Hlavní navigace

Josef Průša (Prusa Research): Budeme vyrábět pět tisíc 3D tiskáren za měsíc

8. 3. 2016
Doba čtení: 12 minut

Sdílet

 Autor: David Slížek, Internet Info
Chceme rozčeřit vody konkurentů, kteří se tváří profesionálně, ale nám přijdou nekřesťansky drazí na to, co jejich tiskárny umí, říká tuzemský guru 3D tisku.

Několik místností obyčejné kancelářské budovy v pražském Karlíně zaplňuje směs krabic, součástek, lidí a 3D tiskáren, které zná celý svět. Jejich autor Josef Průša nedávno oslavil 26 let a k narozeninám dostal ženskou bustu v životní velikosti – samozřejmě vytištěnou. „Kamarádka se naskenovala,“ vysvětluje suše.

Prusa Research je takový trochu jiný startup. Vyrostl z nadšení pro 3D tisk, bez investorů, akcelerátorů a dalších pomůcek. Základ mu dal projekt RepRap (Replicating Rapid-prototyper) - opensourcová 3D tiskárna, která se umí do velké míry sama replikovat.

Firma dnes roste tak rychle, že skoro nestíhá hledat nové prostory a musí řešit problémy s nedostatkem komponent. „Kdybyste teď třeba v Česku sháněl špičaté kleštičky a nemohl jste je sehnat, tak je to dost možná kvůli nám, protože jsme je vykoupili,“ říká Průša v rozhovoru pro Lupu.

Do firmy před časem přizval nového partnera Ondřeje Průšu (herní komunitě známého z časopisu Level) a právě startuje vývoj nového modelu 3D tiskárny. „Chceme trochu rozčeřit vody konkurentů, kteří se tváří profesionálně, ale nám přijdou nekřesťansky drazí na to, co jejich tiskárny umí,“ věří si.

Podívejte se: jak se vyrábí 3D tiskárny v Prusa Research:

Kolik vás momentálně ve firmě je? 

Asi třicet. Trochu to fluktuuje, protože třeba do výroby občas ve špičkách ad hoc nabíráme i brigádníky. A dost se projevilo to, že se teď snažíme držet nepřetržitou podporu, která provozuje live chat 24 hodin denně a střídají se na ní tři směny. 

To vše po čtyřech letech fungování Prusa Research. 

Roky moc nepočítám. 3D tiskárny vyrábím tak od svých devatenácti let. Dlouho to byl koníček, pak jsem si založil firmu, abych mohl pořádat školení, ale dlouho jsem s ní neměl žádné globální ambice. Teprve poslední asi rok a půl se snažíme dělat nějaký pořádný byznys. Je to vlastně od doby, kdy jsem si k sobě přizval Ondřeje Průšu. Mimochodem – nejsme příbuzní.

Jako bratři ani příliš nevypadáte. 

Lidé si to často pletou. Mimochodem – ve vývoji u nás dělá ještě jeden Průša, a to můj bratr je. 

Firmu jste vybudovali bez investorských peněz. Měl jste našetřeno? 

Měl jsem s rodiči dohodu, že po dobu, co budu studovat vysokou školu – dělal jsem aplikovanou informatiku na VŠE – mě budou živit. Když jsem pak ze školy odcházel, byli na mě hodně naštvaní a nemluvili se mnou. Ale půjčili mi 200 tisíc, abych mohl založit eseróčko. Pronajal jsem si prostory, nakoupil součástky, udělal první školení a z těch peněz od rodičů jsme se nakonec bez investorů dostali do současného stavu. 

Přitom bych řekl, že hardwarová výroba bude v počátku na finance docela dost náročná. 

To taky je. Třeba provozovat sklady není žádná sranda. Navíc máme v současné době kolem třiceti dodavatelů – elektroniku vyrábíme v Americe, trysky teď bereme z Velké Británie, něco odebíráme z Česka, něco po Evropě, něco dovážíme z Číny. Ale důležité je, že jsme každý měsíc ziskoví a z toho zisku platíme další rozvoj. 

Jak ziskoví? Prozradíte nějaká čísla? 

Ondřej: V loňském roce jsme měli obrat kolem 25 milionů Kč. Už teď ale víme, že pokud udržíme současné obraty, budeme v letošním roce nejméně pětkrát větší. 

Na čem nejvíc vyděláváte? Na prodeji tiskáren? Nebo zkoušíte taky tisknout na zakázku? 

Zakázkový tisk vůbec neděláme. Je to příliš složité. Zákazníci jsou zvyklí modelovat třeba pro vizualizace, ale ne pro samotný 3D tisk. Nedbají na základní věci, jako je tloušťka stěny a na další různá designová omezení. Pokud s nimi počítáte, jde tisk velmi dobře. Pokud ne, může oprava modelu trvat i několik hodin, a to obvykle lidé nechápou nebo to nechtějí zaplatit. Kilogramová cívka materiálu sice stojí třeba jen 500 Kč, ale na 3D tisku je nejdražší čas, který mu člověk musí věnovat. 

Takže zisky jdou hlavně z prodeje tiskáren? 

Momentálně prodáváme asi pět set tiskáren měsíčně. Myslím, že v České republice jsme určitě na kusy největší. 

Jakou část tiskáren prodáte přímo v Česku? 

Ondřej: Máme na internetu mapu, ve které jsou zaznamenána místa, kam jsme prodali aspoň jednu tiskárnu. Když se na ni podíváte, uvidíte, že v Česku máme tiskárnu – s trochou nadsázky – skoro v každé vesnici (mapa ukazuje každé PSČ, kde je aspoň jedna tiskárna – pozn. redakce). A když se podíváte na svět, hodně velká je Amerika, Belgie, Británie… Ale dodávali jsme i třeba na Nový Zéland, do jižní Ameriky, asi pět tiskáren je v Mongolsku a máme tiskárnu i v Mekce. Pikantní je to, že všechny tiskárny odesíláme přímo odsud, z Prahy. V pondělí si ji zákazník třeba v USA objedná a ve středu ji má přes UPS doma. 

Kdo si dnes 3D tiskárny nejčastěji kupuje? Posíláte je víc do domácností, nebo prodáváte více firmám pro profesionální využití? 

Obojí. Řekl bych, že v Americe kupují o něco častěji hobby uživatelé, a když jdete na východ od nás, budou to spíš firmy. Asi to souvisí s průměrným příjmem v dotyčných zemích. 

V posledních letech vám vyrostla slušná konkurence. Znamená to, že zájem o 3D tiskárny obecně roste? 

Výrobců je strašná spousta, ale všichni si myslí, že hlavní byznys je v prémiových zákaznících. Takže máte Ultimaker, Zortrax, MakerBot a spoustu dalších a všichni se snaží bojovat v podobné cenové relaci. Lezou si navzájem do zelí a pak v Česku každý prodá jednotky kusů měsíčně. My jsme vsadili na rozvoj tzv. makers culture, kdy lidé chtějí sami doma něco tvořit. Naše tiskárna je stavebnice, kterou si doma otec se synem postaví, a pak na ní něco vytvářejí. 

A další tiskárnu už si třeba z velké části sami vytisknou. 

Klidně. Moje tiskárna i3 je opensource, takže existuje spousta modifikací a klonů. Třeba na Alibabě prodávají asi dva tisíce lidí nějaký klon i3, který si nějak dodělali podle svého. Díky tomu kolem jména Průša a kolem i3 funguje ohromná komunita a v té lidé slyší na to, že já dělám originál, který je o něco dražší než klony, ale zase má dobrou podporu. A díky tomu lidé dost často zvolí nás. 

Důležitá je i kvalita – všechny komponenty, které odsud ve formě stavebnic odcházejí, testujeme. Uživatelé dostanou i testovací protokoly a podobně, což je v této branži naprosto nevídané. 

Nejnižší cena vašich tiskáren se pořád pohybuje kolem 17 tisíc Kč. Za to se dá pořídit slušný počítač nebo nadstandardní smartphone. Je prostor jít s cenou níž, aby se tiskárny líp prodávaly? 

Určitě to nezafunguje jako s 2D tiskárnami, které sice pořídíte za nízké ceny, ale pak kupujete drahé originální náplně. Trh 3D tisku vyšel z opensource a tím pádem lidé nemají čipované tiskové struny rádi. Všichni, kdo se snažili dělat čipované materiály a vydělávat na materiálu a ne na samotné tiskárně, nakonec pohořeli. 

Navíc se to nevyplácí – 3D tisková struna totiž oproti tomu, co známe z 2D tiskáren, vydrží hodně dlouho. I naši hodně aktivní zákazníci vytisknou maximálně tak deset kilo za rok. Takže výrobci musí vydělávat na tiskárnách. Nicméně neříkám, že tiskárny nemůžou být levnější, ale když se jde dolů s cenou, musí se podle našich zkušeností jít dolů i s kvalitou součástek. Nebo musíte oželet zákaznickou podporu. 

Investory tedy nemáte. Chodí za vámi s nějakými nabídkami? 

Ondřej: S několika jsme se bavili. Ale pro nás jsou podstatnější třeba kontakty než peníze, protože ty nepotřebujeme. Nebo by nás zajímalo mít sklad ve Spojených státech a vytvářet tam prodejní síť, protože USA pro nás mají strašně velký potenciál. 

Josef: USA jsou pro nás zajímavým trhem, ale tím nechci říct, že bychom se chtěli věnovat jen USA. Jsme pořád docela flexibilní v tom, že když se teď rozhodneme, můžeme velmi rychle vstoupit na nový lokální trh. Firmwary, manuály a další věci jsme schopní připravit během týdne. 

Jak je to vlastně s vývojem 3D tiskáren? Jak často vydáváte nové verze? 

Firmware se updatuje přibližně jednou za měsíc. A nějaké dílčí hardwarové úpravy děláme tak co čtrnáct dní – jde o menší vylepšení, která nemění funkcionalitu. A pak tak jednou za půl roku děláme větší update. Snažíme se přitom postupovat tak, aby tiskárny byly zpětně upgradovatelné. Takže když jsme třeba měnili vytlačovací hlavu z třímilimetrového na 1,75milimetrový standard, mohli si všichni zákazníci koupit upgrade pack. Nenutíme je kupovat celou novou tiskárnu. 

Nejvíce omezujícím faktorem 3D tiskáren jsou odjakživa materiály. Dnes už to dávno nejsou jen měkké plasty, které se v praxi nedaly použít k ničemu zásadnímu. Z čeho se dnes nejvíc tiskne? 

Nejpoužívanější materiál je pořád PLA (polymer zvaný kyselina polymléčná – pozn. redakce). Lidé si myslí, že termoplasty jsou pořád jen něco jako bakelit, ale tyto materiály jsou pořád hodně použitelné. I na naši tiskárnu tiskneme spoustu součástek z plastů, kterými hodně lidí pohrdá. Existují ale i kompozity nebo nylony a další materiály, které jsou extrémně houževnaté. My sami materiály nevyrábíme, ale v Česku fungují firmy jako je hulínský Parzlich se značkou Fillamentum, které mají vlastní vývoj materiálů. 

Nesmíte taky zapomenout na to, že 3D tiskárna nemusí vždy vytvořit konečný výrobek. Řada zákazníků dělá to, že si na tiskárně vytisknou master, který si pak zaformují a výsledné předměty dělají z jiných materiálů. Tiskárna není všespásná, není to tak – jak se občas dočtete v médiích, že si můžete vytisknout všechno, a k tomu nejlépe z jedné tiskárny dům i jídlo. 

V oblasti průmyslového 3D tisku ale panuje všeobecné nadšení z toho, že se dá tisknout z kovů nebo z uhlíkových vláken. Rozumím tomu, že plast je použitelný, ale tyhle materiály působí mnohem dospěleji a pevněji. Dovedu si představit, že se z nich dá postavit něco trvalejšího. 

Průmysl je něco jiného než domácí použití. Nebál bych se od sebe tyhle dvě oblasti úplně oddělit. My děláme tiskárny, které může mít každý doma. Ale u těch kovových a dalších je dost nereálné, aby v příštích několika desítkách let do domácností dorazily. U kovových je zatím třeba celosvětově velký nedostatek firem, které dokážou vyrábět kovový prach v homogenní velikosti. Není to tak jednoduché, jako je to u plastů. 

Potenciál tu samozřejmě je, ale týká se průmyslových odvětví, jako je výroba letadel nebo raketoplánů. Netýká se to ani aut – nemyslím, že bychom v příštích dvaceti letech viděli na sériově vyráběných autech vytištěné kovové součástky. Stává se, že některé automobilky tisknou součástky v prvních sériích vozů, když testují výrobu. Ale zatím to je neekonomické. 3D tiskárny mají budoucnost tam, kde mají být věci personalizované, upravené pro vás. Není to způsob, jak vytvářet tisíc identických věcí. 

Zpátky do domácností. K čemu se dá domácí 3D tiskárna použít? Jaké zajímavé příklady z praxe máte? 

Máme třeba českého zákazníka žijícího v Polsku, který si vyrábí vlastní opensource myoelektrickou protézu ruky, která je plně tisknutelná. Taková věc je hodně užitečná třeba u malých dětí – jedna protéza stojí třeba kolem 300 tisíc a jak dítě roste, musí ji pořád měnit. Takhle se dá vyrábět přesně na míru, a když je potřeba nová ruka, elektroniku použijete znovu a jen vytisknete nové součástky. To je ale jen jedno z použití. 


Autor: Jan Horký

Myoelektrická protéza z plastových součástek vytištěných na 3D tiskárně

Dost často 3D tiskárny využívají modeláři, to je nasnadě. A dost často jsou to také školy, které se snaží odlišit od těch ostatních. Jde třeba i o školy základní, kde učitel na začátku školního roku s žáky sestaví tiskárnu ze stavebnice a oni se u toho naučí spoustu věcí o mechanice a o tom, jak ty věci fungují. Když tu stavbu dokončí, naučí se modelovat, pak si na tiskárně něco vytisknou a na konci roku tiskárnu zase rozloží, aby další ročník mohl začít zase od začátku.

Tip: funkční model motoru, vytištěný na 3D tiskárně? Není problém: 

3D tiskárny jsou samozřejmě hodně zajímavé pro reklamní agentury, které na nich tisknou personalizované reklamní předměty. Další standardní použití 3D tiskáren je, když firma potřebuje dělat prototypy, něco vytváří a chce si to podržet v ruce, než to začne vyrábět. Často také máme lidi, kteří dělají nějakou elektroniku, a buď si pro ni tisknou celé krabičky, nebo nějaké dílčí součásti, na které pak osadí senzory. Možností je samozřejmě mnohem, mnohem víc. 

Tip: Jednou z možností je vytisknout si… bagr:

Vyrostla v Česku kolem 3D tisku nějaká vývojářská komunita? 

Jsou tady asi dvě nebo tři firmy, které dělají vlastní klony RepRapu. Jedna se jmenuje Rebel, druhá RebelX – tu druhou má můj bývalý zaměstnanec. Nicméně já jsem měl to štěstí, že jak to dělám dlouho a v angličtině, tak je značka Prusa populární všude ve světě. Jinak samozřejmě každý z těchto výrobců má kolem sebe nějakou malou komunitu. A nedávno vznikl Makers Lab v pražském Paralelním Polis a kluci se tam snaží pořádat přednášky a meetupy, takže se komunita teprve formuje. V Brně zase jsou na3Deci.

Když jste mi ukazovali vaše současné prostory, říkali jste, že vám brzo přestanou stačit. Jaké máte plány do budoucna? 

Ondřej: Hodně řešíme škálování výroby. Teď vyrobíme pět set tiskáren měsíčně, ale během roku chceme narůst na nějakých pět tisíc. A to škálování strašně bolí, protože kromě samotné výroby musíme nakupovat různé komponenty a dodavatelé mají se škálováním taky problém. 

Josef: Dokonce se nám stalo, že nám jeden český partner nevěřil, že jsme schopní tak rychle růst, takže nám zdražil komponenty, protože je podle něj nepoužíváme k výrobě, ale určitě je musíme někomu přeprodávat. A kdybyste teď třeba v Česku sháněl špičaté kleštičky a nemohl jste je sehnat, tak je to dost možná kvůli nám, protože jsme je vykoupili. 

Pět tisíc tiskáren za měsíc, na to už budete potřebovat vlastní továrnu, ne? 

Ondřej: V těchto prostorách to dělat nemůžeme, zvládneme tu třeba čtyřikrát víc, ale ne desetinásobek. 

Josef: Naštěstí pořád vyrábíme jeden produkt – nebo vlastně dva, které jsou si z devadesáti procent podobné – sestavenou tiskárnu a stavebnici. Ale chceme k ní přidat ještě jednu verzi. Zůstane současná i3, orientovaná na lidi, kteří si ji rádi sami sestaví. Ale mrzí nás, že vzhledem k tomu, jak naše tiskárna vypadá, ji neberou seriózně třeba větší firmy. 

BRAND24

Chceme pro ně udělat o něco dražší „krabicovou“ verzi, u které nebudeme omezeni rozpočtem, takže bych si na ní rád vyzkoušel nějaké zajímavé technologie, aby tiskla ještě líp a abychom se zase posunuli o kousek dál. 

Chceme trochu rozčeřit vody konkurentů, kteří se tváří profesionálně, ale nám přijdou nekřesťansky drazí na to, co jejich tiskárny umí. Proč si s tím trochu nevyhrát a neudělat tiskárnu, která stojí stejně, ale umí služby na úplně jiné úrovni? Myslím, že budeme schopní ji vyrobit tak, že za stejné peníze bude umět mnohem víc.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).