obratu) i v návrzích ostatních evropských zemí, které se rozhodly jít podobnou cestou. 

cif-tip-digitalizace

Uvážíme-li, jak už nyní naráží výše zmiňovaná Francie s tříprocentní variantou u Spojených států, bude zajímavé sledovat, jaká bude reakce u podstatně méně významného českého trhu. 

Mezi další možné problematické scénáře patří i reálné riziko ignorace zákona – vědomé neregistrování plátců a vyhýbání se zdanění (eventuální pokuta může být akceptovatelným rizikem), nebo naopak úplné stažení určitých služeb z českého trhu. Ten je totiž tak malý, že nemusí v perspektivě globálních příjmů stát digitálním korporacím za vzniklé nepohodlí. Ve všech uvedených případech by daň přinesla hlavně implementační náklady a vysněné miliardy do státního rozpočtu by se naopak rozplynuly jako pára nad hrncem.