Hlavní navigace

Ještě jedna malá poznámka k nebezpečnému Facebooku

30. 1. 2009
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Včera zde Jiří Peterka usvědčoval seriózně se tvářící česká média z manipulace s fakty a jejich vědomého přesazování do zavádějícího kontextu. Vcelku vtipný a jinak zcela relevantní analytický postřeh bohužel trochu odvedl pozornost od jádra problému původního. Takže ještě jednou, staly se skutečně sociální sítě v momentě, kdy je adoptoval běžný uživatel, ze dne na den společenskou hrozbou?

Sociální sítě, nebo přesněji řečeno jejich internetový (obecným konsensem přijatý) ekvivalent, jsou zde s námi již minimálně pět let, a to ještě pouze v případě, že se rozhodneme sveřepě ignorovat jejich přímé předchůdce, jako jsou webová diskusní fóra (podpora přidávání do přátel), případně ještě dále e-mailové diskusní skupiny a BBS (aktivní podpora vytváření komunit, tedy onoho social networkingu). Proč tedy, pokud jsou skutečně pro své uživatele takovou hrozbou, se o nich začíná hovořit až nyní?

Pro otázku samotnou není až zase tak moc zásadní, zdali na problém upozorňuje viceprezident Evropské komise a komisař pro spravedlnost Jacques Barrot ku příležitosti dne zasvěceného Ochraně osobních údajů, nebo nám ho podsouvají nejrůznější analytické společnosti a výrobci antivirového softwaru, tak jak jsme si toho dosyta užít předloni i loni. Spíše půjde o to si v klidu a bez emocí načrtnout malou SWOT analýzu potenciálů a rizik síťování a následně si poctivě odpovědět, jestli tu skutečně nějaká zásadní hrozba je a pokud ano, zda a jak energicky bychom se jí měli vůbec zabývat. Vyváží nám přínos rizika?

Pokud jde o ryze technologické hrozby, jako jsou nebezpečné kódy třetích stran, které využívají otevřenosti sociálních sítí pro uživatelský obsah či aplikace, na něž s takovou oblibou upozorňují nejrůznější konzultanti, vážně nevím, v čem by měly sociální weby představovat pro uživatele větší hrozbu, než špatné nastavení zabezpečení operačního systému, e-mailový phishing, trojský kůň šířící se přes protokol instant messengeru či škodlivý kód propašovaný na jinak seriózní web nabízející download nějakého obsahu. Na ty nás přece již dnes také nikdo neupozorňuje. Naučili jsme se s nimi totiž úplně normálně žít a bereme je zkrátka, podobně jako třeba ranní smog, jako trochu obtížnou, ale poměrně běžnou součást života.

Pokud tedy nějaká závažnější hrozba social networkingu skutečně existuje, musí ležet přímo v samotné společenské rovině. Rozbušku problému pak tvoří adoptování sociálního síťování kritickou masou. Když jsme se pokoušel z různých uživatelů dostat, v čem vidí největší osobní přínos navštěvování serverů jako Facebook, MySpace, ale také LinkedIn nebo Twitter, sešlo se mi velké množství hodně nesourodých odpovědí.

Jaká je tedy vlastně původní idea? Přínos internetového social networkingu by měl spočívat především v možnosti udržovat svůj okruh kontaktů daleko za hranicí mého bezprostředního fyzického okolí. Hranice je v tomto případě smazávána fyzickými možnostmi internetu ale také hlavně, což je asi nejsilnější zbraň webového SN, rozšiřování vlastní sítě parazitováním (nebo chcete-li) propojením se sítěmi mých přátel. Celý princip trochu připomíná slavnou báseň svého času velmi populárního undergroundového básníka Jiřího Háska Krchovského. Jakým způsobem lze tento potenciál využít například v obchodu musí být jasné každému, kdo občas zabrousí třeba na server Social Media Today. Svátečním zájemcům o toto téma doporučuji přečíst sborník Social Media Predictions 2009. Ponechme teď stranou posledně jmenovaný Twitter, u kterého je síť vytvářena oproti tomuto základnímu principu více asymetricky a raději se zaměřme na hrozby, které výše uvedený model přináší.

Big brother

Pokud jde o riziko ztráty soukromí a nechtěnou difúzi informací za hranici našeho bezprostředního okolí (hrozby jako sociální inženýrství, stalking), je vůbec v něčem taková sociální síť nějak výrazně rizikovější než provoz blogu, vystavování profilu na online seznamkách a nejrůznějších zájmových katalozích, nebo poněkud opomíjená „hrozba “ zneužití kvalitního fultextového vyhledávače?

Rozdíl je pochopitelně hlavně v lehkosti, s jakou se lze (alespoň zprostředkovaně) doslova pověsit za krk lidem, kteří by nás za jiných okolností k sobě třeba nepustili ani omylem.

Nenápadně vygumovaná hranice mezi soukromým a veřejným

Často zmiňovaná „přehnaná důvěra“ a chování, které bychom si při jiných online aktivitách nepochybně odpustili, pramení zřejmě z toho, že jsme zpravidla na sociálních webech, obdobně jako v civilním životě, obklopeni „svými lidmi“, což může vytvářet pocit iluzorního bezpečí. Speciálně například na poměrně dobře škálovaném Facebooku si ovšem ne každý uživatel dokáže ihned dát dohromady, co všechno o sobě dává vědět mimo tento interní okruh. Příkladem může být například zeď nebo aktuální osobní statusy viditelné pro přátele přátel, kteréhož faktu s takovou oblibou začínají využívat někteří zaměstnavatelé k monitorování aktivit svých zaměstnanců v době, kdy se (například z důvodu údajné nemoci) nenacházejí na svém pracovišti.

Ne každému také okamžitě dochází, že vytvořením či vstupem do fanklubu nebo diskusní skupiny dělám z osobního názoru informaci zcela všeobecně dostupnou. Barratovo varování je celkem varování na místě, protože řada lidí se neuvědomuje, co na Facebooku a dalších podobných sítí dává k dispozici. Nejde tak ani o osobní údaje jako spíše o nevhodné komentáře osobní postoje. Na druhou stránku mě překvapilo, že primárně hovoří o mladých lidech. Facebook a další sítě rozhodně už nejsou záležitostí „puberťáků“ a naopak mladí lidé jako tzv. „digital native“ obvykle daleko lépe chápou zákonitosti internetové soukromí více než noví facebookoví nadšenci pokročilejšího věku, komentuje úterní Barrotovu výzvu Tomáš Jindříšek, ředitel OgilvyInteractive, který patří mezi poměrně mediálně známé popularizátory Facebooku.

Jen před pár dny proletěla zpráva o Britovi, který ubodal svou manželku, protože si na Facebooku změnila status z „vdaná“ na „svobodná“. Svalovat vinu na Facebook by ovšem byla jasná chyba v uvažování. Onen Brit svou ženu neubodal kvůli Facebooku, ale kvůli své labilní povaze. Stejně tak se lidé nemusejí obávat sociálních sítí, ale informací, které o sobě sdělují. Internet sdílení osobních informací usnadňuje, ale nikdo vás nenutí je každému nabízet. Konkrétně Facebook nabízí precizní nastavení, co komu ukazovat, myslí si například David Antoš, vedoucí komunitního videoagregátoru Bomba.cz.

Nejde však jen o rizika malých osobních tragédií a proher, je zde také jedna skupina lidí, u níž by měla varovná oranžová kontrolka blikat, jakmile se přiblíží k nějaké internetové sociální síti na vzdálenost bližší než deset metrů. Tuto skupinu tvoří de facto všichni lidé veřejně činní a její specifickou podmnožinu pak novináři. Osobní názory politiků, ale také třeba top managementu a tiskových mluvčí veřejně sledovaných firem, by měly zůstat v prostoru přeci jenom poněkud méně propustném, než jsou sociální sítě.

Svérázný případ pak tvoří novináři. Když odmyslíme prostý fakt, že novinářské etické kodexy s budoucím výskytem sociálních webů nějak zapomněly počítat, zbude pořád minimálně jeden další otazník. Veškerá snaha o objektivitu v tom kodifikovaném veřejném projevu (v oficiálních médiích) přijde totiž jaksi vniveč, pokud se dejme tomu coby uznávaný politický zpravodaj či komentátor na Facebooku stanu příznivcem skupiny typu antiparoubek.cz (u našich sousedů například: Rafael Rafaj ma ksicht, ktory si pyta facku). Princip platí napříč všemi sférami novinářské profese, když se přihlásím ke skupině antifandů nejmenované telekomunikační společnosti, o jejíchž aktivitách ovšem prakticky dennodenně „objektivně“ referuji, je to to samé v bledě modrém. I v případě, že bychom pominuli možné etické pochybení, stále zde zůstává pachuť vědomí, že to znehodnocuje v očích ostatních naši práci (najednou již nepůsobím objektivně). Jinými slovy, zdá se, že ani v rámci sociálních sítí není pro jistou část lidí přípustné vypadnutí z role. V USA jsou v tomto ohledu již ostatně o trochu napřed, například deník New York Times má pro používání sociálních sítí vypracovanou samostatnou strategii zahrnující také poměrně důmyslný etický kodex.

UX DAy - tip 2

Jednu skupinu uživatelů, která má být údajně social networkingem ohrožena více než ostatní, jsme zatím nezmínili. Přitom je to právě ta, která byla alespoň podle Barrotova projevu nevázaným síťováním ohrožena nejvíce, tedy mládež. Facebook má oficiální věkovou hranici nastavenou poměrně benevolentně – na třináct let. Jde skutečně o kritický věk, který je ohrožen více než ostatní? ani jeden z oslovených early adopterů Web 2.0 služeb si to přímo nemyslel, setkal jsme se dokonce také s názorem přesně opačným: Mládež, pro kterou jsou nástroje jako je Facebook důležitou součástí jejího sociálního života, se již narodila do světa, který staví do popředí sebeodhalování a plnění osobních cílů. Facebook pak takovému chování „jenom“ dává prostor, např. tím, že na rozdíl od prvních diskusních internetových nástrojů není obsah webu soustředěný kolem témat, ale kolem uživatelských profilů. A umožnit uživateli odhalovat svoje soukromí je jejich primární funkcí. Není pak žádným překvapením, že ani ne rok stará studie potvrzuje u uživatelů Facebooku narcistní rysy chování. Hrozba zneužití soukromých dat třetí stranou, tedy někým neznámým, ať už je to reklamní agentura, zloději identit nebo tzv. stalkeři, není jedinou hrozbou. Cesta egocentrické komunikace s sebou nese hlubší nebezpečí než případné přímé poškození Velkým Bratrem; totiž ztrátu zájmu o věci veřejné přílišným zahleděním se do sebe a do svých problémů, je například přesvědčený další z early adopterů, nezávislý teoretik Webu 2.0, Palo Fabuš.

A poučení na úplný závěr? Jsem skálopevně přesvědčený, že pokud budeme v rámci svých profilů na sociálních webech zachovávat pravidla klasické síťové Netikety, která tu s námi byla ještě před Webem, může být náš spánek i nadále poměrně klidný.

Máte profil na Facebooku?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Externí spolupracovník serveru Lupa.cz a expert na blockchain a kryptoměny. Jako šéfredaktor v minulosti vedl ADASTRA Business Intelligence Magazine a server ITbiz.cz. Dnes pracuje jako redaktor časopisu Forbes.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).