Hlavní navigace

Josef Šlerka (NFNZ): Co až někdo použije zajišťovací příkazy k umlčení médií?

Autor: David Slížek, Internet Info
David Slížek

Ze stavu české žurnalistiky se stává téma a situace na mediálním trhu je nestabilní a povážlivá, varuje pedagog a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Na Filozofické fakultě UK založil Studia nových médií a dodnes obor vyučuje, věnoval se analýze sociálních médií ve firmě Ataxo a později v Socialbakers. Rok pracoval v Německu, a když se vrátil, nastoupil do fuknce výkonného ředitele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Mohl by to být takový můj soukromý příspěvek k současné mediální krizi, říká o svém novém angažmá Josef Šlerka. A podle jeho popisu tuzemská mediální krajina v krizi rozhodně je. Novináři se potýkají jak s rekordní nedůvěrou čtenářů, tak s rostoucími ekonomickými i politickými tlaky.

O tom, jak moc špatně na tom domácí nezávislá a kritická žurnalistika je, bude Josef Šlerka ve čtvrtek 19. října přednášet také na konferenci Czech Internet Forum.

Rok jsi žil a pracoval v Německu. Cos tam dělal a proč ses po roce vrátil?

Do Německa jsem jel ze dvou důvodů: měl jsem určitou potřebu vypadnout z Česka a chvíli se soustředně věnovat práci, a za druhé jsem chtěl umožnit svým dětem zážitek z pobytu v cizině, kde by normálně chodily do školy. A vzhledem k tomu, že Socialbakers měli v Mnichově pobočku, domluvili jsme se, že tam rok budu pracovat. Moje práce byla orientovaná na speciální zakázky, to znamená na speciální analýzy a vývoj nových typů produktů, což můžu dělat i na dálku.

Po návratu do Česka jsi přesedlal od Socialbakers k médiím a nastoupil jsi do čela Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Měl jsi za ten rok možnost proniknout do toho, jak fungují německá média?

Z Bavorska jsem spolupracoval na jednom mezinárodním projektu s rakouským deníkem Der Standard a s akademickým Hans-Bredow institutem v Hamburku. Ve své akademické dráze se částečně věnuji problematice elektronické propagandy, takže to pro mě byla velmi zajímavá zkušenost. Měl jsem možnost mluvit i s lidmi z Frankfurter Allgemeine Zeitung, z německé pobočky New York Times, s lidmi ze CNN a podobně. Udržoval jsem si kontakt s mediálním světem.

Mezi fungováním českého a německého mediálního trhu jsou určité rozdíly, které jsou hodně dané kulturně. V Německu i v Rakousku se klade větší důraz na takovou tu velkou, složitou žurnalistiku, která má v redakcích větší prostor. Například na projektu Der Standardu na sledování pravicového, right-wings extremismu v Evropě, na kterém jsem spolupracoval, dělala redakce snad šest nebo devět měsíců. Byli do něj zapojeni novináři, dataři a tak dále. Trochu se pochlubím – menší projekt, který jsem taky dělal s Der Standardem a který se týkal informačních bublin u rakouských prezidentských voleb, byl nominován mezi nejlepší novinářské projekty v rakouských médiích, to mně udělalo radost.

Je víc prostoru pro složitější, analytičtější žurnalistiku jediný rozdíl mezi českými a německými médii?

Myslím, že další velký rozdíl je v postavení novinářů a v důvěře v média. Německá média se těší mnohem větší důvěře než česká. Obecně jim důvěřuje kolem padesáti procent lidí obecně a těm, co sami čtou, věří 60 procent. Zatímco v Česku asi 32 % věří médiím a 37 % věří médiím, která čtou. To je brutální rozdíl. A novináři v Německu mají také výrazně lepší sociální status a celkově jsou společensky víc respektováni.

Čím si ten rozdíl v důvěře vysvětluješ?

Myslím, že je tam celá řada důvodů, ten největší je asi tradice. Německé noviny jsou také zvyklé pracovat se čtenáři trochu jiným způsobem. Jeden příklad za všechny – Spiegel vydává měsíčník pro děti, který vychází ve velmi podobné grafice jako velký Spiegel a obsahuje edukativně-zábavná dětská témata. No a ty děti odmala ví, že jim domů chodí časopis Spiegelu s obsahem, který je zajímá, a můžou s ním růst. To je jeden příklad za všechny. Němci výrazně lépe pracují se čtenářskou komunitou.

Němečtí vydavatelé se v posledních letech hodně snaží vymezit proti velkým online platformám, jako je Facebook nebo Google. Německo se snaží přijímat přísnější regulace – nedávno například zákon, který Facebooku hrozí vysokými pokutami, pokud nebude mazat nezákonný obsah. Proč stejný tlak nevidíme v Česku?

V Česku nejsou silné mediální oborové organizace, který by bojovaly za zájmy jak novinářů, tak vydavatelů. Je to zásadní problém. A je pravda, že duopol Facebooku a Googlu je v oblasti produkce obsahu a příjmů tak silný, že média reálně poškozuje. Facebook prostě není přítel médií, tak to je.

Česká situace je navíc specifická tím, že média mají jen slabé příjmy z placených přístupů a při hledání dalších zdrojů přijmu, jako například z různých realitních serverů, narážejí na silného protihráče jménem Seznam. Ten je dnes totiž jejich přímým konkurentem. To je devastuje.

Jak se v této souvislosti díváš na to, že návrh reformy copyrightu, který projednává Evropská komise, obsahuje i návrhy mířící k tomu, že by platformy jako Google nebo Facebook měly za odkaz na obsah platit producentovi toho obsahu?

Je zapotřebí vidět motivace, které k tomu vedou. Ve chvíli, kdy producenti obsahu zjišťují, že lidé čtou obsah někde jinde než u nich, takže jim vlastně ani nepřinese zobrazení reklamy na jejich webu, pochopitelně se vztekají a snaží se najít jiný model. Nemůžu se ale vyjádřit přímo k návrhům Evropské komise, protože je detailně neznám.

Pojďme zpátky do Česka. Jak ses vlastně dostal do čela Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky?

Byl jsem v něm vlastně od počátku, byl jsem členem správní rady a měl jsem na starost určitou expertizu, která se týkala nových médií. Vstup Andreje Babiše do mediálního trhu akceleroval obrovský pohyb na mediální scéně, vznikla celá řada nových médií a velká část z nich je čistě onlinová. Byl jsem přizván, abych se věnoval téhle části médií, které jsem rozuměl. A když fond na jaře začal hledat nového ředitele, tak z debaty vykrystalizovalo, že by možná stálo za to, abych to dělal já. Po letech, která jsem strávil v onlinu na pozici analytika, jsem se rozhodl přejít do aktivnější role. Jak se mi to povede nebo nepovede, to teprve uvidíme. Zatím si myslím, že se o fondu hodně mluví a má svoji popularitu. Ze stavu domácí žurnalistiky se stává téma a myslím si, že by to mohl být takový můj soukromý příspěvek k současné mediální krizi.

Fond je vidět hlavně tím, že podporuje některé konkrétní mediální projekty, třeba reportáže a tak dál. Je to to hlavní, co bude dělat?

Ano, hlavním posláním fondu je podporovat nezávislou, především investigativní a analytickou žurnalistiku. Tyto žánry vyžadují hodně času a investic a zároveň u nich zdaleka není zaručený úspěch. Ve věku zrychlené výroby informací jsou první, které redakce odepisují. Zároveň nejvíc odkrývají to, co je skryté. Role fondu spočívá ve finanční podpoře tohoto typu novinařiny v médiích, která nejsou placená velkými finančními uskupeními a která splňují základní novinářské standardy.

A je o takovou žurnalistiku, o dlouhé, analytické, investigativní texty, v Česku pořád zájem? Z vlastní zkušenosti se setkávám s tím, že třeba napíšu dlouhý, podrobný, analytický článek, a řada čtenářů pak reaguje, že je to moc dlouhé a nebudou to číst.

To chápu, ale víš co, to je trošku problém nabídky a poptávky. V Česku se dlouho prosazuje zbabělá marketérská teze, že po takovém obsahu není poptávka. Zjistí se to nějakým výzkumem a všichni si nad tím pak umyjí ruce s tím, že to lidé prostě nechtějí. Zapomíná se ale na to, že poptávku formuje i nabídka. Takhle třeba uvažují lidé, kteří vzešli ze světa startupů, podobně jako já. Logika startupu je, že jsem přesvědčený o tom, že po své službě vytvořím poptávku. A já věřím, že nástup médií typu časopis Reportér ukazuje, že trh není úplně nasycený a že na něm pořád je prostor pro další kreativitu.

Naše společnost potřebuje nějakým způsobem udržovat rovnováhu mezi tlaky, které novinařinu ovlivňují. Je strašně důležité vytvářet novinářům bezpečný prostor. Zvlášť ve světě, kde nemají oporu v silných oborových organizacích a kde malý vydavatel prostě nemá tak dobré právníky jako velký hráč a může ho ohrozit pouhá hrozba žalobou. Pro novináře to jsou strašně špatné signály. Když se podíváme na to, jak dnes fungují zajišťovací příkazy a jak by potenciálně mohly fungovat a porovnáme to se situací na Slovensku v době vlády Mečiara, tak vidíme, že tady vznikl naprosto všemocný nástroj, který může být kdykoliv zneužitý k umlčení nějakého média. Situace je velmi nestabilní a velmi povážlivá.

Většinu velkých vydavatelství v Česku si rozebrali miliardáři, kteří přes ně mohou prosazovat své zájmy. Existují podle tebe v Česku nezávislá média?

Ptát se, co to jsou nezávislá média, bývá občas taková dekadentní intelektuální hra – všichni jsme přece na něčem závislí a podobně. Z mého pohledu je tu ale něco neoddiskutovatelného: když novinář píše o nějakém tématu, tak by mělo být zřetelné a jasné, že nepíše o tématu, ve kterém má zájem ten, kdo mu platí výplatu. Podnikání v médiích není nic špatného, ale špatné je, pokud je médium součástí holdingu, který pokrývá takové množství oblastí, že kdyby o něm noviny neměly psát, tak vyjdou jako prázdný list. Už jenom tento fakt je prostě extrémně špatný a vytváří a posiluje obrovskou nedůvěru, bez ohledu na to, jestli ten vlastník své postavení zneužívá, nebo nezneužívá. Jedna z nejčastějších reakcí na kauzu Přibil na sociálních sítích byla „vždyť to přece dělají všichni“. Ale to není pravda, nedělají. A pokud to dělají, tak je to prostě špatně.

Další problém je, že silně názorově orientovaná média, jako je Echo24 nebo Forum24, bývají automaticky nálepkována jako „závislá“ a neobjektivní jenom proto, že mají názor. To je další perverze, kterou jsme si osvojili: myslíme si, že mít názor znamená být neobjektivní, ztratit svou nezávislost. A tak to není. Lidé mají názory, hodnoty a podobně. Jen musí být schopni se k nim kriticky vztahovat.

A není na druhou stranu vlastně dobře, že dnes poměrně přesně víme, kdo za konkrétními médii stojí a jaké konkrétní zájmy má?

Já se tě zeptám upřímně: kolik procent lidí podle tebe ví, že Andrej Babiš vlastní MF DNES? To víme my dva, ale když vyjedeš na venkov… Opravdu to lidi ví? To, že já vím, kdo noviny vlastní, vlastně skoro nic nemění, protože normální čtenář to často ani netuší.

Tento týden proběhnou volby do Poslanecké sněmovny, a to se vždycky řeší, jak je třeba Facebook schopný ovlivňovat výsledek voleb. Je to podle tebe téma i pro Česko?

Jestli sociální média mají možnost ovlivnit názory? Kdyby tu šanci neměla, tak do nich firmy na celém světě prostě nebudou investovat peníze za reklamu. Teď nejde o volby, ale všichni, kdo jsou jen trošku rozumní a něco přes Facebook prodávají, mají svoje KPI, kalkulace návratnosti investic a dělají to proto, že vědí, že to funguje. Takže ano, sociální média mají určitou možnost ovlivnit výsledky voleb. Celá ta hra je ale mnohem složitější.

Řada výzkumů totiž ukazuje názorovou propast mezi lidmi a to, že je hodně z nich dlouhodobě nespokojených s určitými aspekty společenského života. Kdyby ve společnosti nebylo takové procento nespokojených lidí, tak by využití sociálních médií subjekty, jako je Tomio Okamura, mělo výrazně menší úspěch. Někde se to musí potkat. Proto také nestačí jenom reagovat tím, že bychom si třeba řekli „tak zaplatíme protikampaň“. To prostě nebude stačit. Ono se to musí někde potkat. Specifickou otázkou je informační válka a vliv Ruska. To je věc, která je velmi dobře financovaná, má svůj dlouhodobý cíl a je to něco, s čím je zapotřebí bojovat, protože v tom konfliktu jsme, ať chceme, nebo nechceme. Ale to je jiná věc.

Našli jste v článku chybu?