Hlavní navigace

Násilné hry nevychovávají děti k násilí, hraje je až polovina z nich

14. 5. 2015
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

 Autor: Rockstar
Nově vydaná kniha uvádí, že děti vědí, že hrají hru. Asi stejně jako když si, před příchodem počítačů, hrály v lese na vojáky.

Znáte to, pokaždé když se někde objeví nějaký násilný čin, zejména zahrnující střelbu, objeví se „jasná“ souvislost s počítačovými hrami. Násilník je přece hrál, dokonce se vždy zjistí které. A vždy se postaví jasná souvislost. Hrál počítačové hry, byl divný, hry mohou za to, že se stal divným a také za to, co všechno udělal. Jenže v tomhle spíše hledejte novinářskou snahu o senzace, typickou dávku bulváru nebo prostě absenci dostatečné mozkové kapacity autorů podobných textů.

Jak zmiňuje The Case for Violent Video Games, už násilí v televizních seriálech mělo u dětí vliv na jejich chování. Experiment z roku 1963 ukazuje, že pokud dětem ukazujete, jak někdo ve filmu ubližuje filmové postavičce, budou této postavičce ubližovat i v reálném světě daleko více, než děti tomuto zážitku nevystavené.

Nemůžeme se pak moc divit, že se tak často objevuje spojení mezi hraním her obsahujících násilí a skutečnými násilnými činy. A také se nemůžeme divit tomu, že vzniká neřešitelná otázka. Pokud se totiž najde někdo, kdo tvrdí, že hry na násilné chování vliv nemají, je utlučen argumenty těch, kteří tvrdí, že mají. A dokládá to záplavou „na první pohled jasných“ příkladů.

Jenže, v knize The Game Believes in You: How Digital Play Can Make Our Kids Smarter od Grega Toppa najdete právě ten zcela opačný názor. Toppo uvádí, že i násilné hry mohou být dětem prospěšné. Upozorňuje na to, co řada z nás ví – většina dětí dnes hraje hry (například až 81 % používá herní konzole, 90 % chlapců, 70 % dívek), ať už jde o náruživé hráče, nebo hráče občasné. S mobilními telefony a tablety navíc došlo k nebývalému rozšíření her.

Kdo si hraje, nezlobí?

Násilné hry přitom, podle dostupných statistik, hraje zhruba polovina dětí, až 70 % chlapců nějakou takovou hrálo, ať už jde o GTA, Halo či řadu dalších. Toppo uvádí jednu zajímavou informaci, plynoucí ze studie 41 jedinců, kteří zabíjeli na školách – pouze pět z nich mělo hluboký zájem o násilné hry. Jenom těžko potom lze automaticky stavět rovnítko mezi takovéto zabíjení a počítačové hry.

Toppo také upozorňuje na další zajímavé studie, jednu, věnující se vývoji míry násilí v souvislosti s otevřením obchodů s hrami, kde se zjistilo, že hry ve skutečnosti vedou ke snížení počtu násilností. Druhá, zaměřená na uvedení tří velmi násilných her, potvrzuje to samé, tedy to, že uvedení násilných her na trh vede ke snížení kriminality. Zmiňuje ale také, že bohužel neexistuje dostatečné množství průzkumů a výzkumů a není zde příliš velký zájem něco zkoumat, jednoznačný zájem je spíš přistoupit k tvrdé regulaci.

BRAND24

Celé je to komplikované v tom, že pochopitelně existují studie, které mají opačné výsledky, byť přímo neprokazují to, že by násilné hry vedly k odpovídajícímu násilí. Douglas Gentile a jeho studie například zmiňuje, že hráči násilných her se více hádají se svými učiteli a vyhledávají bitky se spolužáky. Tato spojitost ale může mít jiný základ – k frustraci, a tím i k vyšší agresivitě nemusí vést samotné násilí ve hrách, ale případné neúspěchy ve hře.

V rozhovoru s Gregem Toppem v The Case for Violent Video Games je zmiňován i další často řešený aspekt her, tedy příliš časté zobrazování žen coby obětí násilí či přímo sexuálních objektů. V rozhovoru je ale zmíněna ještě řada dalších zajímavých věcí souvisejících s hraním her.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Konzultant a publicista, provozuje www.pooh.cz. Podle některých si myslí, že rozumí všemu, sám je však přesvědčen o pravém opaku a ani v 30+ letech nedokázal přijít na to, jak mít peníze a nepracovat.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).