Hlavní navigace

Eurovize: barevný a blikající hit, který čeští diváci ignorují

Autor: Andres Putting
Filip Rožánek

Česká indie-popová kapela Lake Malawi se zpěvákem Albertem Černým uspěla v prvním semifinále písňové soutěže Eurovize, a v sobotu tak bude bojovat o vítězství. Světový televizní fenomén a globálně nejsledovanější hudební soutěž to ale má u Čechů těžké a nedaří se o ni probudit zájem.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Opakuje se to každý rok: desítky milionů lidí usedají k televizním obrazovkám a nadšeně fandí zpěvákům v mezinárodní pěvecké soutěži Eurovision Song Contest. Další sledovanost naskakuje na YouTube u jednotlivých klipů, semifinálových vystoupení i přenosu velkého finále. 

Je to monumentální akce přenášená souběžně do desítek zemí světa včetně těch, co se ani neúčastní. Je to také výkladní skříň techniky a produkce, tahák pro cestovní ruch – a pořádná finanční zátěž pro pořadatelskou televizi. Eurovizi provázejí politické a finanční skandály a výtky, že je to cukrkandlový kýč, který se už přežil.

Prvního ročníku se 24. května 1956 účastnilo sedm zemí a jedním z cílů bylo otestovat možnosti přímého televizního přenosu. Eurovize existuje tak dlouho, že se v ní postupně objevily různé telekomunikační novinky. V tradičním televizním vysílání mimochodem přešla v roce 2005 na formát 16:9 a o dva ročníky později se už vyráběla v HD.

Desítky let hlasovaly jen národní poroty, protože neexistoval dostatečně rychlý způsob, jak posbírat a sečíst hlasy od diváků. V roce 1997 prvních pět zemí experimentovalo s hlasováním veřejnosti prostřednictvím telefonů a od roku 2004 jde o standardní metodu pro všechny účastnické země. Před pěti lety přibyla možnost hlasovat prostřednictvím oficiální mobilní aplikace.


Autor: Thomas Hanses

Soutěžící z Islandu v Eurovizi 2019

Už 19 let se Eurovize vysílá prostřednictvím oficiálního webu, kanál na YouTube přibyl v roce 2006 (ale ještě bez živého streamu, ten přišel před čtyřmi lety). Na Facebooku je od února 2008, na Twitteru od července stejného roku.

Počty hlasů se z jednotlivých zemí až do roku 1993 oznamovaly do vysílání jen telefonicky, pak se začalo s přepojováním do studií v národních televizních stanicích.

Systém hlasování se v průběhu let měnil, nakonec se ustálil na rozdělování bodů od diváků a bodů od poroty, které se následně sečtou dohromady. Porota rozděluje 1–8, 10 a 12 bodů deseti písním. Tyto body se diváci dozvědí jako první od hlasatelů jednotlivých veřejnoprávních televizí při zmíněném přepojování do účastnických zemí. Stejný počet bodů rozdělují také diváci. Jejich hlasy z jednotlivých zemí se sečtou a připočtou se k hlasům od poroty.

Přímými účastníky finále jsou vždy tradiční zakladatelské země – Francie, Itálie, Německo, Španělsko, Velká Británie – a hostitelský stát. Těchto šest zemí bojuje o přízeň porot a diváků s dalšími dvaceti zeměmi, které vzejdou ze semifinálových kol. Ta původně v Eurovizi vůbec nebyla, semifinále se koná od roku 2004 kvůli rostoucímu počtu účastnických zemí. Od roku 2008 jsou dokonce dva semifinálové večery.

Navzdory názvu soutěže není vyhrazena jen pro evropské státy, ale pro aktivní nebo přidružené členy Evropské vysílací unie (EBU), která ji pořádá. Proto má v soutěži svého zástupce Austrálie nebo Izrael, jednou se jí účastnilo Maroko.

Česko se s přestávkou účastní od roku 2007, zatím nejlepšího umístění dosáhl loni zpěvák Mikolas Josef, když ve finále skončil šestý. Země, ze které vzejde vítěz, dostane nabídku na pořádání dalšího ročníku. Ne vždy ji ale přijme, pokud by neunesla tíži finančních nákladů (to se v historii stalo pětkrát, naposledy v roce 1980). Pro Austrálii navíc platí výjimka, že by se z logistických důvodů v případě jejího vítězství konalo další finále ve vybraném evropském městě a australská SBS by byla spolupořadatelem.

Sledovanost se i po více než 60 letech drží na velmi slušných číslech. Loňské velké finále mělo průměrný share 35,8 %, podobně to bylo rok předtím. Pro veřejnoprávní televize to často bývá vítaná vzpruha jejich průměrné sledovanosti v prime time.

Celosvětově vidělo Eurovizi 2018 celkem 186 milionů diváků. Absolutně nejvyšší share vykázala na Islandu (95,3 %), jde však o malý stát s necelými 360 tisíci obyvatel. Svůj rekordní share hlásil Kypr (77,4 % a 250 tisíc diváků), v Izraeli vidělo vítězství jejich zpěvačky na milion lidí při share 50,9 %.

Na německé ARD zapíná finále kolem 7,7 milionů diváků, o pár set tisíc méně je to na britské BBC One. Španělská LA1 uváděla 6,4 milionů diváků (share 42,2 %), nejvyšší čísla u tohoto přenosu od roku 2008. A ve Francii se mohli těšit z 5,2 milionu zájemců u televizních obrazovek. Finále hostilo Portugalsko, kde ho vidělo 1,5 milionu lidí, průměrný share dosáhl 36,4 %.

Pro úplnost dodejme, že na YouTube nasbíral živý stream z finále 2,2 milionu unikátních diváků.

V Česku je naproti tomu odezva na Eurovizi tradičně slabá, není to pro nás fenomén. Loňské finále vidělo na ČT1 v sobotu večer 252 tisíc lidí (share 11 % v divácké skupině 15+), a to navzdory velmi dobrému umístění českého zástupce. Až do finále se český účastník dostal třikrát, v letech 2016, 2018 a letos. V letech 2007–2009 byl výsledek našich soutěžících velmi slabý už v semifinále a televize nakonec oznámila, že se Česko už soutěže kvůli malému zájmu nebude účastnit. Návrat nastal od Eurovize 2015.

Být hostitelskou televizí není v případě vítězství nic levného. Izraelská KAN, která přenosy vyrábí a odbavuje letos, odhadla celkové náklady na hostování Eurovize na 28,5 milionu eur (zhruba 734 milionů korun). Musela si kvůli tomu vzít zvláštní půjčku od vlády ve výši 16,5 milionu eur a bude ji splácet následujících 15 let. Předpokládá, že sponzoring a prodeje vstupenek vynesou asi 12 milionů eur. Část nákladů na sebe vzalo město Tel Aviv.

Nejúspornější Eurovize za posledních několik let proběhla v roce 2016 ve švédském Stockholmu, kde stanici SVT přišla podle dostupných údajů na 14 milionů eur. Další náklady ovšem znovu neslo hlavní město. Na opačném konci spektra je monumentální ročník 2012 v ázerbájdžánském Baku, kde tamní režim vzal pořádání Eurovize jako věc národní cti a postavil kvůli ní novou halu. Celkový rozpočet soutěže se tehdy vyšplhal na 60 milionů eur a zaznívala kritika, že Ázerbájdžán chce přehlušit zprávy o porušování lidských práv.

Kvůli panevropskému rozměru se Eurovize nevyhnula mezinárodnímu napětí a politickým skandálům. Oficiálně jde o apolitickou akci, která má přinášet radost a poměřování sil v hudebním průmyslu. Ale například kvůli zmíněnému hostování v Ázerbájdžánu a nepřátelským výrokům tamního prezidenta se odmítla zúčastnit Arménie. Letošní izraelský ročník se také potýká s výzvami k bojkotu kvůli politice pořadatelské země a kontroverze vyvolaly i původní úvahy pořádat ho v Jeruzalémě.

V roce 2009 se finále nesměla účastnit gruzínská soutěžící, jejíž píseň We Don’t Wanna Put In zjevně narážela na Vladimira Putina kvůli válce v Jižní Osetii v srpnu 2008. Odmítla vystoupit s jiným songem, Gruzie svou účast zrušila a nevysílala ani finále. Znovu se zapojila v dalším ročníku.

PR Summit tip Horák_pirati_B

Předloni se nemohla zúčastnit ruská soutěžící. Ukrajina, která ročník pořádala, ji odmítla vpustit do země, protože v roce 2015 zpívala na okupovaném Krymu. Rusko se tedy ze soutěže stáhlo se slovy, že ji Kyjev zbytečně politizuje. Stejnou zpěvačku pak nominovalo loni, ale do finále se neprobojovala.

Je to zkrátka velký cirkus – a občas i náročná diplomacie.