Server Jobs.cz, který pomáhá lidem hledat zaměstnání, letos oslavil 30. výročí od svého spuštění. Jak získal své jméno? Proč se z něj nestala sociální síť? A jak se dnes vypořádává s nástupem umělé inteligence? Hostem podcastu Lupa.cz je ředitel Alma Career pro Česko a Slovensko Milan Jasný, který do Jobs.cz nastoupil hned v začátcích serveru.
Rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu na svých oblíbených podcastových službách nebo přímo zde:
Níže vám nabízíme přepis části podcastového rozhovoru do textu. Podporovatelé Lupa.cz zde mají k dispozici kompletní strojový přepis (využíváme k němu AI služby Whisper a Claude, text je poté redakčně upraven).
Jobs.cz byla první komerční firma, která siv České republice pořídila komerční doménu – tedy alespoň podle toho, co jsem se dočetl. Vznikla v roce 1996 a založil ji Libor Malý, který tehdy fungoval i jako poradce pro hledání práce a headhunter. Vy jste do firmy nastoupil o dva roky později. Jak to tehdy na začátku vypadalo? Byla to garážová firma? Kde jste sídlili? Kolik vás na začátku, v roce 1998, bylo? A jak to celé fungovalo?
Ano, do firmy jsem nastoupil v únoru 1998 jako zaměstnanec číslo dva. Byl tam Libor Malý, tehdy zakladatel, a kolega, který mě do firmy přivedl – můj spolužák z vysoké školy. Pamatuju si, jako by to bylo dnes, jak jsme o přestávce seděli u lavic ve škole a on se mě ptal: „Hele, Milane, bavil by tě aktivní obchod?“ Odpověděl jsem mu, že nevím moc, co aktivní obchod je, ale že mě to určitě zajímá. Oni tehdy v Jobs.cz hledali obchodníka, který by prodával jejich služby.
Abychom pochopili kontext té doby: aktivní obchod měl v devadesátých letech trochu jinou podobu než dnes. Často se tomu neříkalo oddělení prodeje, ale oddělení odbytu – protože tam se zákazníci odbývali, tak jak přicházeli. Referent odbytu byl koneckonců pozicí, která se i na Jobsu hledala docela dlouho, než se to začalo měnit na account manažery, obchodníky a podobně.
A co jste prodával? Asi ne nabídky práce, předpokládám.
Když jsem přišel do firmy, byl můj první úkol na pohovoru s Liborem taková klasická zkouška: „prodejte mi tohle pero“. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale nikdy předtím jsem nic aktivně neprodával, takže mi to asi moc nešlo. Myslím, že to na mně poznal, protože mi řekl: „Dobře, zkuste mi ještě prodat tamhleten větrák.“ Nakonec mě přijal.
Větrák tedy zabral?
Myslím, že se spíš slitoval a rozhodl se na základě doporučení mého kolegy a spolužáka.
Studoval jste tehdy Vysokou školu ekonomickou. Šlo o obor zaměřený na informační systémy nebo něco podobného?
Byl to informační management. Je pravda, že jednu dobu jsme v managementu LMC, firmy, která později provozovala všechny tyto portály, seděli snad až na výjimky všichni se stejným oborem z této vysoké školy – IT background tam byl tedy silný.
Dnes je internet všude, máme ho v mobilu. Ve druhé polovině devadesátých let to tak ale nebylo. Opravdu jste si tehdy myslel, že internet má budoucnost, třeba i pro vyhledávání nebo zprostředkování práce?
Vůbec ne, bral jsem to jako dočasnou práci. Měl jsem za půl roku, v září, dokončit školu, a říkal jsem si: super brigáda, dělat obchodníka v něčem, čemu by se dnes řeklo startup. A pak si najdu nějakou normální práci, třeba v bance. I doma mi říkali: „Prosím tě, hlavně tam nezůstávej, jdi do nějaké normální firmy.“ Tehdy nikdo netušil, co to všechno přinese. Dokonce i kolega, který mě do firmy přivedl, mi říkal: „Hele, Milane, tohle nikdy nebude velká firma. Bude mít maximálně tak osm lidí a určitě nikdy nebude mít služební auta – bude to spíš taková menší firmička budoucna.“ To se úplně nevyplnilo.
Našel jsem na Lupě článek z roku 1999 o výročí Jobs.cz, kde se zmiňují statistiky z tehdejších let: v roce 1997 navštívilo Jobs.cz odhadem 18 lidí denně, koncem roku 1998 byla průměrná denní návštěvnost kolem pěti a půl tisíce lidí a na začátku druhého čtvrtletí se vyšplhala na zhruba sedm tisíc uživatelů. Z dnešního pohledu jsou to docela malá čísla, že?
Určitě ano, a to byl na začátku celý problém – velikost a vůbec likvidita trhu. Každé tržiště totiž potřebuje, aby se potkaly obě strany: nabízející a poptávající. Libor se o to snažil odjakživa. Ještě předtím, než založil Jobs.cz, experimentoval s BBSkami (Bulletin Board System – předchůdce dnešních online diskusních fór, pozn. redakce) a modemy. Někteří vaši čtenáři si to možná ještě pamatují. Nefungovalo mu to ale, protože tam nebylo dost lidí. A když přišel internet, řekl si, že tohle bude větší a že mu to půjde lépe – a proto založil Jobs.cz.
Dnes se ta čísla pohybují v úplně jiných řádech, alespoň co se návštěvnosti týče.
Určitě, řádově mnohem víc. Na druhou stranu je pravda, že jsme na rozdíl od mnoha jiných tehdejších hráčů na internetu čísla návštěvnosti tolik nesledovali. Vždycky jsme říkali, že pro nás je důležitější, aby lidé na inzeráty skutečně odpovídali – a pokud možno svým profilem odpovídali tomu, co firma hledá. Říkali jsme si, že není vhodné ukazovat zákazníkům, že na web chodí hodně lidí, když nakonec nenajdou toho, koho hledají.
Co jste tedy jako obchodník dělal? Chodil jste do firem a přemlouval je, aby si koupily inzerci právě u vás, nebo to fungovalo nějak jinak?
Překvapivě jsem skoro nikam nechodil.
To jste už tehdy posílal e-maily?
To bylo na tom právě nejzajímavější – ne. Mým pracovním nástrojem byly Zlaté stránky, tužka, kartotéka a telefon. Počítač jsem neměl vůbec. Obvolával jsem firmy a nabízel jim inzerci na Jobs.cz, když hledaly zaměstnance. Ony tehdy inzerovaly v tehdejších novinách – v Kariéře, příloze Hospodářských novin, v Mladé frontě Dnes nebo v Anonci.
Anonce, ano, tu si pamatuju.
Inzeráty tehdy stály strašné peníze. U nás stál inzerát tři tisíce korun, zatímco oni platili třeba třicet tisíc za inzerát v Hospodářských novinách nebo jinde. Přesto bylo velmi těžké přesvědčit je, aby inzerovali u nás, protože to bylo něco nového a neznámého – a když člověk něco nezná, spíš se toho bojí nebo tomu nedůvěřuje. Nebyla to úplně jednoduchá práce, internet navíc ještě nebyl rozvinutý.
Ani já jsem jako obchodník Jobs.cz neměl počítač. Když jsem chtěl poslat e-mail, měl jsem radost, kdykoli mi některý z budoucích klientů řekl: „Já mám i ten e-mail, můžete mi to poslat e-mailem.“ Odpověděl jsem: „S radostí,“ a šel do vedlejší místnosti, kde byl jeden počítač, ze kterého jsem e-maily posílal. Libor mi akorát vždycky říkal, ať si dávám pozor, protože na tom počítači běžel server Jobs.cz, a že ho nesmím shodit.
Kde jste tehdy sídlili?
V ulici Za papírnou, v takovém starším činžovním domě. Myslím, že možná dodnes stojí.
Šlo o byt, nebo to byla kancelář?
Byly to kanceláře, ale předělané z bývalých bytů. Sídlili jsme v té budově proto, že nad námi tehdy seděl nějaký poskytovatel internetu, který měl přímo do domu zavedenou linku. Libor chtěl mít dobré připojení pro počítač, na kterém běžel Jobs.cz, aby web nebyl pomalý. Z tohoto pohledu to tedy fungovalo docela dobře.
Říkal jste, že firmy tehdy nereagovaly úplně pozitivně a inzerování na internetu moc nedůvěřovaly. Vzpomenete si na nějaké konkrétní firmy, které jste tehdy na začátku oslovoval a které vám svou reakcí utkvěly v paměti?
Utkvěla mi v paměti jedna banka, kam jsem se sám dostal na schůzku. Paní tehdy Jobs.cz i naši nabídku moc zaujal. Problém byl v tom, že jsme potřebovali, aby nám nabídky práce z firmy někdo poslal e-mailem – a ta personalistka e-mail vůbec neměla, natožpak internet. Dala mi tedy disketu, a to tu pětačtvrtkovou, tedy tu horší variantu – tříapůlková byla tvrdší a v tašce se tak snadno nezlomila – takže jsem si musel dávat pozor, abych ji nepoškodil. Z diskety jsme to pak přehráli u nás v kanceláři do Jobs.cz. S rozvojem internetu se to samozřejmě zlepšovalo a přístup k internetu i e-mailu postupně přestal být výsadou IT oddělení, která ho mělo jako první, a dostal se i k běžným personalistům.
Vrátím se k tomu článku z roku 1999. Píše se tam, že klesá procentuální zastoupení, nikoli celkový počet zájemců z počítačových firem, telekomunikací a techniky – z celkových 51 % v roce 1997 na tehdejších 34 %. To znamená, že na začátku se na Jobs.cz inzerovaly hlavně pozice lidí z IT, telekomunikací a podobně?
IT určitě, to vyplývá z povahy věci. Ale co si už možná málo lidí bude pamatovat, je to, že tehdy zažily obrovský boom telekomunikace. Vznikalo velké množství telekomunikačních firem, spouštěly se první mobilní sítě, a bylo potřeba hodně specialistů do těchto oborů – jak přímo do telekomunikačních firem, tak k jejich dodavatelům. Takže našimi prvními zákazníky byly firmy z telekomunikací a IT. Myslím, že prvním velkým zákazníkem na Jobs.cz, který svítil přímo na titulní stránce, byla firma Eurotel. Tehdy se opravdu budovaly sítě a nabírali se lidé jak do prodejen, tak do technických oborů.
Postupem času se to ale samozřejmě měnilo a podíl technických pozic ubýval, zatímco přibývaly ty klasičtější. Je to tak?
Určitě. Bylo to dané tím, že IT a telekomunikační specialisté měli k internetu přístup díky své pracovní pozici. Běžní lidé – účetní, sekretářky, obchodníci – tehdy internet neměli, takže pro ně tyto pozice ani moc nedávaly smysl. To se změnilo někdy kolem roku 1999 – 2000, kdy přišla nabídka volného internetu a takzvaných unlimited balíčků a začal obrovský boom. Najednou jsme i my zažili velký růst, protože internet byl dostupný nejen IT týmům, ale i ostatním lidem – a ti najednou objevili, že na Jobs.cz jsou pracovní nabídky a že si tam můžou hledat práci.
Poslední číslo, které ocituju z článku z roku 1999: vzrostl i průměrný věk uživatelů služby Jobs.cz, a to z 24 let v roce 1997 na tehdejších 27 let. Na začátku to tedy byli hlavně čerství absolventi vysokých škol nebo lidé ještě studující, kteří si hledali brigádu – stejně jako vy.
Přesně tak, byl jsem přesně reprezentantem tohoto trendu. Pamatuju si, že když jsem nastupoval na vysokou školu, měl jsem e-mailovou adresu s doménou končící na „.cs“. Tehdy na internetu moc českých stránek nebylo. Později, když se internet začal rozšiřovat, jsem si všiml stránky Jobs.cz a hledal jsem tam právě brigády.
Ale nakonec vám tu práci stejně zprostředkoval kamarád – takže vaše vlastní hledání tehdy k ničemu nevedlo?
Ano, to bylo zajímavé.
Mimochodem, víte, proč se ten server jmenuje zrovna Jobs.cz? Proč anglický název, a ne něco českého, když si tehdy šlo z domén poměrně hezky vybírat?
Pokud si dobře pamatuju Liborovo vyprávění, ani tu doménu tehdy nešlo úplně jednoduše zaregistrovat. Začal v lednu 1996 tím, že šel – tuším na ČVUT, na CESNET nebo na tehdejší organizaci, která domény spravovala – a tam mu ji na dva měsíce půjčili s tím, že uvidí, jestli s ní nebude dělat nějaké šílenosti. Když se ukázalo, že jde o seriózní projekt, doménu mu nechali a zaregistrovali.
Někdo by mohl říct, že výhodou Jobs.cz bylo, že byl první a neměl žádnou konkurenci. Já si nemyslím, že je to úplně pravda – už když jsem v roce 1998 přišel na pohovor, Libor mi vykládal, jakou už tehdy máme konkurenci. Byly to služby, které dnes už ani neexistují, ale objevily se velmi rychle a většinou za nimi stály nějaké počítačové firmy.
Výhodou našeho zakladatele ale bylo, že měl pro tenhle byznys ideální trojúhelník schopností. Velmi dobře rozuměl marketingu. Zároveň dobře rozuměl HR, protože provozoval svoji vlastní personální agenturu, jak jste zmínil na začátku – jmenovala se Chancy, podle anglického znění slova „šance“, ale psaná s Y na konci. Myslím, že si Libor v neotřelých názvech liboval a hledal vždy něco zajímavého. A třetím vrcholem toho trojúhelníku bylo IT – měl stejný obor jako já, informatiku na VŠE. Kombinace IT, marketingu a HR vytvořila DNA Jobs.cz, díky které dokázal na trhu zvítězit.
Osobnost zakladatele Libora Malého je určitě zajímavá. Četl jsem s ním několik rozhovorů, ve kterých vystupuje z mého pohledu dost excentricky – popisoval třeba, že v prvních letech řídil firmu prostřednictvím komunikace s obrázkem indického mystika, který měl někde na ploše počítače. Je to pravda? Skuteně to tak na začátku v Jobs.cz fungovalo, nebo je to spíš legenda, kterou o sobě šíří?
Libor je certifikovaný budhistický mnich, takže na to má opravdu i papír. Tyto principy skutečně uplatňoval při řízení firmy. Dokázal velmi dobře skloubit pragmatický byznysový pohled s jiným pohledem na svět, založeným na budhismu – i když by dnes řekl, že není přímo budhista, ale že jde o určitou větev budhismu. On si vždycky vybíral nějakou niku. Nikdy nechtěl být mainstream, vždycky hledal způsob, jak se odlišit.
A ano, některá rozhodnutí jsme ve firmě dělali třeba na základě knihy I Ching, Knihy proměn, založené na starobylé čínské moudrosti, která může naznačit, jestli postupovat. Čtenářům bude asi bližší a známější feng-šuej – taky tisíc let stará moudrost o tom, jak uspořádat prostor tak, aby se v něm člověk cítil dobře.
A musím říct, že tohle je něco, co nám v DNA firmy zůstalo. Když jsme v roce 2022 zařizovali nové kanceláře Almy Career, použil jsem také tento princip. A je zajímavé je, že když k nám někdo přijde do kanceláří na pohovor nebo na návštěvu, často řekne: „Nevím proč, ale cítím se tady tak nějak příjemně.“ A je to tím, že je postavená na principu feng-šuej.
Kanceláře Jobs.cz byly jednu dobu pojem. Byla tam čajovna, jezírka nebo něco podobného – voda, že?
Ta voda souvisela právě s feng-šuej. Je založené na tom, že málokdy máte přesně optimální místo, tvar nebo stranu budovy či prostoru, ve kterém se nacházíte. Potřebujete zmírnit dopad některých negativních energií, a to se dělá třeba pomocí vodních prvků, pokud potřebujete doplnit vodu, nebo třeba koberce v barvě dřeva, pokud potřebujete doplnit dřevo. A čajovna tam skutečně byla. Jednu dobu jsme v ní dokonce měli paní z Tibetu, která servirovala čaj a uměla pouze tibetsky. To byla vždycky zajímavá diskuze.
To jste se museli naučit tibetské názvy různých čajů, předpokládám.
Ukazovali jsme si rukama, co chceme (smích).
Zůstala tato kultura po panu Malém ve firmě až do dneška?
Stopy tam určitě najdeme, řekl bych, že tam jsou – zmiňovaný princip feng-šuej platí dodnes. Čajovníka už tedy nemáme, ale myslím, že jsme přesto byli snad jediná firma v České republice, která na plný úvazek čajovníka zaměstnávala.
Rozumím zaměření na východní filozofii, ale dá se to opravdu skloubit s řízením firmy, která postupně rostla? Už to přece nebyl malý startup – nabírali se noví lidé, musela se dělat obchodní rozhodnutí. Fungovalo to takhle dohromady?
Jsem dokonce přesvědčen, že to byla naše konkurenční výhoda. Byl jsem ve firmě od začátku a celou dobu jsem sledoval Liborov ův způsob přemýšlení – myslím, že to byla naše obrovská konkurenční výhoda, protože přemýšlel jinak než zbytek trhu. I díky těm východním filozofiím.
Začátek roku 2012 byl pro firmu velký milník – zakladatel odešel a firma byla prodána finské skupině Alma Media, údajně za přibližně miliardu korun. Dočasně společnost řídilo finské vedení a pak se vrátili čeští manažeři. Jak tahle změna proběhla?
Byl to zajímavý rok. Myslím, že ve firmě byli všichni velmi překvapení, když se to stalo. Já jsem měl s kolegy z managementu tu výhodu, že jsme to věděli o něco dřív, asi půl roku před ostatními zaměstnanci, takže jsme tu změnu dokázali lépe zpracovat. Samotný proces pak proběhl relativně rychle – myslím, že Libor k tomu rozhodnutí dospěl v průběhu roku 2012, rozjel se proces a do konce roku se to stihlo dotáhnout, což bylo docela rychlé. Od 1. 1. jsme skutečně měli nového vlastníka a Libor z firmy úplně odešel. Občas se stává, že zakladatel po prodeji ve firmě ještě rok dva zůstane, ale tady to bylo tak, že on sám chtěl odejít. Je to možná jeden z důvodů, které ho k prodeji vedly – neříkám, že jediný, ale určitě k tomu patřila i zodpovědnost za firmu a za lidi v ní. Ta tíha je pro někoho, kdo nikdy neměl firmu a nebyl zodpovědný za životy lidí v ní, svým způsobem nepředstavitelná.
Zmizel v podstatě doslova. Ne že bychom ho už nikdy neviděli – občas se přišel podívat a potkáváme se s ním dodnes –, ale byl tam opravdu ostrý řez: jeden den tam byl, a druhý den nám zamával se slovy, ať se tu máme hezky a že věří, že se nám bude dařit a že jsme tu firmu zase posunuli dál.
Jaké bylo setkání s jiným způsobem vedení – s finskými manažery?
Probíhalo to relativně dobře. Finové zrovna budovali digitální divizi, protože mediální firmy hodně doplatily na to, že zaspaly nástup internetu. Snažili se budovat svou digitální nohu a naše firma se jim k tomu hodila – měli totiž už tehdy ve Finsku podobný byznys, tedy job portál. Přišli a sami přiznali, že to děláme líp, než se jim dařilo ve Finsku, a nechali nás v tom nějakou dobu pokračovat.
Nebyli také překvapení z toho, jak firma funguje a jaká je tam kultura? Nevím, jestli jste v té době ještě měli čajovnu…
Čajovnu jsme měli a po prodeji zrušená nebyla. Musím říct, že mezi prodejem firmy a zrušením čajovny žádná souvislost nebyla, fungovala, řekl bych, až do covidu. Covid změnil hodně věcí, u nás mimo jiné i to, že jsme přestal mít čajovníka. Ale jim se naše kultura líbila, byli z ní úplně nadšení.
Jaké to bylo přejít k novému vlastníkovi a stát se členem velké skupiny? Říkal jste, že vás nechali firmu dál řídit. Finanční výsledky, které jsem dohledal, byly na tehdejší dobu opravdu velmi dobré – v roce 2010 podle auditované uzávěrky obrat 337 milionů korun a zisk po zdanění 23,7 milionu. Řekli tedy prostě: funguje vám to dobře, tak v tom pokračujte a my vám do toho nebudeme mluvit?
Svým způsobem ano. Řekl bych, že skutečná změna pro nás přišla s integrací až někdy před třemi čtyřmi lety. Tehdy ale bylo skutečně tak, že kupovali víc firem – koupili podobný job board v Chorvatsku, na Slovensku Profesii, která tam vždycky byla silným hráčem, a firmy v Pobaltí. V té době to v podstatě nechávali fungovat jako holding – neměli ambici byznys přímo operativně řídit ani ho nějak strukturovat, a každá země fungovala dál jakoby pod novým vlastníkem. Měli jsme velkou autonomii v rozhodování a dělali jsme to, co jsme považovali za nejlepší pro další posun firmy dopředu.
Měnil se v průběhu času byznys model firmy? Vypadá to jako stále to samé – inzeráty, firmy si platí za různé možnosti inzerce a zviditelnění. Je to pořád stejné, nebo to tehdy fungovalo jinak?
Kdyby si lidé vygooglovali obrázek Jobs.cz z roku 1996 nebo 1997, usmívali by se stejně, jako se teď usmíváte vy na mě. Opravdu to vypadá jako pravěká historická stránka s vyhledávacím okýnkem. A ještě k tomu tam je novinové pozadí. To mělo svůj důvod: tehdy se inzeráty hledaly v novinách, takže jsme dali na stránku novinové pozadí, abychom naznačili, že jde o něco podobného, jen lepšího.
Jsem přesvědčený, že skutečná inovace – dnes bychom řekli disrupce původního byznys modelu novinové inzerce – přišla právě tehdy. A přišla proto, že když jste jako manažer hledal práci, museli jste čekat do pondělí, až vyjde příloha Kariéra v Hospodářských novinách. Obchodník nebo účetní čekal na úterý nebo čtvrtek a Mladou frontu Dnes. Uklizečka na středu, pátek nebo pondělí. Někdo by mohl namítnout: dobře, ale co když jsem byl obchodník v Budějovicích – jak jsem mohl filtrovat inzeráty z Budějovicka? Mladá fronta Dnes měla regionální mutace, takže jste přirozeně viděli inzeráty z vašeho kraje – to byla taková první náhrada dnešního vyhledávání na internetu.
Když přišel Jobs.cz, tenhle byznys model novin úplně narušil, a s ním i způsob hledání práce. Už jste nemuseli čekat na pondělí. Vstali jste v sobotu odpoledne po obědě, napadlo vás, že byste chtěli lepší práci, otevřeli jste Jobs.cz a mohli jste v tu chvíli rovnou odpovědět. To byla ta skutečná inovace.
Teď bych mohl říkat, že se od té doby spousta věcí zlepšila, a je to podobné jako přechod od koní k autům – prvním autům se dnes taky smějeme. Podíváte se na dnešní auto: pořád má čtyři kola a volant, jezdí líp, je pohodlnější, ale je to pořád ten stejný princip. A myslím, že v tomhle bodě jsme teď i my: třicet let se práce hledá v podstatě stejným způsobem: přes job portál, přes internet. Dnes to sice nabízí mnohem víc možností než v roce 1998, ale principiálně je to jako auto z třicátých let a dnešní auto se čtyřmi koly a volantem – v základu je to pořád to stejné. A teď přichází AI, a to možná bude ten zlom, který přinese další inovaci do toho, jak se práce bude hledat v budoucnu.
K tomu se určitě dostaneme. Ještě mě napadá jedna věc: postupem času vám začala růst konkurence, a teď nemyslím další portály s pracovní inzercí, ale sociální sítě, především LinkedIn, který se tehdy bral jako možná hrozba pro servery na hledání zaměstnání. Dnes to ale nevypadá, že by nakonec takovou hrozbou byl. Jak to, že jste se tomuhle riziku vyhnuli a LinkedIn jako proklamovaná profesní síť vás nesmetl z trhu?
Když LinkedIn přišel, byli z toho samozřejmě někteří lidé hodně nervožní a mysleli si, že je to konec job boardů. Nebyla to otázka jen u nás – celosvětově se šířily zprávy, že job boardy jsou mrtvé a už se nezvednou z popela. To se nepotvrdilo, jak je vidět i dnes.
Myslím, že to má několik důvodů. Prvním je, že skutečná disrupce toho, jak se bude hledat práce, pořád čeká na své objevení – a myslím, že daleko větší potenciál přinést nový způsob hledání práce má AI. LinkedIn je v podstatě, když to hodně přeženu a nemyslím to zle, jen lepší databáze životopisů, než jaké byly na job boardech. Je sice inteligentnější a lépe propojený, dá se v něm dělat víc věcí, ale má jeden háček – musíte lidi aktivně oslovovat. Není to tak, že si vystavíte inzerát a lidé na něj odpovídají.
LinkedIn mimochodem relativně nedávno sám uvedl vlastní job board, tedy možnost inzerce – takže je vidět, že z pohledu uživatelské cesty, jak dnes hledat práci na internetu, je tenhle způsob pořád rozumný: chci něco hledat, napíšu, co hledám, a ono mi to najde, podobně jako u Googlu. Takže z tohoto pohledu LinkedIn nakonec nebyl taková hrozba, jak se na začátku zdálo.
A neuvažovali jste naopak o tom, že byste udělali z Jobs.cz víc sociální síť? Neuvažovali jste o tom, že budete s LinkedInem bojovat jeho vlastními zbraněmi?
Měli jsme takové plány a snažili jsme se Jobs.cz posunout právě tímhle směrem, k něčemu jako sociální síti nebo spíš kariérnímu průvodci, který lidem pomáhá s kariérou celý život. Pracovně jsme tomu říkali Jobs 2.0, pak Jobs 3.0. Když jsme pak spustili naši další službu Seduo.cz, online kurzy, říkali jsme si, že je to skvělá kombinace, a dali jsme ji na Jobs.cz. Ukázalo se ale, že o to uživatelé zase tolik nestáli. Když člověk hledá práci, chce hlavně nástroj, který mu rychle pomůže. Nepotvrdil se nám tehdy nosný nápad ani potenciál, že by lidé něco takového velkého ocenili. Naopak spíš byli zmatení, že by tam mohlo přibývat hodně dalších věcí a přestali by se v tom orientovat.
Když jsem se na začátku ptal na doménu Jobs.cz, bylo to i proto, že jste postupem času přibrali také českou doménu Práce.cz. Jak tyhle dva názvy vedle sebe fungují, a proč se vám podařilo tuhle doménu registrovat až po nějakých čtrnácti letech existence Jobs.cz?
Nebylo to po čtrnácti letech, tu doménu jsme získali ještě před rokem 2000, jen jsme chvíli nevěděli, co s ní dělat. Řeknu ještě, proč jsme se vůbec rozhodli vedle Jobs.cz spustit Práce.cz. Stál za tím jeden jednoduchý průzkum mezi uživateli, který ukázal, že když člověk hledá práci, chce vyzkoušet aspoň dva nebo tři různé job boardy. Dává to logiku – je to podobné jako u nakupování online: říkáte si, super, tohle jsem našel, ale neutíká mi náhodou něco jinde? To byla ta úplně prvotní myšlenka, proč mít víc job boardů: abychom dokázali oslovit víc uživatelů. Druhá myšlenka byla určitá segmentace: Jobs.cz cílí obecně na kvalifikovanější část populace, typicky lidi s vyšším vzděláním a vyšším příjmem, zatímco Práce.cz je masovější – jsou tam pozice pro všechny, dá se říct. Z tohoto důvodu jsme to chtěli takhle rozdělit.
Získání domény Práce.cz byla zajímavá historka, protože ta doména samozřejmě nebyla volná. Vlastnil ji tehdy odborářský deník Práce, který zkrachoval. Odboráři ale byli progresivní a mysleli dopředu: doménu si zaregistrovali v době, kdy média začínala s internetovými vydáními svých novin. V konkurzu tak byla k mání. Libor neváhal a šel za konkurzním správcem s tím, že by měl o doménu Práce.cz zájem. Ten mu na to řekl, že má k dispozici počítače, stoly a tu doménu, ale vůbec neví, k čemu by mu byla. Ale že mu ji nemůže jen tak dát, musí mu ji prodat. Zeptal se, kolik by si Libor představoval. Já už přesnou částku nevím, ale byla to směšně nízká částka v řádu tisíců korun. Libor na to kývl a rovnou to podepsali, aby to měli z krku. Tak jsme získali doménu Práce.cz a díky tomu máme dnes obě.
Abychom tu nemluvili jen o samých pozitivních věcech – dočetl jsem se, a už se posouváme do současnosti, že nejste jenom hodná firma. V roce 2025 jste měli střet s antimonopolním úřadem, řešilo se zneužití dominantního postavení na trhu a podobné záležitosti, konkrétně používání náborových systémů a to, jestli máte na Jobs.cz pustit další poskytovatele. Co se tehdy stalo a upravovali jste pak nějak své služby?
Šlo o to, že vznikly určité pochybnosti. Nebylo to tak, že bychom se něčeho dopustili, ale existovaly různé interpretace toho, jak by věci měly fungovat. Je to relativně komplikovaná věc. Není to tak, že by Jobs.cz něco nechtěl udělat. Jde o to, že vedle Jobs.cz máme ještě vlastní systém Teamio, který slouží ke správě kandidátů. Vedle toho existují jiné firmy, které mají své vlastní systémy a chtějí se nějakým způsobem napojovat i na naše portály. A byl spor o to, jestli na takové napojení mají nárok automaticky, jestli se za ně má platit, a jestli má být poskytováno touto, nebo jinou formou. Úřad v tom sehrál roli v tom, že jsme nakonec navrhli řešení a nabídli jsme určité závazky, jak bychom to mohli nastavit. Úřad pak udělal s účastníky test na trhu a výsledkem je, že jsme upravili a změnili API napojení na naše portály – některá jsme už předtím měli, některá ne, takže se to tím do určité míry dorovnalo.
Funguje to už, nebo to teprve bude fungovat? Chvíli přece trvá, než se takový systém ustálí. Na druhou stranu máte teď úředně potvrzeno, že máte na trhu dominantní postavení, tedy že jste největší – to je vlastně i pozitivní zpráva, ne?
No, nevím o tom, že bychom měli úředně potvrzenou dominanci na trhu.
Ale tu s vámi přece antimonopolní úřad řešil.
To paradoxně vůbec nebylo o Jobs.cz. Diskuze s úřadem se týkala Teamia a propojování jiných ATS systémů na Jobs.cz. Teamio, jakožto náš systém, má na Jobs napojení, a jiní poskytovatelé se dožadovali, aby ho měli podobně. Je to vlastně stejné, jako když firma provozuje třeba systém SAP a nějaký účetní systém se do něj chce napojit: „Chci se napojit, protože jiný účetní systém se do SAPu napojuje a mně se to napojuje špatně – chci mít stejné podmínky, abych se mohl napojit úplně stejně jako ten druhý.“
Jasně, tomu rozumím. Ale úřad to řeší kvůli tomu, že Jobs.cz má dominantní pozici, a tím pádem musí firmám nabízet jednotné podmínky, proto mířím k té dominanci. Takhle si to interpretuji.
Jsme určitě významný hráč na trhu, to nepopírám. A není na tom svým způsobem nic špatného – dělá to dobrou službu lidem i firmám, protože u systému typu tržiště je vždycky dobré, když je tam hodně nabídek i poptávek. Platí to v realitách, u aut, a platí to i u práce. Ty služby pak lépe fungují – kdyby existovalo deset Facebooků, lidé by se mezi sebou nedokázali propojit. Jde jen o to, aby firmy fungovaly v rámci vymezených regulatorních pravidel, a tam máme naprosto čistý stůl.
Tomu rozumím. Jen směřuju k tomu, že v Česku máte hodně silnou pozici. Na druhou stranu vím, že existovaly různé pokusy nejen ze strany LinkedIn, ale i dalších velkých zahraničních digitálních platforem, jak začít zprostředkovávat práci a pracovní inzeráty – ať už to byl Google, Meta, nebo ChatGPT, který jednu dobu sliboval vlastní AI nástroj propojující lidi s prací. Cítíte větší konkurenční tlak od těchto velkých globálních platforem?
Ještě bych k tomu dodal, že trh má online část a pak celkovou část, která běží třeba přes různé pracovní agentury a podobně. Z pohledu této celkové části zas tak velký hráč nejsme, protože se tam točí úplně jiné objemy, jak co do počtu lidí, tak peněz.
Co se týče online části, tam se samozřejmě snaží i velké platformy, ale ty mají celosvětové řešení. Naší výhodou je, že jsme lokálně přizpůsobení, takže naše služby víc odpovídají místním potřebám. LinkedIn je třeba velmi úspěšný v anglosaských zemích, v USA nebo v Anglii, protože tam je dlouhodobě zvykem pracovat hodně s databázemi uchazečů. Klasický postup je, že firma nejdřív hledá v databázi a teprve když tam nikoho nenajde, vystaví inzerát.
U nás jsou personalisté zvyklí nejdřív vystavit inzerát, a pokud se nepřihlásí dost rozumných kandidátů, teprve pak jdou dál – použijí LinkedIn, databáze nebo kontakty a vyvinou větší úsilí. Vystavit inzerát totiž zas tak velké úsilí není, a navíc vím, že když se mi někdo na inzerát přihlásí, opravdu o tu práci stojí. Když naopak volám někomu z databáze nebo z LinkedInu, musím mu tu pozici umět prodat, protože ten člověk o mě sám zájem neprojevil – je to obrácená dynamika. Takže i tady je naše výhoda v tom, že máme služby zaměřené víc na lokální potřeby – když děláte službu pro 127 zemí světa, musíte dělat kompromisy.
Když už jsme narazili na umělou inteligenci: očekávají se od ní velké dopady na trh práce, na to, jak se promění pozice, které budou potřeba, které vzniknou a které zaniknou. Ovlivňuje už dnes umělá inteligence váš byznys a vaše služby? Hledají firmy lidi už prostřednictvím AI agentů, kteří prohledávají weby, LinkedIn nebo i vaše služby a vás tak třeba obcházejí? Cítíte nějaký takový tlak?
Určitě jsou první signály, že se dynamika hledání trochu mění, ale ne nutně v náš neprospěch. Naší velkou výhodou je totiž i silná značka – lidé nás znají. Když vám třeba ChatGPT při nákupu nějakého produktu doporučí úplně neznámou firmu nebo e-shop, a pod tím je třeba Alza, asi si řeknete, že raději kliknete na Alzu, protože tu druhou firmu neznáte. Podobně je to i s námi. Návštěvnost z AI vyhledávacích nástrojů je u nás zatím opravdu nízká, ale to neznamená, že to tak zůstane – víme, že do budoucna může růst. Nedávno jsme si dělali zajímavou analýzu, jestli se vůbec objevujeme ve výsledcích AI hledání a zastoupení tam máme. Druhý krok je ale to, kam lidé jdou, když jim AI nabídne třeba pět možností, kde hledat práci. A ukazuje se, že jdou po značkách, které znají, a klikají na ně víc než na neznámý no-name web s nabídkami práce.
Co se týče vlastních nástrojů – respektive obecně toho, aby člověk z chatu nemusel odcházet a zůstal v něm – to zatím podle mě není jednoduché vyřešit ani pro AI, a to kvůli povaze dat, která poskytujeme. Uvedu dva příklady. Web se seznamem receptů je AI opravdu ohrožený, protože si ho jednou stáhne, naučí se ho, a kdykoli si pak někdo chce upéct bábovku, dostane recept přímo uvnitř ChatGPT a nemusí nikam chodit, recepty se totiž v čase moc nemění. Inzerát se ale ráno vystaví a druhý den už může být smazaný. Aby AI neustále stahovala inzeráty a hlídala, co je ještě aktuální, je zatím pořád výpočetně velmi náročné. Takže ChatGPT to dnes dělá spíš tak, že na zdroje s danými pozicemi jen externě odkazuje.
A vy sami nechystáte nějakou implementaci generativní AI? Dnes se různé chatboty využívají třeba pro třídění životopisů. Existuje regulace Evropské komise, která tenhle proces na určité úrovni brzdí: AI systémy zatím nesmí bez lidského dohledu automaticky filtrovat uchazeče a odmítat je. Chystáte vy nějakou implementaci AI do svých služeb?
Určitě chystáme. Ale máte pravdu, že s AI Actem se musíme pohybovat velmi opatrně, protože činnost v oblasti náboru je zařazená mezi rizikové. To znamená, že AI v tuto chvíli nemůže dělat samotná rozhodnutí – tedy o tom, kdo bude z procesu vyřazen nebo kdo bude do firmy nabrán – a nemyslím si, že se to výrazně změní ani do budoucna. To musí zůstat na lidském zásahu. Takže to, co teď děláme, je snaha usnadnit personalistům práci, aby měli věci předpřipravené a nějak setříděné, ale samotné rozhodnutí o vyřazení z náborového procesu musí udělat fyzicky zástupce firmy nebo personalista.
Chystáte tedy nějaké svoje AI služby?
Chystáme, a některé věci už máme. Naše vyhledávání je třeba postavené na AI. Měli jsme první generaci vyhledávání ještě před tím, než přišel hype kolem ChatGPT. Tehdy se tomu říkalo jen strojové učení, machine learning. Naučili jsme ho, aby lidem při hledání dobře doporučovalo to, co hledají ostatní, a sledovali jsme určité signály. Nedávno jsme udělali druhou generaci, která už počítá s vektorovým vyhledáváním. Používáme ho i na věcech, které nejsou tolik vidět, jsou spíš skryté pod kapotou.
Ale vlastního AI asistenta, chatbot nebo třeba aplikaci uvnitř ChatGPT, něco podobného zatím nechystáte?
Určitě, už jsme s tím experimentovali. Jedna z našich aplikací se jmenuje Práce za rohem a udělali jsme pro ni verzi pro ChatGPT. Popravdě řečeno se to zatím nesetkalo s nějakým velkým úspěchem, nevidíme, že by o to byl velký zájem. Možná je zkrátka příliš brzy a ještě to není dost rozvinuté. Možná se taky ukáže, že celý App Store v ChatGPT je jen slepá větev a vývoj půjde úplně jinudy. Ale samozřejmě, když se něco nového objeví, zkoušíme to. V tomhle jsme docela vepředu.
Jinak to ale vypadá, že hledání práce je docela konzervativní záležitost. Jobs.cz fungují už třicet let velmi podobně, ta velká změna přišla s nástupem internetu, ale od té doby, alespoň jak si to z vašeho vyprávění překládám, lidé hledají práci pořád v podstatě stejně…
Trvám na té své analogii s koněm a autem – noviny byly ten kůň, my jsme pak udělali auto, ale to auto má pořád čtyři kola a volant. U aut možná ten volant jednou zmizí úplně, až budou autonomní, a to bude docela velká změna – lidé přestanou řídit a v autě začnou dělat jiné věci. Podobné změny se možná dočkáme i v hledání práce.
Na druhou stranu si myslím, že dnes opravdu nikdo neví, jak to přesně bude fungovat, a vzhledem k rychlosti a exponenciálnímu tempu vývoje se to ani nedá odhadnout. Je to až děsivé, když si uvědomíme, že každý nový model je dnes vyvinutý rychleji, protože na devadesát procent na něm pracuje sama umělá inteligence, která vygeneruje lepší model, ten zase ještě lepší, a tak dál. Já si popravdě ani neumím představit, kde se to kolečko zastaví.
Celý obsah je dostupný pouze našim podporovatelům
Můžete se jím stát i vy. Získáte tak nejen přístup k přepisům všech našich podcastů, ale také Lupu bez bannerů, newsletter o zákulisí českého internetu a další výhody.
ČLÁNKY DO MAILU