Hlavní navigace

Facebook a Twitter nástroji demokracie?

23. 6. 2009
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: 29
Zdá se být již tradicí, že ve chvíli blížících se voleb či výročí některé politické režimy zahájí blokování sociálních sítí a tím se snaží umenšit případné nepokoje a odpor. Některé režimy jdou ještě dál a blokují ještě větší množství služeb než jen populární dvojici Facebook - Twitter.

Zatímco volby nových pravidel na Facebooku příliš velký úspěch neslavily a Twitter byl až do nedávna zmiňován především jako nový fenomén občanské žurnalistiky, nedávná události u nás i ve světě dávají těmto službám zcela nový rozměr. Stávají se z nich nástroje politického marketingu, občanských svobod i nepokojů. Jejich prostřednictvím jsou ovlivňovány mnohé veřejné věci či organizovány demonstrace a protesty. Podívejme se na některé zajímavé příklady od nás i ze světa.

Facebookové lobby v Čechách a na Moravě

Na tuzemské scéně jsem mohli být zatím svědky kampaní především ve Facebook stylu. Zatímco tlak na odvolání Barbory Tachecípozice ředitelky Radiožurnálu byl ještě v režii poněkud méně sociálních nástrojů, vajíčková kampaň směrem k Jiřímu Paroubkovi a snaha studentů o odložení státních maturit již své místo na Facebooku našly.

Příkladem prvním je tedy Jiří Paroubek a vajíčkové útoky na něj. Facebook dokázal u nás, zřejmě poprvé, sjednotit generačně značně odlišné skupiny osob a realizovat mediálně vděčné, a pro představitele sociální demokracie nešťastné, představení. Sjednocujícím prvkem byl zřejmě odpor k osobě tolik si zakládající na veřejném mínění. Po prvotních výkřicích o tom, že celou věc zorganizovala ODS, se politici, zdá se, poučili. Sám Paroubek připustil, že možnosti a sílu sociálních sítí podcenil (tedy jeho poradci) a že s nimi budou nyní více pracovat.

Na výsledek si zatím můžeme počkat, ale je pravdou, že předvolební kampaň na Facebook zkoušeli vésti již lidovci a zdá se, že jejich snaha nebyla zcela bez úspěchu. Za hlavní pozitiva jsou zatím vnímány minimální náklady, možnost komunikace s lidmi, kteří běžně nevolí, nebo budování skupiny příznivců a jejich snazší koordinace a kooperace.

„Vajíčkyáda“ tak možná nastolí nový přístup politiků k internetovým službám a volební kampaně se možná stanou ještě cílenější a ještě vtíravější než doposud. Na druhé straně se ale otvírá prostor pro snazší komunikaci voličů s jejich zástupci, což může být jev bezesporu prospěšný.

Druhou mimořádnou akcí české facebookové obce se stala snaha studentů o odklad státních maturit. A zdá se, že by politici mohli na podobné volání slyšet. Podle všeho se chystají i protesty v pražských ulicích a iniciátor Facebook skupiny se dokonce objevil v pořadu české televize Otázky Václava Moravce.

To že na podobné hlasy politici slyší, je sice pochopitelné – podzimní volby jsou za dveřmi a prvovoliči před maturitou – ale možná poněkud nebezpečné. Přiznám se, že nejsem zastáncem konceptu státních maturit (a maturit vůbec), ale ustupovat tlaku studentů je v tomto směru zcestné. Školy investovaly nemálo úsilí do nových učebních plánů, tématických celků a učitelé svého času na tvorbu nových studijních materiálů. Státní maturity jsou součástí změn přechodu od osnov k rámcovým programům a představují tak jeden z významných kroků k transformaci českého školství.

A je pochopitelné, že žádný ročník nebude chtít být tím prvním, na kterém se vše bude zkoušet a testovat. Na druhé straně měla být komunikace se studenty v zcela jiné fázi úvah a ne v okamžiku, kdy není rozumné cesty zpět.

To že do procesu odborného vstupují laici, kteří nedokáží na věc koncepčně pohlédnout, je přirozené, ale právě politici by měli zvládnout tomuto tlaku čelit. Pokud studenti uspějí, je otázkou, s čím pochodí někdo jiný – zrušení zahraničních vojenských misí, poplatků ve zdravotnictví, znovuzavedení trestu smrti? Ustupovat tlaku masy ve chvíli, kdy máme zastupitelskou demokracii, je poměrně nebezpečné, a pokud si na něj zvykneme, může mít fatální následky.

Ze zahraničí

Asi nejdiskutovanějším případem je Čína, která představuje zřejmě nejviditelnějšího blokátora nejrůznějších služeb, včetně vyhledávačů. Nejnověji budou muset být nástroji na správné filtrování stránek vybaveny všechny počítače. Etika neetika, trh v Číně je natolik velký, že nutí ke spolupráci Google, Microsoft i Yahoo. Jediným, kdo se zatím příliš nepodrobil, jsou sociální sítě či mikroblogy jako je Twitter. Osobně si myslím, že důvodem není mimořádná kvalita charakteru provozovatelů služeb, ale spíše nemožnost regulovat a stále vhodně nenalezený obchodní model. Ztráty by byly tedy vyšší než případný zisk.

Čínské úřady blokují vše, co by jim (byť jen teoreticky) mohlo nějakým způsobem uškodit. Vzpomeňme na nedávný konflikt v Tibetu, kde Čína blokovala YouTube, aby se někdo náhodou nemohl něco dozvědět. Co přesně se v Tibetu v té době událo, dnes běžného Evropana či Američana příliš nezajímá, a blokáda tak zřejmě svůj smysl splnila.

Před dvacátým výročím krvavého potlačení demonstrací na náměstí Nebeského klidu Čína (ČLR) blokuje Bing, Hotmail či Flicker, pochopitelně spolu s Twitterem, s oficiálním zdůvodněním, že se snaží zabránit nepokojům a ohrožení zdraví svých obyvatel.

Příkladem z jiného soudku může být mnohokrát zmiňovaná volební kampaň Baracka Obamy, který díky Facebooku získal nejen nové voliče, image a popularitu, ale také nemálo peněz od podporovatelů. A to nemluvíme o tom, kolik peněz díky Facebooku vynaložit nemusel, jelikož kampaň na největší sociální síti světa příliš draho nevyjde a je nesena především nadšenými podporovateli.

V samém centru dění se v posledních dnech ovšem objevil Twitter. Zatímco Facebook zatím dokázal do věcí vstoupit v pokojnějším a menším měřítku, zdá se že mikroblogovací služba si připíše zářez mnohem větší, a to (téměř) revoluční. Ještě před volbami v Íránu byl blokován přístup na Facebook a Twitter, aby se zabránilo nepokojům (kde jen jsme to již slyšeli?). Přesto se díky mobilním telefonům daří Twitter používat a prostřednictvím něj byly svolány již mnohé protesty proti výsledkům voleb. Výsledkem je neznámý počet mrtvých a zahájené přepočítávání hlasů presidentských voleb. Tedy něco, co by bylo před několika měsíci ještě zcela nemyslitelné.

Závěrem

V dobách komunistické totality se u nás pašovaly tištěné knihy a ty pak byly dále šířeny. Dnes je k podobným účelům používán Internet a zdá se, že jeho možnosti jsou stále větší. Ti politici, kteří na tuto skutečnost přistoupí a dokáží jí využít, mají nemalý profit. A to jak v negativním (blokováním webu oslabuji opozici), tak pozitivním (demokratický politický marketing). Otázkou je, do jaké míry může ještě tento vliv růst. Je totiž něco zcela jiného připojit se do skupiny na Facebook a něco jiného zase někam dorazit protestovat nebo volit ve volbách.

BRAND24

Pokud ale komunitní weby, blogy či Twitter dokáží vytvářet pozitivní tlak na politiky, je to jen dobře. A možná se dočkáme toho, že zakladatelé těchto webů obdrží Nobelovu cenu za mimořádné zásluhy o šíření svobody slova, demokracie a svobody.

Celá situace se ale může relativně rychle obrátit. To až naši politici odhalí sociální sítě jako zdroj „levných“ hlasů. Pak se můžeme ocitnout ve víru manipulací, ovlivňování a lobbingu, který bude těžké rozpoznat. Jsou-li dnes sociální sítě místem rozvoje demokracie, pak se mohou rychle změnit na nástroj propagandy a lži. Zda se komunitní weby dokáží tomuto riziku nějak bránit, ukáží již nejbližší roky.

Účastnili byste se politické aktivity (např. podpory vám blízké strany) v sociálních sítích?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je student PřF MU, publicista. Zajímá se o dění na Internetu, filosofii a fotografii.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).