Většinu nákladů na položení takové optické trasy tvoří výkopy a práce s nimi spojené. Nicméně výkopy se dějí dnes a denně – plynofikace, opravy vodovodních řadů a samozřejmě při stavbách silnic a železnic.
Optické kabely se dnes pokládají v sestavách majících řádově desítky vláken, nicméně většina operátorů odmítá pronajímat vlákna jako taková, pronajímají pouze služby. Tyto služby ovšem reflektují (ne)efektivitu provozu operátorů (například nízkou produktivitu práce, neekonomicky vynaložené investice, místo odborných politická rozhodnutí – případně další). Extrémním příkladem jsou potom ILEC (původní monopoly), kde jsou v různých podobách zastoupena všechna zmíněná negativa. Výsledkem je stav, kdy je například v USA využíváno pouze kolem pěti procent zakopané optiky. Náročnost aplikací na vlákna navíc nestoupá, nákupem sofistikovanějších „krabic“ lze kapacitní problémy řešit po jednom páru vláken (u nás dobře dokumentuje například Aliatel, který pronajímá na většině tras dvě vlákna a přitom stále expanduje).
Pokud rezignujeme na jednoho monopolního operátora, potřebujeme tržní segment rozdělit. (Pouze pro vaši představu, v reálném světe se budou zájmy prolínat.)
Na nejvyšší (mezinárodní) úrovni působí velcí transkontinentální operátoři. Dnes někteří z nich staví sítě pokrývající celé kontinenty (v našem případě Evropu – příkladem může být KPNQwest, GTS nebo Telia). Důvodem je jednak snaha zlevnit vlastní provoz, neboť obvykle poskytují služby po celém kontinentu, a jednak snaha dosáhnout na lukrativní mezinárodní služby bez prostředníků. Protože je vybudování takové sítě drahé jak co do investic, tak co do provozování, optickou infrastrukturu v potřebné míře pronajímají (ať již ve formě nenasvíceného vlákna, dark fiber, nebo vlnové délky). Zde od státu nebo samosprávy nepotřebujeme podporu, stačí nastavení liberalizovaného prostředí (aby spotřebovávané kapacity mohly být co největší).
Na národní úrovni už máme v České republice také relativní dostatek operátorů, dostupných minimálně v krajských městech. Kromě tří tradičních (Aliatel, České radiokomunikace, Český Telecom – kteří ovšem prodávají služby, nikoliv optiku) jsou k dispozici operátoři fungující podél produktovodů (TransgasNet, Sloane Park) či podle síťových tras (ČEZTel, ČD Telekomunikace v dresu Tiscali). Pokud na kraje přejde údržba a stavba komunikací, je reálné očekávat, že bude vůle pokládat kabely podél silnic.
Situace se výrazně mění na úrovni města. Ta můžeme rozdělit do tří skupin. První je Praha. V Praze se – zbylých devět milionů občanů promine – odbývá většina byznysu v České republice, tudíž se operátorům optické kabely pokládat vyplatí. A protože je síť dostatečně hustá, mohou mezi sebou optiku „měnit“, což vede ke kýžené konkurenci v nabídce. V Praze navíc fungoval operátor přímo pod hlavičkou magistrátu (PRAGONET). Ovšem místo toho, aby se město Praha vydalo stejnou cestou jako Amsterodam nebo Stockholm, která neutrálně pronajímají dalším operátorům přímo optická vlákna, našlo pro PRAGONET většinového vlastníka, jenž má ambice být obyčejným operátorem. Tím pádem není možné počítat s tím, že by rozvoj optické infrastruktury mohl být podpořen přímo ze strany města. Nicméně i přesto je možné v Praze dark fiber získat. Otázkou zůstává, zda do každé ulice a za jakou cenu. Bylo by tudíž velmi vhodné, kdyby jednotlivé městské části při budování či rekonstrukci inženýrských sítí pomyslely na zakopání neutrálního kabelu nebo chrániček.
Druhou skupinou je většina krajských měst a několik měst okresních. V nich funguje jeden (výjimečně dva) operátor metropolitní sítě, který dokáže propojit vybrané lokality pomocí vlastní optické trasy. Tyto sítě byly vybudovány často sdruženými investicemi města, případně univerzity, za přispění nějaké komerční firmy. Dostupnost takové trasy pro třetí subjekty je diskutabilní, navíc ve velkých městech sílí hlasy ze strany magistrátů po „pragonetizaci“ těchto sítí. Hlavním důvodem je slušná částka, kterou Praha za PRAGONET získala – mnoho měst se topí v dluzích a opravené chodníky jsou většině voličů (a samozřejmě také zastupitelů) bližší než holub informační společnosti na střeše.
Nicméně zdaleka nejhorší je situace v malých městech a obcích. Tam o optický kabel nezakopnete, ani kdybyste kopali „jako šílení“. Problém byl, je a bude stále stejný. Tamní trh je tak malý, že bez vidiny pokrytí velké části obyvatel a prodeje služeb nemá cenu takovou síť stavět. Investice do položení kabelu by se splácela v řádu spíše stovek než desítek let.
Přestože jsme rozdělili byznys optického síťování do několika skupin, řešení může být překvapivě pro všechny obdobné. Naše sociální (a trochu demokratická) vláda nám vytvořila „fond dopravní infrastruktury“. U silnic a železnic je velká část prostředků vyhrazena na zemní práce. Proč tento fond nepřejmenovat (resp. vypustit prostřední slovo) a neumožnit využití prostředků i na souběžné pokládání kabelů nebo chrániček? Pokud by takové trasy měly jasná pravidla (například rovný přístup k médiu) a byly spravovány neutrální organizací, rozhodně by to situaci pomohlo. Podobně máme díky laskavosti stejné vlády k dispozici „fond bydlení“. Proč by se například družstevníci nemohli dohodnout, že si nenatřou dveře superbarvou, ale v rámci rekonstrukce svého paneláku udělají výkop k nejbližší optické síti? V rámci obce si nakonec může poslední kousek zaplatit uživatel (který by stejně ve finále zaplatil stejnou cenu skrytě ve službách).
