Hlavní navigace

Lukáš Jelínek (SZÚ): Mobilní sítě neškodí zdraví. Držíme je „na uzdě“ expozičními limity

 Autor: David Slížek, Internet Info
Současné expoziční limity jsou nezávislé na tom, jestli je používáme pro 4G, 5G, nebo třeba 20G sítě, říká expert ze Státního zdravotního ústavu.
David Slížek 23. 3. 2020
Doba čtení: 12 minut

Sdílet

Dlouhodobé účinky mobilních sítí na lidské zdraví se nikdy neprokázaly a díky nastaveným limitům vysílačů i mobilních telefonů se nemusíme žádných potíží bát, říká vedoucí Národní referenční laboratoře pro neionizující elektromagnetická pole a záření Lukáš Jelínek

Platí to podle něj jak pro současné 2G, 3G či 4G sítě, tak i pro budoucí 5G. Některé technologie, které se mají v 5G sítích používat, ve výsledku dokonce sníží expozici záření. „Budete moci mít elektromagnetický kanál od antény k vám, a to znamená, že potřebujete na stejně dobrou kvalitu služeb výrazně nižší výkon,“ popisuje Jelínek.

Laboratoř, která funguje v rámci Státního zdravotního ústavu, podle něj v posledním roce řeší o něco více dotazů na škodlivost 5G sítí. Je to podle něj i tím, že se odpůrci mobilních sítí začali lépe organizovat. Pracoviště v roce 2019 vydalo i šestistránkový materiál, který o rizicích expozice člověka elektromagnetickému poli v telekomunikační síti páté generace pojednává (PDF).

V rozhovoru pro Lupu Jelínek mluví o expozičních limitech (tj. hodnotách platných pro danou expoziční situaci, jejichž nepřekročení zaručuje, že exponovaná osoba nebude poškozována na zdraví), výzkumech, které vlivy záření na lidské tělo zkoumaly, či o tom, proč princip tzv. předběžné opatrnosti může mít nezamýšlené důsledky.

Když vám teď řeknu, běžte tamhle na střechu a obejměte základnovou mobilní stanici (BTS), uděláte to?

S tím nemám problém, já k nim chodím kvůli měření úplně běžně (smích). Mimochodem, když půjdete k BTS, nepřekročíte expoziční limit. Mohl byste ho překročit jen přímo před anténou, proto tam zaměstnanci operátorů nechodí, ale není to, protože by se báli, ale protože to zakazuje zákoník práce. Zaměstnavatel jim musí zakázat překračovat expoziční limity, je to ale jen opatrnost, nic by se jim nestalo, ani kdyby anténu objali.

Dobře. Zaznamenali jste teď, před nástupem 5G, více dotazů na údajné zdravotní dopady mobilních sítí, než to bylo při nástupu 3G nebo 4G?

Myslím, že v tom zas tak obrovský rozdíl není. Samozřejmě někdy od začátku roku 2019 dotazů, které nám chodí, přibylo. A je pravda, že v posledních čtyřech, pěti letech existuje trend, že vznikají celé spolky, které proti sítím bojují. Dřív se objevovaly spíš v cizině, měl jsem takové zprávy třeba od kolegů v Německu, ale v Česku to bývali jednotlivci. Dnes se začínají trochu organizovat. A když teď přichází 5G, jsou už ty spolky připravené a mají také větší „pisatelskou sílu“ než jednotlivci.

Takže nejde o něco, co by bylo specifické jen pro Česko?

Rozhodně ne. Ale řekl bych, že v České republice je situace ve srovnání se zahraničím dlouhodobě mimořádně klidná. Od roku 2000, kdy Česko zavedlo nařízení pro ochranu zdraví před neionizujícím zářením, jsme byli už několikrát hodně chváleni v Evropské komisi, protože odpor veřejnosti vůči elektromagnetickému poli je u nás naprosto minimální. Typickým opačným případem je třeba Itálie, kde mají lidé podle statistiky Eurobarometru skutečně strach.

Deník Financial Times vydal v půlce února zprávu (paywall), která popisuje situaci ve Švýcarsku. Hnutí proti 5G je tam podle článku poměrně silné a demonstrovat tam chodí třeba 2 tisíce lidí. Navíc vznikají petice, kterým podle švýcarských zákonů stačí relativně málo podpisů, aby se jimi úřady musely zabývat. Vypadá to, že situace je tam mnohem dramatičtější.

A vždycky byla, podobně jako ve zmiňované Itálii. Ta byla vždycky velkým zastáncem předběžné opatrnosti a ukazuje se, že na to vlastně doplatila. Přehnaná opatrnost může mít negativní psychologický vliv v tom, že se lidé skutečně začnou bát a začnou se ptát, jestli by limity neměly být nastaveny ještě níž.

My jsme v průzkumech Eurobarometru na opačném konci, po boku zemí, jako je Švédsko nebo Finsko. Ty přiznávají, že rizika existují, ale také říkají, že věda o nich ví a dokáže obyvatele ochránit. Je to jiný, evidence-based přístup k ochraně zdraví, a zdá se, že psychologicky funguje lépe.

Kdy začala věda zkoumat, jestli je elektromagnetické záření z různých zařízení, která nás obklopují, zdraví škodlivé a zda má nějaký dopad na lidské zdraví? 

Neznám tu historii úplně detailně, je možné, že se tím lidé zabývali už někdy v době Maxwella a Faradaye, ale klasická věda, spojená s publikační činností, se tím začala zabývat někdy kolem druhé světové války.

To asi souviselo s nástupem rozhlasového a později televizního vysílání, případně s vojenskými radary.

Spouštěčů bylo několik. Určitě to byl radar, který nastoupil někdy během druhé světové války. A také patrně stavba velkých vysílačů pro celoplošné rozhlasové vysílání. Tenkrát šlo skutečně o monstra, protože technologie ještě nebyla tak daleko, jako je dnes. 

Nezapomínal bych ani na vedení vysokého napětí. Jeho stavba vyvolala celou řadu obav, kvůli kterým musely být vynaloženy enormní prostředky. V sedmdesátých letech minulého století kolem toho v Americe panovala doslova hysterie, říkalo se, že nesmíte bydlet v okolí stožárů vysokého napětí, protože se zásadně zvyšuje riziko akutní dětské leukemie. Rodiče to samozřejmě děsilo a utratily se velké peníze za to, že se vedení ukládalo pod zem. Dodnes se ale tyto vlivy neprokázaly.

O jakých typech elektromagnetického pole vlastně mluvíme, když probíráme neionizující elektromagnetické záření?

V rámci ochrany zdraví se primárně dělí podle účinků. Účinkové oblasti jsou de facto tři. První jsou frekvence do dejme tomu 10 MHz, ale spíše ještě níže, kde existuje přímá interakce s nervovou soustavou. Když je jakýkoli vodivý objekt vystaven například proměnnému magnetickému poli, tak se v něm indukuje proud. Naše nervová soustava také používá proud a je potřeba ohlídat, aby bezpečně „věděla“, co je „její proud“, a co není. Když si třeba dáte baterii na jazyk, nervová soustava už nemusí být schopná rozlišit, co je a co není její impulz, a je paralyzovaná. Stát se to může i bezkontaktně, když jste třeba vystaven nějakému střídavému magnetickému poli. Takové jevy se běžně vyskytují v okolí skenerů nukleární magnetické rezonance – obecně jsou problematické velké proudy, protože vytvářejí velké magnetické pole.

To jsou tedy nízkofrekvenční elektromagnetická pole. Co dál?

Pak přicházejí, řekněme, rádiové frekvence. Jejich efekty mohou být v rámci extrémních intenzit relativně rozličné. Tady se šlo pragmatickou cestou. Každé vysokofrekvenční záření se ve vodivé tkáni přeměňuje v teplo. To nemusí být vždy hlavním faktorem působení, ale je to faktor, který je přítomný vždycky. To znamená, že když tkáň neohřejete, tak jí taky nemůžete nic jiného udělat. 

Teplo je tedy výborný dozimetrický parametr a všechny expoziční limity jsou vystaveny na ohřevu tkáně. Jen pro představu: ohřev, který ony expoziční limity hlídají, je desetina stupně Celsia. Oproti tomu, že třeba mezi ránem a večerem máme minimálně půlstupňový přirozený výkyv, je to fantasticky malá hodnota.

A do těchto vysokofrekvenčních polí spadají všechny mobilní sítě, terestrické vysílání, Wi-Fi a další bezdrátové technologie. Pokud jsem se dobře díval, pohybujeme se tady v rozmezí od 100 MHz do 300 GHz.

Těch 300 GHz je umělá hranice, která slouží, řekněme, k oddělení toho, čemu se běžně říká radiové záření, od toho, čemu se běžně říká optika – je to v podstatě začátek infrazáření. Jinak čistě fyzikálně není číslo 300 GHz ničím zajímavé.

Dnes se v mobilních sítích pohybujeme ve frekvencích od 700 MHz do cca 4 GHz. Jsou tato pásma něčím výjimečná?

To je relativní. Pro molekulárního fyzika mohou mít molekuly velice zajímavé chování i na těchto frekvencích. Ale živý organismus je systém, který je v případě člověka zahřátý na 37 stupňů Celsia, a to už je pro atomového fyzika prostředí, které je úplně k ničemu. Neustále tam dochází ke srážkám molekul, které všechno pozorování kazí. Představte si, že máte nějaký objekt a než se vůbec změří perioda záření, tisíckrát se srazí. Lidově řečeno: vy se ho snažíte nějak změřit, ale on do něj pořád někdo „šťouchá“. Pro fyziku je ideální teplota jednotky Kelvinů, aby bylo něco vidět.

Před dejme tomu sto lety lidé žili v prostředí bez bezdrátových sítí, dnes kolem sebe máme desítky nebo stovky různých vysílačů. Nemá taková změna prostředí nějaké dopady na lidský organismus?

Kdybych to chtěl trochu karikovat, mohl bych se také ptát, jestli nám elektromagnetická pole třeba nějak neprospívají a jestli jsme na tom bez polí nebyli hůř než dnes (smích). Ale vážně: my pracujeme s pojmem určitého rizika. S jeho pomocí si jednotlivé fenomény „zaškatulkujeme“, a když je riziko pod nějakou únosnou hranicí, tak se jej nebojíme.

Jaké dopady rádiového elektromagnetického záření na lidský organismus věda za ty desítky let výzkumů našla?

Možných efektů je samozřejmě enormní množství, ale hodně závisejí na intenzitě. Zdá se, že v intenzitách, ve kterých se držíme díky expozičním limitům, žádné nejsou. Můžeme jen pozorovat drobný ohřev tkáně, který ale našimi limity „držíme na uzdě“. 

Také je dobré si uvědomit, že celý náš organismus je velký elektromagnetický systém. Mobilní telefon má měrný absorbovaný výkon limit zhruba 2 W/kg. Náš srdeční sval ale vyrábí skoro 40 W/kg a není to nic jiného než elektromagnetismus. Organismus sám pracuje s obrovskými poli. 

Možným rozdílem je, že teplo, které srdeční sval vyrábí, je spojeno s tzv. nekoherentním zářením, šumem. Záření z mobilního telefonu je modulované a není to tedy úplný chaos. To ovšem platí jenom pro přijímací stranu – ta se s vysílací stranou domluvila, že mají ASCII tabulku, modulační schéma a konkrétní vysílací frekvenci. Pro třetího pozorovatele však digitální modulovaný signál chaosem je a ucelenou informaci z něj dostane jen tak, že zcela přesně zná systém kódování. Náš organismus ten kód nezná a mobilní signál je pro něj do velké míry šum, srovnatelný s tím, co vyrábí srdeční sval.

Zajímavé je, že věda nikdy neobjevila, že by lidské tělo mělo na elektromagnetické pole přímé detektory – s výjimkou sítnice na optické záření. Příroda prostě nikdy nepovažovala za nutné vyrobit nám elektromagnetický detektor, a proto jsme k polím necitliví. Pro srovnání – citlivost přijímače v mobilním telefonu jsme vypiplali k naprosté dokonalosti. Když dnes zavřu mobil do kovové krabice, tak se na něj i tak dovolám, je to nepředstavitelně citlivé zařízení.

Jak hluboko dokáže elektromagnetické záření pronikat do našeho těla? A jak je to důležité z hlediska ochrany zdraví?

Důležité to určitě je z hlediska interakce. Buňky kůže jsou jiné než buňky pod kůží. Ale pro nás je to zajímavé spíše z pohledu dozimetrie, protože musíte hodnotit jiné veličiny. Hodnotit na vysokých frekvencích cokoliv na kilogram je zbytečné, protože záření pronikne do pár milimetrů pokožky, kdežto na hodně nízkých frekvencích to smysl má. Na těch vyšších se hodnotí W/m2, protože je zajímavý povrch, a ne objem.

Dnešní bezdrátová zařízení vysílají s poměrně malým výkonem. Ale vzhledem k tomu, že jich kolem sebe máme velké množství, není možné, že se jejich vliv sčítá? 

Fyzikálně se samozřejmě sčítají. Jenže intenzita elektromagnetického pole strašně rychle klesá se vzdáleností od svého zdroje. Rozdíl mezi intenzitou pole u základnové stanice a mezi místem, kde ho já přijímám, je mnohařádový. 

My s tím nemáme přímou praktickou zkušenost. Když se třeba díváme na žárovku, vnímáme, že svítí pořád zhruba stejným jasem. Ale to je proto, že vnímáme přímo jas, a ne elektromagnetické pole jako takové. Intenzita samozřejmě strašně rychle směrem od zdroje klesá. Ten pokles je většinou 1 / vzdálenost na druhou. Kdybyste třeba chtěl udělat elektromagnetickou mapu České republiky, byla by vlastně strašně nudná – malé tečky vysílačů a kolem nich černo.

A nezáleží také na tom, po jak dlouhý čas jsme účinkům elektromagnetického záření vystaveni?

Současný stav poznání je takový, že pod frekvenci modrého světla mluvíme o intenzitních jevech. Nad modrým světlem (včetně) jsou to už dávkové jevy. Modré světlo a dále třeba ultrafialové záření už má dostatečnou energii na to, aby vyvolalo fotochemické reakce, u kterých skutečně není zajímavý watt, ale joul. Malý výkon po dlouhý čas je stejný jako velký výkon po krátký čas.

U frekvencí mobilních sítí se nikdy nezjistilo, že by měly nějaké dlouhodobé účinky. A zkoušelo se to dlouhou dobu a na mnoho způsobů. Mobilní telefonie se zkoumá od devadesátých let, kdy byla třeba v Japonsku už v plném proudu. Na datech za takovou dobu se už dají založit slušné epidemiologické studie. 

Pamatuji si třeba jednu velkou studii z Austrálie, která zkoumala souvislost mezi růstem mobilní telefonie a incidencí karcinomu v oblasti hlavy. Žádná korelace se nenašla. Zatímco mobilní telefonie exponenciálně narůstala, incidence onemocnění nerostla.

Nadcházející 5G sítě budou v blízké budoucnosti fungovat na podobných frekvencích jako současné 4G. Do budoucna by ale měly využívat i tzv. milimetrové vlny nebo technologie jako beamforming, tvarování paprsku na konkrétní lokality a podobně. Zahrnují 5G sítě něco, co by mohlo situaci z hlediska dopadu na lidské zdraví změnit?

V Evropě se pro antény podporující beamforming počítá s nasazením pásma 24 GHz. Bude se jednat de facto o komunikaci s přímou viditelností, protože 24 GHz neprojde zdí – neprojde vlastně prakticky ničím. 

Ovšem je podstatné podotknout, že to ve výsledku expozici výrazně sníží. Budete moci mít elektromagnetický kanál od antény k vám, a to znamená, že potřebujete na stejně dobrou kvalitu služeb výrazně nižší výkon. Pokud byste nějaké obrovské přenosové rychlosti požadoval po klasické základnové stanici, musela by mít naprosto enormní výkon, protože vyšší bitová rychlost znamená, že potřebuji větší poměr signálu k šumu, a to neudělám jinak, než že zásadně navýším výkon vysílače. Druhou možností je „přeprat“ 1 / vzdálenost na druhou a být prostě blíž.

Základnových stanic ale pak bude muset být mnohem více – hlavně třeba v centrech velkých měst a na místech s velkou koncentrací lidí.

Ano, to je hodně vzdálený budoucí plán. Představa, že bude miniaturní základnová stanice na každé zastávce, na každé zdi, je technicky určitě nádherná – všude by byla stejná a velice malinká expozice. Ovšem finanční náklady takového řešení by byly nepředstavitelné.

Vyžádá si využívání vyšších frekvencí v rámci 5G nějaké úpravy expozičních limitů?

EBF20

Myslím, že u frekvencí kolem 24 GHz máme úplně bezpečně i experimentálně podloženo, co se tam může dít, takže z tohoto pohledu jsou expoziční limity úplně nezávislé na technologiích. Je jedno, jestli je to 6G, 7G nebo 20G. Expoziční limity jsou vždycky postaveny tak, že je člověk exponován poli v daném místě, a je úplně jedno, kdo to pole vytvořil. 

Samozřejmě se můžeme dostat do oblastí, ve kterých toho pořád moc nevíme. Taková oblast je v podstatě jen jedna – tzv. terahertzová oblast, kde ještě nic nemají optici ani mikrovlnaři. Je to takové trochu bílé místo, které je vědecky určitě velice perspektivní. Až se k němu jednou dostaneme, určitě se nás dotkne změna expozičních limitů.