Hlavní navigace

Jak asi budou vypadat média budoucnosti?

14. 5. 2003
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

[eWorkshop] V dosavadním průběhu eWorkshopu jsme objevili tři oblasti, ve kterých stávající vyhledávače selhávají. Jde o "neviditelný obsah" webu, nalézání "zpráv", tedy nejnovějších informací o již známých subjektech, a "autokatalogizace", tedy schopnost vyhledávačů automaticky udržovat kvalitní a aktuální katalog při nejrůznějších příležitostech.

V prvním článku jsme řekli, že v masově používaných nástrojích (jako je web, ale stejně tak i přirozený jazyk) je těžké dosáhnout změn, protože změnám brání setrvačnost uživatelů. Těžko lze od milionů či desítek milionů lidí očekávat, že začnou spontánně používat nástroj jiným způsobem než dosud. Změny se však přesto odehrávají. Vyslovili jsme hypotézu, že za ně mohou tzv. „zesilovače“, tedy takové prvky v daném nástroji, které se vyvinou v přirozené „úzké hrdlo“ systému, tedy které jsou ovládány jen malým množstvím lidí, ale přesto mají silný přímý či zprostředkovaný vliv na celou komunitu uživatelů. V přirozeném jazyce jsou takovými zesilovači zejména média (a díky konvergenci dnes i počítače).

Pro změnu masově používaného nástroje je tedy vhodné identifikovat „zesilovač“ a pokusit se jej modifikovat způsobem, který by zaručil prosazení oné změny. V diskusi mimochodem padla otázka, jaký plán mám s českým jazykem. Přiznávám, že nemám žádný, ale kdybych se například rozhodl z češtiny zrušit znak „ů“ nebo pověstné tvrdé „y“, asi bych se ucházel o zakázku lokalizace MS Wordu do češtiny. Konečně, někdo se již delší dobu snaží, aby se po oslovení (např. „Vážený pane“) pokračovalo velkým písmenem. Kdo ví, jaké jsou jeho další plány. Rozhodně nejde na věc přímočaře. :-)

Nyní se však vraťme k Internetu. Tam se v podobný „zesilovač“ vyvinuly vyhledávače a staly se tak významným nástrojem, prostřednictvím kterého lze prosadit žádoucí změny. Které změny jsou tedy žádoucí?

Ponechme pro dnešek stranou „neviditelný web“. Vyslovme hypotézu, že jeho důležitost není velká (což je pravda, protože většina uživatelů se k němu vůbec nedostane) a s časem se bude spíše dále snižovat. To je konečně v dobrém souladu s naší původní teorií z prvního článku. Tím, že je web „neviditelný“, vlastně říkáme, že je mimo dosah vyhledávačů. A díky tomu, že jsou dnes vyhledávače tak důležitým nástrojem, je i mimo dosah uživatelů. Když ale na web něco umisťuji, obvykle chci, aby to někdo jiný našel a četl. Pokud se této možnosti zbavuji, činím tak zpravidla z nějakého důvodu. Provozovatelé takových stránek mohou mít například jiný příjmový model než provozovatelé běžných stránek (nejčastěji prodej placeného obsahu). Vzniká tak něco jako „intranet“ pro podmnožinu uživatelů daných stránek – jde tedy o ostrůvek, který není integrální součástí webu (a tedy ani zájmem našeho eWorkshopu).

Pro pořádek ještě zmiňme druhou možnost vzniku neviditelného obsahu: omezené technické možnosti dnešních vyhledávačů. Ale i v tomto případě platí, že každá stránka má svého tvůrce. Pokud tento tvůrce opravdu chce zpřístupnit své dílo světu, má k tomu dobré nástroje (zejména registraci do vyhledávačů). Pokud jich nevyužije, možná ty jeho stránky nejsou až tak důležité. Konečně ani v našem reálném světě nesměřuje ke každé počmárané zdi turistická značka.

V každém případě jsou tedy „neviditelné“ stránky neviditelnými z rozhodnutí svých tvůrců (sem patří i pasivita). Vyhledávače mají dnes tak silný vliv na tvůrce stránek, že tvůrci stránek jsou silně motivováni k tomu, aby své dílo upravili do vyhledavatelné podoby. Pokud tak přesto neučiní, je to jejich rozhodnutí, ke kterému mohou mít důvod. Do doby, kdy tento důvod trvá, nejsou takové stránky součástí webu, a tudíž se jimi nebudeme zabývat.

Jak na zprávy

Jaké oblasti by se ale naopak daly zlepšit? Určitě je mezi nimi vyhledávání zpráv. V naší diskusi jsme narazili na problém, jak zprávu vůbec definovat. Došli jsme k názoru, že „zprávami“ jsou pro nás veškeré nové informace o známé věci. Asi nejpřesnější definicí by proto bylo zprávy personalizovat, vztáhnout je přímo na subjekt. Považujme tedy za zprávy všechny nové informace o daném subjektu, které se na webu objevily od naší poslední návštěvy.

Současné vyhledávače jsou ale od této definice nesmírně vzdálené. Jejich fungování totiž závisí na ruční práci – ať už zaměstnanců vyhledávače, kteří identifikují „kvalitní zpravodajská média“, nebo v ideálním případě uživatelů, kteří zaměstnancům pošlou návrh na zařazení dalšího informačního zdroje do tohoto klubu vyvolených. Slabiny tohoto systému poznáme snadno – pokud hledáme zprávy v jiném jazyce, než jakým vládnou oni zaměstnanci, systém prostě nefunguje.

Jedno řešení by se rýsovalo. Počkat si na dobu, kdy se dále zvýší a zlevní kapacita počítačů i konektivita a kdy bude možné prohledávat robotem celý web nikoliv v průběhu dnů až měsíců, ale během minut až hodin. V takovém případě by možná zvládly vyhledávání zpráv stávající algoritmy: vyhledávač by prostě vytvářel databázi změn, které při aktualizaci svého indexu objevil. Funkce zpráv by vznikla prostým prohledáváním této databáze.

Sami ale hned vidíme, že tato možnost je jednak časově příliš vzdálená, jednak stejně neřeší všechny naše problémy. Umožňuje sice personalizaci tím, že by si vyhledávač pamatoval posloupnost dotazů daného uživatele, včetně časových údajů. Těžko však umožní rozlišit „důležitost“ zpráv; připravit tedy zprávy pro člověka, který si je chce číst jednou za den, jiné zprávy pro člověka, který je chce mít třikrát denně a jiné pro někoho, kdo se vrátil z týdenní dovolené a chce vědět, co se zde stalo. A ve všech případech se vejít do předem stanoveného rozsahu řekněme tří hlavních zpráv z daného období. Které tři zprávy z oněch sedmi tisíc jsou důležité právě pro konkrétního uživatele?

Tři otázky pro vás

Pokusme se tedy s tímto úkolem vypořádat. Zkusme navrhnout algoritmus, který by dokázal identifikovat „zprávy“ a který by to činil automaticky. V ideálním případě by fungoval tak dobře, že by mimoděk donutil tvůrce internetového obsahu k tomu, aby svůj obsah lépe strukturovali. Zde by se pak projevila funkce vyhledávačů jako zesilovače.

Konečně, k podobné strukturalizaci již došlo i v klasických médiích. Ať si otevřeme kterékoliv noviny na světě, jejich podoba je zarážejícím způsobem podobná. Asi se osvědčilo mít na první straně jasně viditelný název média, někde dole, třeba i uvnitř listu, kontakt na redakci, na první straně pak hlavní články vydání, někde vzadu sport a u každého článku stručný titulek a jméno či značku autora. Osvědčí se (či osvědčuje se již) něco podobného u internetových médií? A mohou v tom vyhledávače nějak pomoci?

BRAND24

Druhou otázku zkusme zaměřit do delšího výhledu: Mohou dosáhnout internetová média (donucena vyhledávači) větší dokonalosti než papírová? A v jakých oblastech? Například v tom, že budou snadným zdrojem personalizovaných informací?

A třetí otázka závěrem, kterou si v této souvislosti nemůžeme odpustit: Co to bude znamenat pro příjmový model médií? Zanikne klasická reklama? To je mimochodem celý okruh problémů. Dnes předpokládáme, že se s masovým rozšířením interaktivních médií reklama přemění na užitečnou personalizovanou informaci. To pak ale může znamenat, že média přejdou z boje o čtenáře celého jejich obsahu na boj o maximální počet čtenářů jimi podaných informací. Jak asi budou vypadat média budoucnosti z hlediska svého obsahu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Koníčkem Jiřího Donáta je domýšlení vývojových trendů informačních technologií a jejich dlouhodobějšího vlivu na společnost.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).