Hlavní navigace

Patří nadávky do televize? Veřejný zájem to není, nesnižujme úroveň

22. 10. 2020
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Česká televize
Publicistika veřejnoprávní televize nemá útočit na první signální. Ani když je to hodně lákavé.

Vládní opatření nás převážně zavřela doma, a tak se díky zvýšenému sledování televize máme o čem hádat. Sociálními sítěmi a pak i klasickými médii se prohnala menší vlna kritiky adresované tvůrcům pořadu 168 hodin. V nedělním publicistickém týdeníku České televize se totiž objevily záběry ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové, která předsedu vlády označila za „debila“. Vysloužila si tím pozornost i za hranicemi, takže díky polským, ukrajinským, ruským, srbským nebo bulharským médiím víme, jak se s tímto označením popasovali v různých východních jazycích.

Na tom, že nás politická kultura pořád táhne spíš na východ, není nic nového. Ale proč se stejným směrem vydává také televize veřejné služby?

Tušíte správně. Patřím k těm, kteří si myslí, že zařazení nahrávky do pořadu nebylo přínosem, ale chybou. Eticky je tento krok dost na hraně – a rozhodně se nelze řídit černobílým viděním světa, že neodvysílání záznamu by bylo nadbíháním politickému PR.

Věc má několik rovin, pojďme je postupně projít.

Předně zopakujme základní fakta: výrok Jany Maláčové zazněl jako přílepek k propracované úvodní reportáži pořadu 168 hodin o selhání vlády při přípravě na druhou vlnu koronavirové epidemie. Nebyl to tedy obvyklý žertovný prostřih v rubrice Malostranské korekce nebo třeba vtípek na konec, jimiž je týdeník známý prakticky celou dobu, co se vysílá. U těchto glos jde navíc často o záběry z tiskových konferencí či sněmovního atria pro novináře. Aktéři se na nich chovají s vědomím, že kolem sebe mají záznamovou techniku.

Záběry Jany Maláčové vznikly jinak. Zcela zjevně poskytovala rozhovor na ulici, přičemž v této situaci kvůli hygienickým opatřením stojí mikrofon na stativu před kamerou. Rozhovor skončil, ministryně odešla ze záběru, štáb začal balit techniku, a než se Jana Maláčová rozloučila, prohodila dnes už slavná slova: „To je bordel, co ten Babiš udělal, a teďkom to všichni musíme slíznout. To je debil, pardon, s prominutím. Děkuju, nashle.“

Mikrofon její slova zachytil a autoři reportáže je zařadili jako tečku za tématem.

Posuzování, jestli udělali správně, nebo ne, je bohužel dost často zatíženo vztahem kritiků k vládním činitelům. Odpůrci Andreje Babiše a Jany Maláčové mluví o příkladné veřejnoprávní žurnalistice. Naopak jejich příznivci prohlašují, že jde o další z dlouhodobých podpásovek 168 hodin a bulvární chování. V tomto duchu si přisadil například předseda sociálních demokratů Jan Hamáček.

Odborníci na komunikaci upozorňují, že Jana Maláčová není žádná náhodná žena z lidu, ale členka vlády, která poskytuje rozhovory každý den, takže by měla dobře vědět, že všechno, co řekne, může být a bude použito proti ní. Ano, také já pokaždé, když někomu vysvětluji vztahy s médii, zdůrazňuji, že diktafon a kameru je potřeba považovat vždy za zapnuté. Ale i vztahy s médii jsou vztahy mezilidské. Jako bychom někdy zapomínali, že na obou stranách kamery jsou lidé.

Další přispěchali s ujištěním, že i právně je to v pořádku. Naléhavý veřejný zájem na zveřejnění informace přebíjí soukromí. Vyšší bere: novinář není kamarád, a když něco nechcete zveřejnit, nemáte to před ním říkat. Navíc to bylo natáčení s politicky exponovanou osobou.

Jenže kvůli tomu, jaký mají média dopad na společenské dění, mají ještě etické regule. Jinak by šlo o technokratické pojetí žurnalistické práce. K té patří nejen práva, ale také odpovědnost. Novinář by měl zvážit, jaký kontext, vyznění, smysl a nosnou informaci mají záběry, s nimiž pracuje. Zvlášť ve vizuální žurnalistice, kde můžete snadno pomocí střihu posunout podstatu sdělení.

Na reportáži 168 hodin je zajímavý jeden dílčí detail. Nevíme totiž, co bezprostředně předcházelo výroku Jany Maláčové. Ve výsledném střihu byla tato pasáž překryta hudbou. Nevíme, zda tam byly jen ruchy, nebo něco říkal někdo ze štábu – zvuk vyjede až ve chvíli, kdy si ministryně povzdechne nad situací.

Kodex České televize, jenž patří mezi základní dokumenty televize veřejné služby, je v podstatě opsaný z Velké Británie a snaží se do tuzemské žurnalistiky vnést anglosaské principy kvalitní novinařiny. Po roce 1989 totiž bylo – a doufejme, že stále je – dobrým zvykem inspirovat se na Západě, byť poněkud idealizovaném, protože ani dnešní západoevropská žurnalistika není to, co bývala.

Televizní kodex od začátku naléhá, že kritická reflexe musí probíhat s úctou k lidské důstojnosti a apeluje na pokoru při službě rozmanitému televiznímu publiku. „Aktuálně publicistické pořady České televize nabízejí především kritickou reflexi reality, musí jít do hloubky věcí, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků. Publicistické pořady také dávají ucelenější prostor aktérům událostí vyjádřit argumenty, jimiž zdůvodňují své postoje,“ poznamenává Kodex ČT.

Také dodává, že hodnotící soudy prezentované v aktuální publicistice mají být, pokud možno, čestné. Obrazové zpracování sdělovaných informací by se mělo vyhnout záměrně nefotogenickým záběrům, informace mají být získané za použití poctivých postupů.

Narušení soukromí dovoluje Kodex ČT v článku 15.1: „Jestliže však původně soukromé počínání může ovlivnit věci veřejného zájmu (například výkon funkce nebo dodržování právních norem), může po zvážení všech okolností o takovém jednání informovat, a to zvláště ve vztahu k osobám veřejného zájmu.“

Zároveň ovšem dodává: „Za natáčení skrytou kamerou nebo skrytým mikrofonem se považuje také situace, kdy sice snímaná osoba kameru nebo mikrofon vidí, ale důvodně se domnívá, že nejsou uvedeny do provozu.“ (Kodex ČT, 16.14) Skrytá kamera je přitom povolena jen tehdy, pokud je materiál nezbytný pro zpracování tématu a má k němu přímý vztah.

Mohla se tedy Jana Maláčová domnívat, že natáčení už skončilo?

A je nezbytným veřejným zájmem vědět, jaké výrazy používá na adresu předsedy vlády?

Chápu politickou roli ministryně práce a nemyslím si, že by tento úlet byl dobře promyšleným PR tahem. Tak rafinovaná její dlouhodobá komunikace není, spíš to je její typické bezprostřední vyjadřování. Pravděpodobně to brala jako jakýsi small talk, slova do větru při kontaktu se štábem, který nejspíš natáčí v politickém prostředí dlouhodobě. Třeba v kuloárech sněmovny jsou na adresu politických soupeřů slyšet různé drsné výroky, i politiku dělají jen lidé a občas upustí páru.

Popravdě bych ve stejné situaci asi taky myslel, že je záznam už vypnutý, když štáb balí techniku.

A pokud bych byl na místě redakce 168 hodin, ten záběr bych nepoužil. V té dlouhé dobře zpracované reportáži už neměl žádnou vypovídací hodnotu, spíše ji shodil a zbytečně vulgarizoval. Na tom, co si ministryně myslí o premiérovi, není žádný veřejný zájem, pokud to prokazatelně nemá vliv na její hlasování, rozhodování nebo prosazování agendy úřadu, který řídí. Není žádné překvapení, že se politici nemají rádi, i když sedí řízením osudu v jedné vládě.

Důsledkem té vsuvky je spousta legrace na internetu, články na Sputniku a na webech v bývalém východním bloku a omluva ministryně. Jenom tu reportáž už si nikdo nepamatuje. Vedení televize se za ni jednoznačně nepostavilo, také ji interně vnímá jako spornou a možná ji nechá posoudit Etickým panelem. Někteří respondenti nejspíš budou opatrnější než dříve, až zahlédnou auto s logem České televize.

Podobné věci nepomáhají zvyšovat důvěryhodnost novinářů. Média by neměla aktivně napomáhat tomu, že se nadávky stávají běžnou náhradou chybějících argumentů. Neřiďme se první signální, chtějme od televize veřejné služby, ať si drží úroveň. Úderná publicistika se bez podobných berliček obejde.

Anketa

Výrok ministryně Jany Maláčové na adresu premiéra...

Autor článku

Novinář, mediální analytik a lektor digitální komunikace. Dlouholetý účastník i pozorovatel českého mediálního cirkusu. Pracoval v Marketing & Media, Hospodářských novinách a Českém rozhlase.