Hlavní navigace

Michael Šebek (ČVUT): To, že naši práci přeberou roboti, nevidím jako problém

18. 12. 2018
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

 Autor: Libor Fojtík, podle licence: Rights Managed
Nemám strach z toho, že nás v práci nahradí roboti, ruku v ruce s tím totiž vznikne práce nová. Pokud se ale nezmění náš přístup ke vzdělávání, hrozí, že na ni většina lidí nebude mít, říká Michael Šebek z katedry kybernetiky na ČVUT.

Michael Šebek je profesor kybernetiky na Českém vysokém učení technickém v Praze, vedoucí Katedry řídicí techniky FEL a oddělení Kyberneticko-fyzikálních systémů CIIRC, vedle toho spoluzaložil a vede firmu PolyX na software pro polynomy, polynomiální matice a rovnice a jejich aplikace v systémech, signálech a řízení, věnuje se také zkoumání a vytváření systémů automatického řízení, multiagentním systémům a formacím robotů a vede různé výzkumné projekty EU, NATO, USA a ČR.

Setkali jsme se s ním na Robosoutěži pro střední a základní školy, kterou fakulta elektrotechniky ČVUT již tradičně pořádá pro žáky základních a střeních škol a jejímž je Michael zakladatelem. Fotografie ze soutěže si můžete prohlédnout v galerii.

Co jsou dnes asi největší výzvy robotiky? 

Nemám pocit, že bychom stáli před nějakým zásadním problémem nebo skokovou výzvou. Máme to štěstí, že žijeme v době, kdy robotika zažívá období své (dosud) největší produktivity. Stav technologií je takový, že ani nepotřebujeme nějaký výrazný pokrok, aby roboti mohli začít přinášet skutečný užitek. Naopak takovou dobu právě prožíváme, vše se až překvapivě daří a vývoj v této oblasti neustále akceleruje. Dokonce i to, co se ještě nedávno zdálo jako úplné sci-fi, je dnes každodenní realita. Autonomní auta za chvíli začnou být běžnou záležitostí, roboti dnes běžně pobíhají po Marsu a je na ně přitom celkem spoleh. Samozřejmě existuje debata, zdali se někdy mohou stát stroje skutečně inteligentní, ale to už je trochu jiná otázka.

Když už jsme se dotkli problematiky autonomních aut, jejich nasazení dnes není problém jen čistě technický, ale přináší s sebou řadu problémů například z oblasti utilitární etiky. Myslíte se, že se tyto problémy rychle vyřeší a my se s nimi brzy setkáme i na našich silnicích?

Máte pravdu v tom, že zatímco technologie samotné jdou kupředu nebývalým tempem a daří se poměrně dobře řešit i situace, u kterých bychom to nečekali, související prostředí se nalézá v jakémsi apatickém polospánku, a vzniká tak obrovská disproporce mezi rychlým vývojem technologií a například etickými důsledky či stavem zákonů. Státy většinou kolem tohoto tématu přešlapují jako kolem horké kaše, v horším případě jej (jako například u nás) úplně ignorují. První impuls tak možná zůstane opět na inženýrech a situace se začne řešit až v momentě, kdy se stane nějaká významná nehoda a všichni začnou házet špínu na programátory robotů, jak je to celé zase strašně zbastlené.

Myslím si, že tady je obrovská chyba v tom, jak rychlost vývoje technologií podceňujeme, a je zde obrovská výzva v tom, aby se na to společnost začala konečně pořádně připravovat.

Dá se tedy říci, že například příprava vhodné legislativy je ve stavu za 5 minut dvanáct?

Já bych spíš řekl, že zákonodárství je v tomto ohledu minimálně 5 minut po dvanácté. Pokud se soustředíme na Evropu, v Německu již alespoň začínají velmi opatrně budovat nějaký záchytný rámec, ale třeba Česká republika se tváří, jako kdyby celý problém vůbec neexistoval. Zákony u nás jsou ve vztahu k robotům ve stavu 0.

Jaké z toho vyvozujete důsledky?

Myslím si, že nás čekají obrovské sociální otřesy, a to jen proto, že jsme se na celou situaci vůbec nepřipravili. Netýká se to pouze robotů, kteří budou samozřejmě ukrajovat více a více z koláče tradičních profesí, ale celkově dopadu rychlého rozvoje informačních technologií. Díky rozvoji informačních technologií na nás denně útočí řádově více informací, než je náš mozek schopný vyhodnocovat. Výsledkem je, že jim lidé nerozumí, a mají proto tendenci si začít věci zjednodušovat. Vyberou si jeden pohled a ti, co jej sdílí, jsou přátelé, ti, co nesdílí, nepřátelé, jako ve středověku. 

Další věc je, že roboti dnes nahrazují především střední třídu, což je tradiční pilíř společnosti. Tento jev trvá již nějakou dobu a je pouze otázkou času, než se ve společnosti nějak projeví.

Na jiný problém si zaděláváme tím, že nás školy ani současná výchova nijak nepřipravuje na budoucnost, o které víme jen to, že se bude hodně rychle měnit. To je patrné obzvlášť u nás, kde školství zamrzlo někde na úrovni Rakouska-Uherska.

Nemám strach například z toho, že roboti nahradí většinu dnešních lidských profesí. K tomu sice dříve či později dojde, ale místo nich okamžitě vzniknou profese nové, spojené právě s těmito roboty. Čeho se ovšem bojím, je, že většina lidí na tyto nové profese nebude mít. Nebudou schopní se rychle přeorientovat, nebo se něco nového naučit. Dříve se třeba někdo vyučil zedníkem nebo se stal učitelem a to mu prakticky se stejným balíkem vědomostí vydrželo na celý život. Tento stav je ale neudržitelný pomalu již dnes a změny budou do budoucna spíše akcelerovat. Je také skoro hloupé stát se specialistou (na cokoli), když vůbec nevíme, jak dlouho nová profese vůbec vydrží. Lidé by se proto měli snažit být spíše generalisty s hlubokým porozuměním základům a vysokou mírou přizpůsobivosti. Spíše než se učit jakoukoli konkrétní věc tak by lidé měli trénovat hlavně mozek, kritické myšlení a tvořivost.

Jak to jde dohromady zrovna s vysokoškolským vzděláním, které většinou spočívá právě v co nejužší specializaci?  

To skutečně spočívá a myslím, si, že je to rozhodně chyba. Určitě se to dá dělat jinak. Například v našem programu Kybernetika a robotika se snažíme na samotnou specializaci největší důraz nedávat. Namísto toho, abychom jako dříve kladli důraz na „katalogové“ předměty, kde se studenti naučí, že ta a ta konstanta je takto veliká a ten a ten výrobek se skládá z těch a těch částí, nám jde spíše o to, abychom rozvíjeli chytrost a tvůrčí přístup. To ostatní si dnes každý snadno najde na internetu.

Tím se trochu vracím na začátek – nemůžeme totiž stroje předhonit ve specializaci, v té jsou již dnes zpravidla lepší než my a do budoucna to bude ještě markantnější.

Jak taková progresivní výuka vůbec vypadá?  

U nás spíše než na znalosti dbáme na hluboké porozumění základním principům. Důraz neklademe na biflování, ale spíše na schopnost kreativním způsobem vyřešit nějaký problém v laboratoři (třeba vytvoření robota, který si poradí s určitou úlohou). Podobně vypadá i zkoušení. Já například učím Automatické řízení, což je vlastně úplně nejzákladnější kurz řízení a v jeho rámci mají studenti u zkoušky za úkol sestavit z lega miniaturní „segway“. To se na první pohled jeví jako jednoduchý úkol, ale vyladit všechny regulátory tak, aby segway jezdil a nepadal, není úplně triviální. Studenti pak dostávají body za to, jak daleko jejich zařízení ujede. Pokud například projede zařízení celou chodbu tam a zpátky, je to super a student dostane 10 bodů, pokud spadne hned po prvním metru, tak odejde s 0 body. Jiná část zkoušky spočívá v tom, že se posadí k počítači, mohou si vzít jakoukoli učebnici a mají tři hodiny na to navrhnout nějaký funkční systém. Dokonce si mohou za část bodů, které za vyřešení úlohy jsou, od asistenta koupit odpověď na nějaký dílčí problém, na kterém se zasekli, podmínkou je samozřejmě, že pak již úlohu zdárně dokončí.

Další věcí jsou kvalitní učitelé, zde platí trochu opak toho, co jsem dosud říkal, protože ne každý může učit všechno, což se na českých školách dost často děje. My se snažíme mít jen takové učitele, kterými se můžeme chlubit. Například náš profesor Vladimír Havlena je jedním ze dvou nejlepších inženýrů firmy Honeywell na procesní řízení. Právě na jeho kurzu se pěkně ukazuje, kde je skutečná přidaná hodnota. Kdybychom jej nechali učit konkrétní technologie – kde je jaké napětí nebo protokol, což by v praxi mohl dělat kdokoli jiný, tak by to bylo obrovské mrhání lidským potenciálem. Namísto toho jej necháváme studentům předávat know how, jak takové systémy vymýšlet, ukazuje jim, jak se složitá matematika, kterou se zatím učili bez propojení s praxí, najednou dá v praxi aplikovat a že se bez ní neobejdou.

Jak potom vypadají třeba takové státnice? 

České státnice jsou podle mého názoru jeden velký malér. V Americe, a dokonce většinou ani v Evropě státnice tak, jak je známe od nás, nemají. Já bych je zrušil okamžitě. Tím nemyslím, že by neměla existovat třeba obhajoba diplomové práce. Samotné státnice jsou ale strašlivým reliktem úplně jiného století. Vznikly jenom proto, aby si stát mohl zkontrolovat, co takový člověk umí a jestli jej může přijmout do státní služby. Stanfordu ani MIT se stát historicky do ničeho takto nemíchal, takže tam nic podobného neexistuje. Jeden z našich programů se jmenuje Space Master, je to společný magisterský program šesti evropských univerzit zaměřený na kosmické technologie a inženýrství, v jeho rámci studenti postupně kolují po všech zmíněných univerzitách (každý semestr jinde). Když se nám pak studenti vrátí a mezitím zjistí, že v Německu státnice nemají, ve Francii je nemají, tak se nás pak ptají, proč je oni dělat musejí. My jim pak většinou odpovídáme, že jde vlastně o takovou formalitu. Což tak vlastně ve skutečnosti je, kdyby bylo na mě, já bych státnice zrušil. Starší profesoři občas tvrdí, že student nemůže opustit elektrofakultu, když nebude umět to a to, já si ale myslím, že je to nesmysl, žádná taková konkrétní znalost neexistuje.

Čemu se vlastně na škole věnujete vy, pokud zrovna neučíte Automatické řízení a nevěnujete se administrativě?

Já mám dnes na vědu čím dál méně času, většinu mi jej pohltí právě ta administrativa, pokud se ale něčemu věnuji, tak jsou to především sítě dynamických systémů. To jsou vlastně jednoduché systémy, které jsme se již řídit naučili, spojené do sítí. Jeden příklad jsou například energetické smartgridy, kde se jednotlivé prvky musí umět mezi sebou dohodnout a synchronizovat bez zásahu nějakého centrálního místa, které by rozhodlo, že teď to bude tak a tak. Další zajímavá aplikace jsou formace vozidel, která by se mohla do sebe virtuálně zaklesnout a pohybovat se po dálnici autonomně ve formě takzvaného vlaku, tedy těsně za sebou a stejnou rychlostí. Výhoda takového řešení by spočívala ve vyšší bezpečnosti provozu a mnohem lepší prostupnosti komunikací. Ač to vypadá na první pohled jednoduše, přináší tento koncept řadu teoretických výzev, neboť se tam šíří vlny sem a tam tím, jak je celý systém ovlivňovaný svým okolím. Dalším příkladem jsou modely různých sociálních sítí nebo věci kolem voleb. Práce s tím, který prvek má větší vliv na ostatní, který se zase podřizuje a jaký to má pak dopad na celek.

Dají se vůbec nějak rozumě řídit komplexní systémy? Přeci není úplně v lidských silách domyslet všechny možné důsledky nějakého rozhodnutí v systému, který ovlivňuje obrovské množství proměnných.    

Já si myslím, že ano. Doposud byl přístup takový, že se řídily centrálně, což zpětnovazebně moc nefungovalo a byl to takový trochu barbarský přístup. Dnes se toho ale daří čím dál víc. My například pracujeme s konceptem kooperativního řízení, kde nám to již docela dobře funguje u jednodušších systémů. Zajímavé je, že třeba roboty v rovině je mnohem jednoduší řídit, než když se pohybují za sebou a u dronů v prostoru je to zase ještě o krok jednodušší. Stačí totiž být schopný řídit pouze jeden z nich a ti ostatní se jej pak drží. U složitějších systémů jsme ale zatím ještě na začátku. V teorii řízení existuje pojem robustní řízení systémů s parametrickou neurčitostí, někdy se mu také říká známé neznámo. Víte například, že na moři můžete potkat bouři takové a takové síly, která může způsobit takové a takové vlny. Na takovéto scénáře se systémy dají připravit již dnes. Pak ale existuje ještě pojem neznámé neznámo, což jsou situace, které běžně nepředvídáme, například že loď v jinak bezpečných vodách přepadnou piráti, nebo že na ni terorista umístí bombu, která vybuchne. To je mnohem větší problém a do budoucna je řešitelný jedině tak, že systémy budou obsahovat nějaký kognitivní prvek, který zajistí, že budou schopné reagovat i na opravdu nečekané situace. To ale není problém pouze robotiky, málokterý obor je dnes schopný s konceptem neznámého neznáma efektivně pracovat, celkem úspěšně se o to pokouší například vojáci.

Které profese podle vás nahradí roboti nejdříve?

Na to dnes existují různé popularizační weby, které vám to vyjádří dokonce v procentech, když jim zadáte její název. Nemyslím ale, že by řada profesí vymizela úplně, ale spíš že v nich bude uplatnění pro mnohem menší množství lidí. Když vám kompletní lékařskou diagnózu udělá počítač, a to ještě bez chyb způsobených kognitivním zkreslením, tak zkrátka bude potřeba lékařů méně, neznamená to ale, že už by najednou vůbec nebyli potřeba. 

Myslím, že nemá smysl soutěžit se strojem v tom, co umí nejlépe, což jsou různé výpočetní a kombinatorické úlohy, naopak bychom se měli zaměřit na to, v čem jsou lidé jedineční, což je kreativní řešení různých problémů a tvůrčí činnost obecně. 

UX DAy - tip 2

Co si myslíte o tom, že umělá inteligence již namalovala i obraz, který se navíc vydražil za sumu, kterou by někteří malíři mohli závidět? 

Na tohle já moc nevěřím. Ano, algoritmy se mohou pokoušet skládat verše nebo napodobovat jiné kreativní činnosti, ale ono nejde jen o ten výsledek, ale o celý proces, který je za tím. Ten výsledek je jen vyjádřením nějaké myšlenky a ta tam v případě umělé inteligence bude chybět.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Externí spolupracovník serveru Lupa.cz a expert na blockchain a kryptoměny. Jako šéfredaktor v minulosti vedl ADASTRA Business Intelligence Magazine a server ITbiz.cz. Dnes pracuje jako redaktor časopisu Forbes.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).