Hlavní navigace

Jak vlády vypínají internet? Nejčastějším důvodem jsou protesty a demonstrace

 Autor: Depositphotos
Čerstvý případ Běloruska ukázal, že přístup k internetu v době krize nebo protivládních protestů nemusí ani v roce 2020 znamenat samozřejmost.
Karel Wolf 12. 8. 2020
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Problémy s přístupem na sociální sítě, výpadky připojení i mobilních sítí – to je situace, se kterou se od nedělních prezidentských voleb potýká Bělorusko. Protivládní demonstranti z nich viní stát, prezident Alexandr Lukašenko zase údajné kybernetické útoky ze zahraničí.

Týká se vypínání přístupu k internetu jen extrémních režimů? Jak často k němu dochází? A hrozí i v jinak demokratických zemích? Těmito otázkami se zabývá téměř padesátistránkový report Defending peaceful assembly and association in the digital age, který v první polovině prázdnin publikovala nezisková organizace Access Now.

Když dojde na lámání chleba, jdou často mezinárodní dohody a lidská práva trochu, nebo i více stranou. Co je ale nejzajímavější a zároveň nejvíce znepokojivé, je fakt, že počet národních shutdownů internetu nejenže neklesá, ale stoupá jak do počtu samotných incidentů, tak i zemí, které se k němu pod různými záminkami uchylují. Od roku 2018 do roku 2019 se také počet podobných internetových odstávek trvajících déle než sedm dní zvýšil z 11 na 35.

Přístup k internetu jako lidské právo?

Rada pro lidská práva Organizace spojených národů již dříve deklarovala, že stejná práva, která mají lidé v offline světě, musí být také chráněna online. Valné shromáždění Organizace spojených národů následně vyzvalo státy, aby zajistily, že stejná práva, která mají jednotlivci podle úmluvy o základních lidských právech, budou plně chráněna také v online světě. (The promotion, protection and enjoyment of human rights on the Internet)

Jenže už tady je trochu zakopaný pes. Ani běžné právo na svobodu pokojného shromažďování a sdružování není právem absolutním a může být v případě ohrožení demokratických principů omezeno. Taková situace je vymezena zájmy národní nebo veřejné bezpečnosti, ohrožením veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví a tak dále. V článku 21 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 se k tomu můžeme dočíst toto: „Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

To je ale poměrně široký výčet, který dává poměrně velký prostor pro interpretaci – a přesně toho země v podobných případech nejčastěji zneužívají. 

Na druhé straně, pokud jde o samotný internet, tak podle zvláštního zpravodaje Organizace spojených národů pro svobodu shromažďování Clémenta Voule by měla zrovna „svoboda přístupu k digitálním technologiím a jejich využívání při provádění pokojného shromažďování a práva sdružování být považována za pravidlo“ (a omezována jen v opravdu výjimečných případech). 

Jak ale ukazuje praxe, na internetu vlády aplikují naopak pravidla mnohem přísnější než v offline světě a sahají také po extrémním řešení čím dál častěji.

Konektivita a shazování internetu v divoké době

Omezování přístupu k internetu a komunikačním službám je podle reportu v době občanských nepokojů poslední tři roky na vzestupu. Státy přitom nejčastěji zdůvodňují nutnost takového kroku veřejnou bezpečností, národní bezpečností, ale také bojem proti fake news a hate speech. Podle Access Now jsou ale na vině nejčastěji trochu jiné důvody – politická nestabilita, protesty a komunální násilí.

Podle údajů shromážděných Access Now a koalicí #KeepItOn byly v roce 2019 nejčastěji pozorovanou příčinou výpadků internetu protesty. Data naznačují, že když stát říká, že omezuje přístup k sítím kvůli obnovení veřejné bezpečnosti, ve skutečnosti by to mohlo znamenat spíše fakt, že tuší protesty a chce se pokusit narušit schopnost lidí organizovat a sdílet informace. Další důsledkem je pak lepší kontrola nad přístupem médií k čerstvým informacím z terénu.

To byl například případ Súdánu v roce 2019 a #IAmTheSudanRevolution demonstrací. V červnu 2019 byl v Súdánu během protestů internet vypnut na více než týden. Nebylo to poprvé, kdy v zemi k podobné situaci došlo. Zde ale bylo poměrně evidentní, že se tak děje proto, aby se demonstranti nemohli organizovat a streamovat, co se v zemi pod dočasnou vládou Přechodné vojenské rady děje.

Výsledkem bylo dočasné uvržení země do informační temnoty, na jejímž konci stálo 100 mrtvých civilistů, 700 zraněných a stovky porušení základních lidských práv, která ale bylo jen velmi obtížné dokázat. Místní i mezinárodní média najednou nemohla mluvit se svými zdroji a informátory, ani ověřovat autenticitu videí, která se objevovala online.   

Netřeba se ale příliš vracet v čase. Letos v červnu došlo v Etiopii k privátní tragédii, která rychle přerostla v celonárodní společenské nepokoje. Skupina útočníků zastřelila Haacaaluu Hundeessaa, prominentního místního hudebníka a sociálního aktivistu. Smrt vyvolala sérii nepokojů v hlavním městě Addis Abeba a na dalších místech země. Nepokoje nakonec kulminovaly 8. července, kdy bylo během protivládních protestů při střetech s policií a armádou zabito nejméně 239 lidí a zatčeno 3 500 osob. Potlačit protesty se ale podařilo až poté, co vláda země nařídila kompletní národní internetový blackout.

Ani v daném případě se nejednalo o ojedinělý případ. Etiopie dříve internet odstavila více než dvanáctkrát, v oblasti Oromia internet neběžel dokonce celé tři měsíce. Země nakonec obnovila celostátní internetový provoz až po dvou týdnech, a to pravděpodobně převážně z ekonomických důvodů. Podobný plošný shutdown internetu během protestů v roce 2019 stál jižněji položenou Zimbabwe odhadem 5,7 milionu USD za den a znamenal totální rozklad ekonomiky.

Kde se nejvíce vypíná

Pokud se vám zdá, že se jedná jen o perličky nebo výjimky z pravidla, tak již o rok starší report téže organizace ukazuje, že počet shutdownů celonárodního přístupu k internetu i počet zemí, které po tomto nástroji sahají, rok od roku znepokojivě stoupá. V roce 2019 došlo k 213 shozením internetu v celkem 33 zemích, v předcházejícím roce 2018 tento nástroj ke stabilizaci místních poměrů využilo 25 zemí, které vypnuly internet celkem 196krát, o rok dříve „pouze“ 106krát a v roce 2016 dokonce jen 75krát.

Nejvíce vypnutí měla na svědomí Indie, která loni síť vypnula celkem 121krát, na druhém místě se umístila Venzuela s 12 vypnutími, na třetím Jemen s 11 vypnutími, následuje Irák s 8, Alžírsko s 6 vypnutími a Etiopie se 4. Podle odhadů celonárodní vypínání internetu mezi lety 2012 až 2017 dosáhlo v Indii 16 315 hodin a stálo zemi asi 3,04 miliardy dolarů. 

Většina zemí, které si tento nástroj lepší kontroly nad vlastním obyvatelstvem oblíbily, pochází z území Asie a Afriky (Bangladéš, Demokratická republika Kongo, Egypt, Indie, Indonésie, Írán, Irák, Súdán, Myanmar a Zimbabwe). Populární je ale také v jižní Americe a výjimky se najdou i na evropském kontinentu. Ať již je řeč o čerstvém incidentu při protivládních demonstracích v Bělorusku, vypnutí Wi-Fi v metru při protestech ve Velké Británii v roce 2019, nebo vypnutí internetu v části Turecka v roce 2016.

A když už je řeč o hraničním území, za zmínku stojí možná také jeden trochu zvláštní případ, který sice nepředstavuje klasický příklad vypínání internetu, ve svých důsledcích k němu ale nemusí mít daleko.

Ruská cesta

Loni na podzim začal v Rusku platit zákon Zákon o suverénním internetu, který dává ruským vládním agenturám právo odstřihnout zemi od mezinárodního internetu. Zákon také definuje a zavádí sérii technických opatření, které mají tento krok umožnit po technické stránce. Přikazuje ruským telekomunikačním operátorům (MegaFon, VimpelCom, MTS, Rostelecom a další) a velkým ISP, aby v případě cizí agrese byli schopni odpojit zemi od zbytku internetu a zajistili tak „nezávislost“ ruského internetového prostoru – tzv. RUNETu. Poskytovatelé telekomunikačních služeb mají čas na implementaci zákona do praxe do roku 2021.

CIF20

Zákon počítá s tím, že v případě krize poběží veškerý provoz ruského internetu pouze přes předem schválené peeringové uzly. O jejich nezávadnosti bude rozhodovat ruský telekomunikační úřad Roskomnadzor (Federální služba pro dohled nad komunikací, informačními technologiemi a sdělovacími prostředky). Tyto uzly ověřují, že datový provoz neprochází přes zahraniční infrastrukturu a „zůstává“ v zemi. Rusko má ale ještě smělejší plány, chce také vybudovat kompletní vlastní záložní DNS infrastrukturu.

Zákon je řadou místních kritiků, ale i zahraničních pozorovatelů vnímán jako nástroj, jehož prostřednictvím bude ruská vláda schopna odstranit v případě potřeba dočasně část nebo celý internet, protože provoz je veden jen přes body, které ruská vláda kontroluje. Rusko má přitom v tomto ohledu poměrně nechvalně známou historii, ať již se jedná o blokování internetového provozu z Gruzie v roce 2008 (za pomoci přesměrovaného routování), nebo třeba dvoutýdenní vypnutí internetu v Ingušsku v roce 2018 při protestech ohledně nových hranic s Čečenskem.