Hlavní navigace

Michael Krejčí, Tomáš Černý (Aligator): Náš první smartphone byl jen 2G. Ale stejně začínal i iPhone

2. 5. 2019
Doba čtení: 23 minut

Sdílet

 Autor: Jan Sedlák
Český Aligator už prodal přes milion telefonů. Na trh dodává jak mobily pro seniory, tak outdoorové modely do přírody.

Český výrobce telefonů Aligator po deseti letech na trhu překonal hranici jednoho milionu prodaných modelů a loňský obrat se dostal ke 150 milionům korun. Značka spadající pod společnost ADART Computers našla skulinu na trhu, když začala vyvíjet tlačítkové telefony pro seniory. Nabídku postupně rozšířila také na levné smartphony nebo „obrněné“ outdoorové modely.

ADART jako takový ovšem funguje už od devadesátých let a značka Aligator se začala objevovat už tehdy. Zakladatelé společnosti Michael Krejčí a Tomáš Černý v rozhovoru pro Lupu popisují, jak vedle stavění počítačů začali vyrábět vlastní chladiče na procesory nebo dodávat na zdejší trh brandované příslušenství pro mobily. Přidávají také zkušenosti s výrobou telefonů a návazností na Čínu či fail v podobě vlastních tabletů.

Kde lze vystopovat počátky Aligatora?

Tomáš Černý (TČ): Začínali jsme stavěním počítačů v devadesátých letech. Narazili jsme na to, že v nich je jedna součástka, která je malá, nenápadná a poměrně levná, a to byl chladič procesorů. Právě z těchto důvodů tehdy chladiče velcí výrobci opomíjeli a mysleli jsme si tedy, že je zde prostor něco nabídnout. Začali jsme se tím zabývat a začali si sami chladiče navrhovat. Logicky se nabízelo, že by se taková věc dala vyrábět i u nás. Velkou část ceny chladičů tvořila doprava z dálného východu. U věci za pár desetikorun se něco takového projeví.

Michael Krejčí (MK): Říkali jsme si, že když v Asii umí vyrábět hliníkové profily, tak to my zvládneme třikrát lépe než oni. Dost jsme se spletli.

TČ: První úvaha byla správná. A to ta, že pro velké firmy jsou menší produkty typu chladičů pod rozlišovací schopnost, prostor zde tedy byl. Na druhou stranu ale nebylo pravdou to, že by šlo výrobu i relativně jednoduché věci kompletně přesunout k nám. Začali jsme chodit do továren a poptávat výrobu včetně například připínacích klipsen. Šokovalo nás, s jakým nezájmem a zkostnatělostí k tomu ty továrny přistupovaly. Jednání bylo pořád jak za socialismu. Ukázalo se, že flexibilita asijských výrobců byla výrazně větší. To nás překvapilo, protože jsme si mysleli, že Asie boduje pouze cenou. Nakonec to nebyla cena, ale flexibilita. Nakonec jsme ale u nás výrobu za cenu velkého úsilí rozběhli, vyráběli jsme chladiče z českého hliníku, ale třeba ony klipsny jsme tady nebyli schopní prosadit.

To byly chladiče na první Pentia?

TČ: Pentia, ale také 486ky, začaly také Pentia 2. Boxované procesory teprve začínaly a byly velice drahé. Procesory začaly být složitější v tom smyslu, že chladiče potřebovaly támhle díru navíc, něco jinak vylisovat a podobně. A znova jsme naráželi na malou flexibilitu našich výrobců – zatímco v Asii to byli schopní zavést téměř ze dne na den. Takže u nás doběhly jednodušší chladiče na 486ky a Pentia a postupně jsme se od nás přeorientovali do Asie. Tehdy už ne na tchajwanskou, ale čínskou produkci.

A někdy v té době jsme do našeho sortimentu začali přidávat další produkty. Bylo to v době „boomu“ GSM sítí, takže jsme přidali příslušenství pro mobilní telefony. Opět se zde otevíral prostor, protože výrobci telefonů nabízeli řadu zajímavého příslušenství, které ale bylo poměrně drahé. Začali jsme pouzdry – tehdy byly hodně populární takové ty vepředu průhledné obaly. Také jsme měli nabíječky, nabíječky do auta, anténky a tak dále. No a postupně jsme si říkali, že by bylo dobré přijít i s vlastní značkou. A tehdy se objevil Aligator.

Když jste byznys s chladiči ukončili, skončilo to celé v plusu?

MK: Určitě jsme na tom neprodělali, dělali jsme to řadu let. Byznys jsme nákladově drželi dost dole. Zbylo nám pár hliníkových profilů, které jsme dali do sběru. Ventilátory, které jsme dovážely z Tchaj-wanu a poté z Číny, jsme nakonec spotřebovali všechny. Zbyla ale trpká zkušenost, že u nás bylo těžké rychle zahájit výrobu i banální věci – minimálně v případě, když se jedná o menší množství výrobků.

Michael Krejčí (vlevo) a Tomáš Černý, Aligator
Autor: Jan Sedlák

Michael Krejčí (vlevo) a Tomáš Černý, Aligator

Příslušenství k mobilům už pro vás představovalo zajímavější oblast?

TČ: Tato oblast zažila rychlý rozmach, na což reagovali výrobci i konkurenti. Společně s tím přišel i důraz na snižování cen. V oblasti elektroniky s tím musí každý distributor počítat.

MK: Na příslušenství mimochodem byl krásně vidět onen boj mezi Tchaj-wanem a Čínou. Když jsme začínali, stoprocentně všechno příslušenství bylo z Tchaj-wanu. Pokud ne, tak část byla vyráběná v Číně, ale kompletování bylo opět na Tchaj-wanu. V nejvíce „vyhroceném“ případě, když už se to celé dělo v Číně, tak ty fabriky ale patřily Tchajwancům. Pak se to ale celé zlomilo a už dlouho nemáme žádného dodavatele z Tchaj-wanu.

Jinak jsme hodně vozili pouzdra a nabíječky na mobily, ale z pohledu objemů a peněz pak hlavní byznys představovaly mobilní baterie. Tehdy „niklovka“ v mobilu vydržela tak rok. Mobil byl drahá věc a po roce se nevyhazoval, a bylo tedy třeba řešit výměnu akumulátoru.

Takže jste všechno toto příslušenství opatřili vaší značkou Aligator?

MK: Přesně tak, byli jsme takový OEM.

Tato dobrá éra trvala do příchodu iPhonu?

TČ: Příslušenství nám jede doteď a tendence je spíše vzrůstající.

MK: Jen se změnila struktura. Pouzdra dnes vypadají úplně jinak, a to právě díky příchodu iPhonu a smartphonů. Baterie už také dnes nehrají prim. Je zde Li-ion, baterie v mobilech mají větší kapacitu, kvalita je vyšší, a hlavně jsou většinou baterie vestavěné. Dál tedy děláme také náhradní díly pro servis, ale je to jiný typ byznysu, než když jsme vozili tři typy baterií pro Nokie, které byly univerzální pro dvacet typů mobilů.

Jak jste tehdy příslušenství prodávali? Přes menší obchody s mobily, kterých byly tehdy hromady, nebo i přes operátory?

MK: Vždy jsme se snažili jít všemi kanály, takže jsme se „cpali“ i k operátorům. Do Eurotelu jsme dodávali baterie a nabíječky. Poměrně krátce poté, co přišel Electro World, se nám podařilo dostat i do něj. Velkou část odběru pak dělaly ony malé obchody. Měli jsme pokrytou celou republiku sítí obchodních zástupců. To funguje do určité míry doposud, ale ceny, ve kterých jsme se pohybovali tenkrát a které jsou dnes, jsou úplně někde jinde. Není tedy prostor pro to, abychom měli dvacet obchodníků, kteří budou objíždět obchody a prodávat jim zboží. Kultura prodeje se změnila a přišla e-commerce.

Konkurují vám tedy AliExpress a spol.?

MK: Zatím tolik ne. Český obchodník si třikrát spočítá, jestli se mu vyplatí baterii levněji koupit na AliExpressu než u nás za velkoobchodní ceny. Na AliExpressu nemá záruku. I když ji dostane, doprava zboží zpátky je tak náročná a drahá, že se to nevyplatí. Pak jsou zde také certifikace a podobně. Dnes už je ČOI informovaná a ví, jakou dané výrobky mají mít certifikaci. Při kontrole se nespokojí s tím, že je na výrobku nakreslené CE, ale jdou dál do hloubky. Pokutu ve finále dostane obchodník, takže bude radši spolupracovat s někým, kdo mu certifikace zajistí.

Vy jste byli i jedni z těch, kteří na náš trh dodávali takové ty blikající anténky pro Nokii 5110 a další podobné mobily?

MK: To byla divoká doba a byly kolem toho problémy. ČTÚ po tom dost razantně vystartoval. Říkal, že to ovlivňuje vysílací schopnosti a má to tendence rušit pásmo. Ale zejména policie to měla ráda, hlavně kombinaci červené s modrou (smích).

No a pak jste se údajně vrhli také na MP3 přehrávače s vlastní značkou Aligator?

MK: Prolínali se nám dodavatelé a MP3 vždy více méně spadaly do mobilního trhu, takže na přehrávače v podstatě ani nešlo nenarazit. Přístroje jsme začali dovážet, ale pak přišly smartphony, takže víme, jak to s MP3 přehrávači dopadlo. Nebyl to neúspěšný projekt, ale vydrželo nám to tak dva, tři roky. Na přehrávače jsme si udělali vlastní značku a v podstatě šlo o OEM produkty. Vzali jsme si něco, co se nám líbilo, a ladili jsme to tak, aby to bylo použitelné i pro českého zákazníka.

Takže jste třeba řešili lokalizaci uživatelského rozhraní?

MK: Ano, pokud to šlo. Byly nějaké modely, a to zejména na začátku, kdy výrobce čipsetů už dodával vše hotové a nešlo do toho zasahovat. U rozumnějších modelů už šlo překlady dělat a výrobci byli celkem ochotní. Už si přesně nepamatujeme, kolik MP3 zařízení jsme prodali, ale mohly to být nižší desítky tisíc kusů.

Kdy přišlo rozhodnutí, že se vrhnete i na mobilní telefony?

MK: Pokukovali jsme po nich už dlouho. První vlaštovky se začaly objevovat už když jsme dělali příslušenství. Ale když jsme si ty mobily vzali do ruky, byla to strašná hrůza, takže jsme usoudili, že na takovém základě nejsme schopní nic postavit. Definitivně nás v roce 2008 nakoplo téma telefonů pro seniory. Poptávka byla, viděli jsme první začátky na CEBITu, ale v Číně to nikdo neměl. Skoro náhodou jsme objevili jednu firmu, která to měla „na prknech“ a připravovala to. Nešlo primárně o výrobce telefonů, ale designérský podnik, který dělal designy pro Lenovo, tedy v té době pro IBM, a další výrobce. My jsme je oslovili ve fázi, kdy produkt dotahovali do konce, a měli jsme štěstí, že jsme mohli mluvit do toho, jak se produkt vydá.

Začali jsme tedy radit, jak by měl produkt vypadat, aby uspěl v Evropě, a především jsme tlačili na uživatelské rozhraní. Nešlo pouze o překlad, to bylo to nejmenší. Logika uvažování lidí v Asii je opravdu jiná než ta naše v Evropě. Když se tehdy řeklo mobilní tlačítkový telefon, běžně se nám vybavila konvence, jak se takový telefon ovládá a jak ctí logická pravidla. Číňané neměli problém vše udělat úplně jinak, protože se přeci v manuálu napíše, jak to je. Argumentem pak bylo, že si jejich zákazníci v Indonésii nestěžují. Tyto problémy řešíme doteď. Po velkých bojích se nám podařilo vydat model A300, což byl náš první telefon pro seniory. Na trhu už existovala firma emporia Telecom, ale když jsme přišli na trh, byli jsme na polovině jejich ceny a měli jsme normální rozměry. Premiéra byla v roce 2009. Pak následovaly další modely.

Český smartphone Aligator RX700 eXtremo:

Byl to okamžitý úspěch?

MK: Úspěch to byl. Mysleli jsme si, že se s námi nebude nikdo bavit, ale překvapilo nás, že všichni velcí distributoři řekli, že to berou. Sami cítili, že je zde prostor a poptávka a že může existovat vedle oné emporie, která sice byla fajn, ale cenově špatně nastavená. Aby si v té době senior koupil telefon za sedm tisíc, který zároveň nebyl úplně nejkvalitnější, to nebylo moc reálné.

Když se A300 začínala vyrábět, ještě trochu doznívala éra černobílých telefonů. Tehdy Nokia, ale nejenom ona, hodně stavěla na čipech západoněmecké firmy Infineon. Firmy tehdy, když se rozhodovaly pro dané řešení, z obav, aby vše šlo dotáhnout a vše fungovalo, sáhly právě po této technologii. Poté se ale ukázalo, že je to do budoucna brzda. Čipsety byly hodně ořezané a Infineon byl původně evropský, takže byl dražší. My jsme měli asi dva nebo tři modely, které Infineon využívaly, ale jakmile se začalo přecházet na barevné displeje, začaly se čím dál více prosazovat čipsety MTK od MediaTeku.

To ovšem znamenalo začít úplně od začátku. U Infineonu už jsme měli čínské dodavatele naučené na určité standardy, ale u MTK se opravdu muselo začít z gruntu znovu a trvalo několik let, než se do toho opět vnesl určitý standard. Jeden z problémů, které jsme obecně řešili, byl ten, že seniorský telefon má velká tlačítka a má jich tedy relativně málo. Nechtěli jsme tedy mít směrový ukazatel, ale šipky nahoru a dolů. To byla samozřejmě konečná, protože SDK, která MediaTek dodává, automaticky počítají s vícesměrovým ovladačem. Číňané si s tím nevěděli rady a museli jsme psát sáhodlouhé protokoly a postupovat krůček po krůčku. Pro ně tyto věci nebyly důležité a postupovali stylem „no tak se tady prostě zmáčkne hvězdička a naťuká nějaký číselní kód a pak se něco stane“.

TČ: Dálnovýchodní výrobci od té doby urazili obrovský kus cesty, ale tento princip často zůstává dodnes. Pravidelně vydáváme nové modely telefonů a vždy jsou to v tomto ohledu měsíce práce. Ladí se software, UI, ale také to, jaké se použijí hardwarové komponenty a tak dále. Když se staví na nějakém OEM základu, znamená to opravdu hodně práce, než se vše dovede do stavu, který lze nabízet v Evropě, a dát na to značku Aligator. Když několik měsíců něco ladíme a pořád narážíme na nějaké nedotaženosti, už přichází tendence zavírat nad tím oči. Těmto svodům pohodlnosti ale nesmíme podlehnout, protože kvalita je něco, co nás odlišuje od béčkových dovozců z Číny. Pracujeme i na čistě vlastních technologiích a funkcích, jako je SOS lokátor.

Kdy do procesu celého vývoje telefonu vstupujete?

MK: Snažíme se produkty odchytit v době, kdy má výrobce nějaký úmysl, a nikoliv k tomu pouze přistupovat tak, že si vezmeme hotovou věc a nalepíme na ni logo. Můžeme mluvit do designu a podobně. U takzvaných ODM projektů víme, že jsou jenom naše a že design nemá nikdo jiný. Výrobce nám projekt vyblokuje pro určité teritorium, typicky tedy Evropu. Výrobce do podařeného designu pak dál investuje a může ho použít na jiných trzích. Vždy je to každopádně tak, že software, který v telefonech máme, je jiný než na jakýchkoliv jiných trzích. Používáme vlastní grafické prvky, které máme navržené od designového studia a na které máme copyright. Už se nám stalo, že jsme někde na veletrzích viděli telefony, které používají naše ikonky a další prvky. Když se ohradíme, tak je pravdou, že na další výstavě už to není. Ikon k okopírování je dostatek (smích).

Jaké čipy nyní u „hloupých“ telefonů používáte? Nadále MediaTek?

MK: Je to MediaTek a u hodně základních modelů je to Spreadtrum. Ten ale používáme poměrně neradi, protože se s ním špatně dělá. S MediaTekem máme zkušenosti, že je lepší, levnější, stabilnější a má trochu lepší podporu.

Kdy jste se rozhodli, že budete dělat i chytré telefony?

MK: Bylo to stejnou evolucí jako doposud. Když v Číně začaly vznikat verze, které už dávaly smysl a byly použitelné, rozjeli jsme se i my. Už jsme se smartphony experimentovali i dříve, ale to prostě nešlo. Kvalita byla tak špatná, že bychom si v Česku uřízli hroznou ostudu. První náš chytrý telefon byl S4000, který byl trochu kuriozitou, protože byl jenom 2G. To bylo z důvodu, že 3G čipsety byly na začátku hodně drahé. Ale říkali jsme si, že i iPhone byl na začátku jen 2G, tak my můžeme také (smích).

TČ: A zároveň to naše cílová skupina tolik neprožívala a na internet chodila stejně primárně přes Wi-Fi. Takže S4000 byl poměrně velký úspěch. Měli jsme 4palcový displej, kovový rámeček a dostupnou cenu. V té době jsme také používali Spreadtrum, a to kvůli ceně.

Dodávky čipů a dalších komponent za vás řeší čínský výrobce?

MK: Je tam více úrovní. Zpravidla se používá hotové řešení. Čipsety jsou SoC, takže jde o kompletní sestavu, a k nim má MediaTek obvykle i nějaké doporučené řešení. Když startujeme nový projekt, je základní kostra hotová. Čipsety jsou v podstatě v telefonech stejné a je jich pár, které se vyskytují. Pak se domluvíme, kdo bude dělat interní design, desku, komponenty. Výrobce, se kterým děláme, si pak toto objednává od firmy, která má úzkou vazbu s MediaTekem. Informace totiž nedávají každému a mají relativně úzký okruh integrátorů, kteří jsou schopní udělat desku a vše dát dohromady. Až za tím je celá řada výrobců, kteří si toto objednávají. My jako malá značka nikdy nebudeme s MediaTekem jednat napřímo. Tedy, továrna, se kterou si domluvíme výrobu, osloví někoho ze systémových integrátorů, kteří pro ně vše navrhnou. A pak se také ladí software. I když u Androidu už je to dost jiné, protože Google dost utáhne šrouby, co v telefonu může a nemůže být.

Vy na svých smartphonech máte Google Play Store, což tedy znamená, že musíte splňovat požadavky Googlu. Jak náročné to je?

MK: Podepsali jsme NDA, takže toho nemůžeme moc říkat. Pro nás to znamenalo několik let diskomfortu při hledání toho, jak splnit všechny parametry. Je ale třeba říci, že Google si napřímo od nás nikdy nevzal ani korunu. Všechna řešení, která dávají, opravdu dávají zadarmo. Minimálně vůči nám to tak je. Ale samozřejmě to, co musíte dělat pro splnění požadavků, už nákladné je. Minimálně je třeba mít certifikaci, která rozhodně není zadarmo a dělá ji jen pár laboratoří na světě. Za poslední dva roky se cesta prošlapala a obecně trh pochopil, že s tím nemá smysl bojovat. Přímo MediaTek dává vývojářský kit Androidu vyvinutý tak, aby se na něm systém dal dostavět a aby certifikaci vyhověl. I s deskou a čipsetem vám tedy dají i odladěný operační systém.

Doladit se každopádně dá vždy všechno. Problém je ovšem v tom, že Android má zhruba rok na to, než přijde další verze. Jedním z požadavků toho, když jdou telefony do prodeje, je fakt, že musí mít aktuální verzi Androidu. Google vydá nový Android, v MediaTeku začnou pracovat na tom, aby to jejich čipsety podporovaly, a pro každý čipset musí vydat edici, aby vše spolehlivě běželo. Na toto máte tři čtvrtě roku, protože pak se to zařízne a bude nová verze. Jakmile se toto stane, už ani váš telefon se starým Androidem na certifikaci poslat nemůžete. MediaTek a další výrobci si tedy vybírají, které čipsety jsou pro ně ty preferenční a kterým poskytnou podporu. A může se prostě stát, že některý čipset je sice fajn, ale novou verzi Androidu nedostane. V tu chvíli na těchto čipsetech nelze telefony stavět. Například u modelu 6580 se MediaTek rozhodl, že ho zřejmě jako poslední 3G model bude držet navěky věků a na něj s každou novou verzí Androidu podporu dělá. V 4G ale byla série mnoha čipsetů, které byly odepsány.

Jinak je to ale celkem variabilní. Když se rozhodujeme, že nějaký telefon uděláme, můžeme si říct, jaký čipset v něm chceme, kolik paměti, jaký fotoaparát a tak dále. Většina z toho je navržená jako skládačka, kterou lze konfigurovat. V daném rozsahu a mantinelech. Pak je proces certifikace, který je náročný, ale nestalo se nám, že by nám nějaký telefon neprošel. U integrátorů je díky tomu, že jich je relativně málo, celkem zajištěná určitá úroveň standardů.

Český telefon Aligator A890 Senior:

Nějakou dobu jste dělali tablety, které nezaznamenaly velký úspěch. Co se přihodilo?

MK: Tam jsme dojeli na kvalitě. Ne v tom, že by tablet jako takový nebyl kvalitní, ale byla to „drobnost“ typu napájení. Tablet byl napájený určitým jack konektorem, který byl odvozený ještě z dob starých Nokií. Akorát inženýři v Nokii, když konektor vymýšleli, tak věděli, že jde o samostatný komponent s kontakty, který je do telefonu vsazen jako stavebnice. Kontakty pruží. To je vše pěkné, ale je to drahé, protože je třeba mít dvě komponenty. Takže u nás byl konektor zaletovaný přímo do desky. Když k tabletu připojenému do elektřiny přijde dítě a začne na tom hrát hry, párkrát škubne a je to. Byly i problémy v tom, že „housingy“ k deskám dělá někdo jiný než samotné desky, takže tento obal nebyl zkonstruovaný tak, aby se konektor dal ze všech stran podepřít. Měli jsme tedy obrovskou reklamovanost na ulámané konektory. Neradi na to vzpomínáme.

TČ: Nebyli jsme na tom hůř než konkurence, která nabízela podobné modely, ale rozhodli jsme se, že do doby, než budeme schopní kvalitu více ovlivnit, tento byznys necháme stranou. Nechceme si poškodit jméno.

Je nějaký další segment elektroniky, který byste chtěli dále zkusit?

MK: Děláme i chytré hodinky, ale spíše v omezeném rozsahu. A to mimo jiné z toho důvodu, že je kvalita velmi různá. V segmentu je také cenově narváno. Ale asi by se nám líbilo, kdybychom nějak dokázali integrovat naše tlačítkové telefony a tyto náramky. Narážíme na problém, že všechny náramky jsou postavené na tom, že komunikují se smartphonem. Řeším je tedy pro tlačítkový smarpthone pro seniory, což se nám rýsuje, ale tam se obáváme, že to kvůli ceně bude okrajová záležitost. Je otázkou, zda do tradičního tlačítkového telefonu ještě lze dopsat nadstavbu, která by si s náramkem byla schopná vyměňovat nějaké informace.

Děláte také „obrněné“ chytré telefony. Ty jsou na trhu úspěšné?

MK: Ty jsou úspěšné a nám dělají radost v tom, že je tam větší cenový prostor pro začlenění lepší výbavy. U klasických smartphonů jsme jako B-brand nucení bojovat s cenou. Tam se počítá každý cent. Náš první smartphone byl 2G, i když oproti 3G čipsetu byl rozdíl dejme tomu dva až pět dolarů. Ale pět dolarů je v branži tak strašně moc, že to prostě nejde. U outdoorových telefonů můžeme postavit hezký telefon, kdy máme 3 GB RAM a podobně, což není špatné. Většina čínských telefonů v entry level segmentu má 1 GB RAM.

Chtěli byste komentovat, s jakými maržemi pracujete?

MK: To bychom nechtěli zcela odtajňovat, ale řekněme, že je to velmi napjaté. Musíme udržet co nejrozumnější prodejní cenu jak pro řetězec, tak pro koncového zákazníka. A také držíme servis, což je dnes jednoznačně nejdražší záležitost. Jsme nucení telefony servisovat přímo tady, protože není reálné je posílat někam do Číny. Musíme tedy držet náhradní díly, investovat do servisních techniků. Zakládáme si na tom, že máme lokální servis na dobré úrovni.

TČ: Často se lidi podivují, jestli se nám u telefonu, jehož pořizovací cena je v řádech stokorun, vyplatí držet podporu na výměnu displeje po záruce. Jsme ekonomicky reálně schopní onen displej vyměnit na tři, čtyři roky starém telefonu. Je to ale samozřejmě dotované z kupních cen.

Ohledně marží – ty jsou určující zejména pro obchodní kanál. Naše marže musí být atraktivnější než u zvučných A-brand výrobců. Ti si mohou v rámci konkurenčního boje dovolit jít s maržemi až na doraz. Obchodník si nemůže říci, že nebude prodávat Samsung, protože na něm má příliš malé marže. Samsung „každý chce“ a obchodník si nemůže dovolit ho nemít. Toto my si dovolit nemůžeme, protože náš velkoobchodní partner si neřekne, že si nemůže dovolit nemít Aligator. Musíme mu tedy nabídnout marži, která je atraktivní. To se nám celkem daří a Aligator v nabídce obchodníků běžně vidíte.

Čtyři pětiny vašich prodejů telefonů pochází z Česka. Budete chtít více šlápnout také na zahraničních trzích, které dávají smysl?

TČ: Smysl dávají země okolo, a to bychom rádi. Dáváme důraz na lokální servis a podobně, takže blízké zahraničí je reálné. Je to jedna z věcí, kterou máme v hledáčku.

Výrobu a spol. řešíte v Číně. Na jaké největší problémy tam narážíte?

TČ: Čínský nový rok. To je pro Čínu zásadní téma. Od jednoho výrobce jsme nyní slyšeli, že se mu naposledy po oslavách nevrátilo 80 procent zaměstnanců. Musel nabírat komplet nový tým. A to vypsal program na výplaty prémií pro ty, kteří se mu vrátí. A to se nejedná o žádného špatného zaměstnavatele, který by málo platil, naopak. Také standardy v čínských továrnách na elektroniku už se přiblížily tomu, na co jsme zvyklí ve střední Evropě. Představa špatně placených dělníků v otrockých podmínkách dávno není pravda. V rámci bohatého průmyslového jihu Číny často vznikají situace, že dělníci něco našetří a poté se vrátí do svých domovin ve střední Číně a peníze tam investují. Nejdou ke konkurenční fabrice, to by se nějak situace vzájemně vykompenzovala. Oni se už do Shenzhenu nevrátí a udělají si živobytí v domovské provincii. Ostatně v regionu Kantonu je těžké narazit na někoho, kdo by byl domorodcem.

MK: Je ale také třeba rozlišovat dělníky a inženýry, techniky, administrativu a podobně. To jsme někde úplně jinde, a když se lidem z těchto profesí v Shenzhenu a okolí podaří uchytit, většinou tam zůstanou.

TČ: Každopádně nedostatek dělnických pracovníků vede i k nárůstu mezd a cenám, na které jsme nebyli zvyklí. Je už ostatně možné vidět, že někteří výrobci přemisťují výrobu jinam, kde je to levnější. Objevují se také vlivy automatizace. I v relativně malých továrnách, kde i na zcela neodbornou práci používali lidské zdroje, automatizace probíhá – typicky jde třeba o balicí stroje a podobně. Stroj po čínském novém roce neuteče.

Koketujete tedy s tím, že byste se jednou přesunuli třeba do Vietnamu?

TČ: Debaty o tom vedeme. Ovšem jednou věcí je výroba a druhou věcí to, co je na výrobu napojené. Jde o kontrolu či vývoj. To, že v jedné oblasti máte vývoj, výrobce čipsetů, továrnu, design, podporu a na konci logistiku, je značná výhoda. Každopádně když ceny v Číně dále porostou, jsou debaty o přemístění na místě.

MK: Já jsem k tomu skeptický a případný přesun by se nestal rychle. Automobilová výroba se také z Evropy nepřesunula do Asie. Infrastruktura v Shenzhenu je dnes taková, že to nemá obdoby. Ani v rámci Číny to nejde přesunout. Bavili jsme se například s majitelem jedné naší partnerské továrny. Ten nám říkal, že má továrnu ještě v jiném regionu, kterou tam postavil z toho důvodu, že v Shenzhenu a okolí už zdaleka nejsou velké subvence od vlády. V jiných oblastech dostane podporu výrazně vyšší, ale stejně si nemůže dovolit tam smartphony vyrábět. Úroveň personálu, který je v takové oblasti schopný sehnat, není taková. Existuje riziko, že by kvalita šla dost dolů. Jde to i do pěkných absurdit. V Shenzhenu jsou lidé zvyklí být v práci a pracovat. V jiných regionech jsou lidé zároveň ve své domovině a mají tam své domky a políčka. Když začne pršet, klidně se z práce seberou a jdou si zavřít chlívky a sundat prádlo, aby jim to nezmoklo.

Už jste naznačovali, že jste se setkali s kopírováním vašich technologií. Představuje to značný problém? Je lepší to nechat být a dělat věci lépe a rychleji?

MK: Má to dvě roviny a vaše poznámka je pravdivá. Moc si nedovedu představit něco v Číně vymáhat právní cestou. Ne snad, že by to nešlo, ale je to daleko a podobně. A tady u nás v Evropě je pak proces domožení se práva natolik zdlouhavý, že to lze použít snad jenom jako nátlakovou metodu. Než se něčeho domůžete, model výrobku, kterého se to týká, už dávno na trhu není.

TČ: Například u našeho prvního modelu jsme si v Česku přihlásili průmyslový vzor. Dnes si je někdy registrujeme pro celou Evropu. Objevily se výrobky, které byly zjevným plagiátem. Začali jsme proti tomu postupovat a často funguje to, že kontaktujeme prodejce, kterému byl plagiát nabídnut, a on daný výrobek z obav raději stáhne. I když ne vždy je to tak jednoduché. Zkoušeli jsme i soudní cestu. První jednání soudu proběhlo v době, kdy daný telefon už byl asi rok pryč z trhu, a to jak náš, tak konkurenční. Takže jsme se s konkurenčním právníkem na sebe u soudu jen usmívali. Vývoj v technologické branži je příliš rychlý na to, jak je nastavené vymáhání práva. Dnes už se nám také vyjednává lépe z toho důvodu, že Aligator je známější značka a trh ji zná.

Něco už zaznělo u výroby chladičů na procesory, ale proč není možné Aligatora a telefony obecně vyrábět v Evropě?

MK: Jde o zmiňovanou infrastrukturu. Není to pouze o výrobní lince. Stroje si může pořídit leckdo. Ale jde o dodávky součástek, logistiku, návaznost všech služeb. Tohle je v Číně vyladěné, ale u nás to není a v dohledné době to určitě nebude. Je to obrovská infrastruktura, která do sebe krásně zapadá. Rozjet v Číně výrobu chytrého telefonu, což je stále ještě celkem komplexní proces, je poměrně rychlý a flexibilní proces a neumím si představit, že bychom v Evropě něco takového vůbec dali dohromady. Ve skutečnosti jsme to my, kdo výrobu brzdí, protože máme řadu požadavků, za kterými si stojíme. To je zase naše know-how.

Čína má stále ještě u některých lidí pověst levného nekvalitního výrobku. Máte k tomu své poznatky?

BRAND24

MK: Přeformuloval bych to tak, že kvalita má svoji cenu. Pokud v Číně jdete pouze po ceně, někde se to bude muset projevit. Dnes už je to tak, že si to Číňané uvědomují a budou první, kdo vám bude rozmlouvat, abyste šli jen po ceně a nižší kvalitě. Pro ně to potenciálně znamená problémy do budoucna. S Čínou se dá realisticky mluvit o tom, jak vše nastavit a kvalitu za dobrou cenu mít.

TČ: Nekvalitní výrobky na evropském trhu, které mají původ v Číně, z nemalé části pramení z hamižnosti nebo nedostatku zkušeností evropských zadavatelů. Chyba čínské strany je v tom, že vyhoví v dodání nižší kvality. Není to tak, že by nedokázali dodat lepší výrobek.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).