Dokud poskytovatelé internetového připojení (dále jen ISP) ve velké míře používali okruhy pronajaté od monopolních (či později dominantních) operátorů, potřeba redundance spojů nebyla příliš veliká. Zejména z toho důvodu, že mezi fyzickou infrastrukturou a IP vrstvou (na které ISP poskytují služby) bylo několik dalších protokolů, které umožňovaly telekomunikačním společnostem dostatek prostředků k zálohování. Druhým faktorem byla skutečnost, že monopoly měly z minulosti velmi husté sítě a nalézt dráty či optiku pro obchozí trasu nebylo složité.
Tehdy padala většina dlouhodobých problémů se sítěmi na aktivní prvky, nebo na procesní chyby operátorů při odstraňování závad. Kritickým problémem bývalo vyústění poslední míle, což bylo možné řešit souběžnou dodávkou „drátové“ a „bezdrátové“ technologie.
Časem nicméně požadavky rostly a zároveň ISP neměli potřebu podporovat svou „monopolní“ konkurenci (která často nehrála fér – viz virtuální PoPy nebo podezření z křížového financování internetových divizí). Proto začali ve velké míře používat služeb nově vznikajících společností. Tyto firmy zároveň vycházely v maximální míře vstříc požadavkům a představám ISP (i cenovým). Protože používaly stejné technologie jako „monopolisté“, v běžném provozu se nepoznal v kvalitě služeb rozdíl – pokud nenastoupila krize.
Pokud totiž operátor infrastruktury provozuje všechny své služby v jednom kabelu (či v jednom radioreléovém spoji), může tvrdit, že má SDH kruhovou topologii, jak dlouho chce. Onen kruh je totiž tvořen dvěma páry vláken jednoho kabelu. Představa, že bagr překopne pouze polovinu kabelu, je iluzorní. Výpadky tohoto typu služeb se potom počítají na desítky hodin, případně na dny. I v případě, že má ISP sjednánu garanci služeb (tzv. SLA) s telekomunikační společností, může se maximálně radovat z několika málo peněz, které mu dojdou jako „bolestné“. Zákazníci ovšem už budou fuč.
Alternativní telekomunikační společnosti své spoje totiž realizují nejčastěji paralelně s již existujícími sítěmi. Jako příklad můžeme jmenovat amerického operátora Qwest, který šikovnou transakcí vybudoval síť paralelně s dálkovými trasami amerických drah. U nás to je Transgas, jenž vybudoval optickou trasu podle tranzitního plynovodu, CEZTel, který provozuje optické trasy na stožárech velmi vysokého napětí a nakonec i ČD-Telekomunikace, jež měly vybudovat síť podle železničních koridorů. Ve městech jsou potom využívány pro vedení trasy metra (u nás Pragonet/T-Systems nebo Dattel/GTS).
Tyto trasy potom mohou být snadno přerušeny nějakou živelnou katastrofou – požár v metru, vykolejení vlaku s výbušným či jinak nebezpečným materiálem nebo prostě sociálně nepřizpůsobiví spoluobčané (zloději), kteří odcizují (kradou) zemnící lana k rozvodům velmi vysokého napětí nebo navrtávají ropovody s cílem získat (ukrást) nějaký ten benzín či naftu.
Právě kvůli těmto problémům se snaží operátoři vytvářet fakticky kruhové topologie svých sítí. Uzlové body bývají umístěny v takových kolokačních centrech, která umožňují systémy zdvojit (navíc je v nich nižší riziko, že někdo motorovou pilou odřízne kabel). U menších – například metropolitních – sítí je obvyklá záloha vedoucí bezdrátovým spojem.
Přestože zálohovat kapacity lze celkem efektivně, existuje i dnes několik problémů při výběru záložních tras. Vzhledem k tomu, že si mezi sebou společnosti provozující optické kabely jednotlivá vlákna vyměňují či prodávají, je třeba při výběru operátora klást důraz na nezávislé vedení tras — například trasu Praha – Brno dnes pořídíte od tří či čtyř společností a přesto povede stejným kabelem — totéž platí o směru do SRN. Nicméně v obou případech lze zvolit trasu skutečně jiným kabelem u dalšího operátora.
Druhým problémem je kapacita takové záložní trasy. Pokud zákazník nemá poznat, že v síti došlo k výpadku, je nutné dimenzovat záložní spojení stejně jako hlavní – přinejhorším tak, aby byla zachována reálně potřebná kapacita. Nasmlouvávat spojení se sdílenou variabilní šířkou pásma je riskantní, neboť je pravděpodobné, že v případě výpadku nebude ISP v záložním spojení sám.
V textu se záměrně nevyskytují žádná konkrétní data o českých operátorech. Zeptejte se svého ISP, jak má síť zálohovanou :-)
