Hlavní navigace

Jak freeweby bojují s dětskou pornografií?

28. 6. 2002
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Stránky na některé freewebové službě má kdekdo. Většinou zcela nevinné. Občas se na nich naopak objeví třeba dětské porno. A pak se začnou dít věci. Existence "lákavého" obsahu se totiž těžko tají. Důvod je prostý: Takové weby mají oproti osobním stránkám Jiřího Vomáčky, který rád poslouchá Leonu Machálkovou, řádově vyšší návštěvnost.

Specifický rys mají zájemci o dětskou erotiku či – chcete-li – pedofilové. Dle tvrzení pracovníka jistého českého portálu uploadují a downloadují o sto šest, takže je prozradí vysoký objem přenesených dat. U každého provozovatele freehostingu sedí minimálně jeden pracovník, který hlídá statistiky a zkušeně odhadne, co se za tím kterým sitem skrývá. Pokud selže pracovník či monitorovací systém, jsou tu další instance: Po dětském pornu pátrají aktivně mezinárodní neziskové organizace.

Pokud selžou mezinárodní organizace, zbývá Policie České republiky. Ta ale většinou přichází s křížkem po funuse. Příčinou je zřejmě nedostatek personálních kapacit zaměřených na tento druh kriminality. Důvodem druhým je, že se jedná o státní orgány, které musí důsledně dodržovat právní řád, v tomto případě zákon o policii. Zatímco cizozemská charitativní organizace prostě pošle mail s linkem na dotyčnou stránku a tuzemský uživatel dotčený obsahem, který na freewebu objevil, prostě zavolá na uživatelskou podporu, Policie ČR zasílá doporučený dopis. Toto úřední psaní neobsahuje pouze upozornění na závadný obsah (který byl už zpravidla dávno odhalen jiným výše uvedeným způsobem), nýbrž i žádost o poskytnutí údajů o identitě autora stránek. V naprosté většině případů kromě přezdívky a emailové adresy žádná data nejsou. A pokud jsou, tak bývají falešná.

Jak z výše uvedeného vyplývá, provozovatel freehostingové služby nejen že aktivně vyhledává sity se závadným obsahem, ale také k nim zamezí přístup, případně je rovnou maže. Základem je samozřejmě identifikovat, co je „závadný obsah“. K tomu slouží především smluvní podmínky, na které musí stiskem tlačítka Souhlasím přistoupit každý člověk, který si chce stránky zadarmo založit. O platnosti této smlouvy mezi providerem a uživatelem se ale vedou spory. Pochybná je zejména skutečnost, že lidé nemusí (a také tak obvykle nečiní) uvést své jméno a další identifikační údaje. Nedá se tak přesně určit subjekt, který na smluvní podmínky přistoupil.

Na každý pád tyto smluvní podmínky (vyskytují se i termíny „licenční ujednání“ nebo „zásady, kterými se uživatel musí řídit“) vždy obsahují větičku, že „Obsah stránek a uložených souborů musí být v souladu s právním řádem České republiky“. Toto ustanovení je pak většinou konkretizováno tak, že „Stránky obsahující pornografický materiál či stránky, jejichž obsah je v rozporu s obecně uznávanými etickými a morálními principy společnosti, jsou zakázány“. V každodenní praxi se však mezi různými druhy závadného obsahu diferencuje.

Pracovník jistého českého poskytovatele freehostingu to specifikoval tak, že „když to jsou děti, zvířata nebo náckové, mažem to rovnou, když něco jiného, rozhoduje šéf“. U šéfa tedy končí například běžné porno. U těchto věcí, které jsou na hraně, se může uplatnit i jistá vstřícnost vůči uživatelům, kteří stránky založili. Je jim zaslán email s lhůtou, do kdy mají odstranit ze svých stránek závadný obsah. Pokud tak neučiní, nebo, což je častější, neodpoví, je jejich site odstraněn.

Existují i kuriózní případy. Žák jisté střední školy založil freewebové stránky, na kterých si vyřizoval účty s učitelským sborem. Zřejmě neodolal a se svým dílem se „pochlubil“, takže se celá věc nakonec donesla až do sborovny. Ředitel školy pak požádal providera, aby dotyčné stránky byly odstraněny. Po delším rozvažování nad obsahem infantilních stránek poskytovatel kývl.

BRAND24

Otázkou je: Udělal po právu? Vzhledem k tomu, že svoboda projevu je zaručena a že obsah stránek nebyl v rozporu se smluvními podmínkami (pomiňme protentokrát otázku jejich platnosti), jednal spíše v rozporu s právním řádem. Košer postup by dle mého názoru vypadal tak, že by se jednotliví dotčení učitelé obrátili na zákonné zástupce žáka (tedy rodiče), kteří by rozhodli, zda dotyčné stránky odstranit či ne. Pokud by rodiče došli k názoru, že ano, obrátili by se sami na providera se žádostí o odstranění. Nejprve by ale museli prokázat, že právě jejich nesvéprávná ratolest stránky založila. Jak, toť otázka. Zřejmě by ho měli dovléct do kanceláře výkonného manažera dotyčného poskytovatele a tam nezvedené dítko přinutit několika fackami k přiznání. Na důkaz pravdivosti své výpovědi by nezletilec musel prozradit i přístupové heslo k editaci stránek. Pak by výkonný manažer měl povinnost stránky odstranit. Samozřejmě, že jeho právem by bylo chtít po rodičích žádost o odstranění situ písemně. Jeden nikdy neví…

Pokud by platila varianta, že rodiče by v pýše nad potomkovou znalostí HTML zrušení stránek odmítli, mohli by se s nimi jednotliví dotčení učitelé soudit pro urážky na cti. A provider by měl být v klidu.

Měla by být z freewebů programově odstraňována běžná pornografie?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se dlouhodobě věnuje publicistice zejména v oblasti interaktivní zábavy a multimédií. Kromě Lupy publikuje například v deníku Právo či online magazínu Bonusweb.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).