Nařízení o zákazu geoblockingu, jehož celý název v podání EU zní Nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES, je vlastně jen zpřesněním obecného zákazu diskriminace příjemců. Celý smysl nového nařízení, které vznikalo od roku 2016, bylo přesně vyjmenovat obchodnické chování, které EU už považuje za nepřípustné. Předchozí pravidla byla totiž natolik vágní, že nebyla v praxi vynutitelná. I nové pravidlo už budí první podobné rozpaky. Pojďme si ale téma rozebrat trochu systematicky.
Diskriminovat zákazníky na internetu je oproti kamennému obchodu velmi snadné, neboť o vás a vašem nákupním chování obchodníci vědí většinou více než vaše přítelkyně. Není proto divu, že na to narážíme poměrně často. Typické to je zejména u frančíz zahraničních společností nebo ve velkých řetězcích s lokální pobočkou.
Nejjednodušší a nejviditelnější je nemožnost vůbec navštívit zahraniční stránku obchodu, neboť vás zahraniční adresa obchodu neustále přesměrovává na stránky lokální pobočky, kde jsou ale ceny vyšší u některého typu zboží klidně až o polovinu (typicky oblečení a móda), v období výprodejů dokonce více. Rafinovanější praktiky zahrnují blokaci platební karty vydané v ČR, neoficiální blacklist země pro dodávku zboží, nebo třeba její nenápadné vynechání z předdefinovaného formuláře s cílovými destinacemi (prostě fyzicky nemůžete českou adresu pro doručení zadat).
Nic nového pod sluncem
Samotné nařízení není žádnou revolucí, ale spíše záplatou. Původní zákaz diskriminace příjemců můžeme v evropské legislativě nalézt už v roce 2006 v rámci směrnice o službách. Tehdy ale byl trh evropského elektronického obchodování ještě v plenkách a typický koncový zákazník dával z mnoha důvodů přednost klasickým kamenným obchodům. Možná i to se podepsalo na tom, že zákaz na internetu nezafungoval. Nové nařízení se proto pokouší pravidlo zpřesnit tím, že výslovně vyjmenovává, jaká jednání obchodníků jsou už nepřípustná:
- automatické přesměrování zákazníků z verze určené pro jednu zemi na jinou verzi webového rozhraní
- blokování přístupu na webové rozhraní poskytovatele
- odmítnutí prodeje zboží či uplatňování odlišných podmínek v situaci, kdy dotčené zboží není doručováno do členského státu zákazníka
- odmítnutí poskytnutí služby či uplatňování odlišných podmínek u služeb s elektronickým obsahem, nebo je-li služba poskytována v provozovně obchodníka či v místě, kde obchodník působí
- diskriminace z důvodů souvisejících s platbou za zboží
Hra na kočku a na myš
Tím, že zákaz není absolutní, umožňuje obchodníkům snadno nahradit jedno diskriminační pravidlo jiným. Poslední měsíce tak můžeme být svědky pozoruhodného jevu, kdy některé zahraniční e-shopy, které dříve využívaly blokování stránek nebo přesměrování na lokální pobočku, jednoduše vyřazují v rámci podpory svých lokálních poboček a frančíz dané země ze svých předdefinovaných objednávkových formulářů. Zatímco dřívější forma diskriminace se dala technicky alespoň snadno obejít použitím vhodného proxy serveru, nová forma blokace je ještě efektivnější.
Je to jeden z důsledků faktu, že podle nového nařízení obchodník sice musí zákazníkovi nabídnout zboží za stejných podmínek jako na domácím trhu, ale nemusí akceptovat objednávku, pokud je s prodejem zboží či poskytnutím služby svázán dodatečný náklad z důvodu odlišného zákazníkova bydliště. Jinými slovy nemá povinnost zboží za hranice doručit. Obchodník také nemá povinnost doručit objednané zboží do země zákazníka za předpokladu, že tuto možnost nenabízí ve svých dodavatelských podmínkách. To samozřejmě nemusí být nutně ve všech případech špatně, zejména pokud by se jednalo pouze o malý e-shop určený čistě pro lokální trh. Pokud ale se tak ale zachová v Německu sedící pobočka mezinárodního řetězce, která jinak dodává do větší části Evropy, působí to přinejmenším podezřele.
Ani zákaz přesměrovávání a blokace ale není tak absolutní, jak by se mohlo zdát. Nařízení totiž pamatuje na situaci, kdy je obchodník vázán zákonnými požadavky, jež omezují přístup k určitému zboží či službám. V momentě, kdy je tato podmínka naplněna, může obchodník stránky zákazníkovi z jiného členského státu blokovat, nebo přesměrovávat na lokální „čistou“ verzi i nadále.
A nakonec tu máme trh s elektronickým obsahem (například audio- či videostreaming) ohledně kterého se okolo nařízení o geoblokaci vkládala také určitá naděje. Ten pro změnu nařízení neupravuje vůbec. Tento bod je asi nejvíce pochopitelný, neboť nařízení konec konců vychází ze směrnice o službách a nevztahuje se tedy ani na ten druh služeb, které explicitně vylučuje tato směrnice. Mezi ty patří služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, dopravní služby, služby agentur práce, zdravotní služby, hazardní hry s peněžitými vklady, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, sociální služby poskytované státem či charitativními organizacemi, služby a sítě elektronických komunikací, soukromé bezpečnostní služby a notářské služby a, což je pro nás nejdůležitější, audiovizuální služby.
V tomto ohledu dokonce nové nařízení nahrává diskriminaci více, neboť do seznamu vyloučených služeb ještě doplnilo cosi, čemu říká neaudiovizuální služby. Mezi ty patří e-knihy, digitálně šířená hudba, online hry a počítačový software. Pro tuto oblast nicméně stále platí zákaz diskriminace podle čl. 20 směrnice o službách. Diskriminace by tedy měla být nepřípustná v případech, kdy k takovému jednání neexistuje objektivní zdůvodnění.
Co vyplývá pro obchodníky
Obchodníci mají nově faktickou povinnost prodat zboží nebo poskytnout službu zahraničním zákazníkům za podmínek, které platí pro domácí trh. Obchodník ale nemá povinnost zboží do daného státu doručit.
Pokud obchodník prodává zboží do jiného členského státu pouze na základě zákaznické poptávky a na danou zemi se přitom primárně nezaměřuje, řídí se smluvní vztah pouze právem země obchodníka. Ten v takovém případě nemá ani povinnost zajistit na zboží popisky v jazyce zákazníka. Jestli se obchodník na zemi spotřebitele takzvaně „zaměřuje“, má být posuzováno individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem týkajícím se aktivit obchodníka.
Pokud to shrneme, tak by obchodníkům mělo nařízení přinést především větší právní jistotu, protože nově disponují výčtem zakázaných praktik i podmínek, za kterých je mohou obejít.
Co se fakticky mění pro zákazníky
Zákazníci podobně jako obchodníci hlavně získávají k dispozici seznam praktik, které jsou explicitně zakázány a jejichž dodržování bude tudíž vynutitelné zákonem. Zákazník se v případě podezření na diskriminaci bude moci obrátit na lokální dozorový orgán (v případě ČR to bude ve většině případů Česká obchodní inspekce) a ten má následně povinnost se tímto podnětem zabývat.
Další podrobnosti o konci geoblockingu si můžete přečíst také na stránkách Asociace pro elektronickou komerci (APEK).
