Hlavní navigace

Patrik Sodoma (SoftwarePro): U licencí z druhé ruky pozor na to, pro jaký byly určeny trh

Autor: SoftwarePro
Karel Wolf

Jsou softwarové licence z druhé ruky legální? Jak velký trh tvoří a stojí vůbec výsledná úspora za to? Nejen o tom jsme mluvili s Patrikem Sodomou ze společnosti SoftwarePro.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Jak velký je (například co do obratu) český trh s druhotnými softwarovými licencemi?

Protože u nás neexistují konkrétní statistiky, pouhým odhadem jde o desítky až stovky milionů korun. To je zdánlivě dost velké rozpětí, ale samotný trh si musíme ještě rozdělit pomyslně čarou. Na jedné straně se jedná o prodejce, kteří se specializují pouze na prodej licencí určených pro jednotlivce (krabicové, elektronické a OEM licence), a na druhé straně prodejce specializující se na prodej objemových licencí neboli multilicencí, které jsou určeny pro komerční využití.

Jak jsme na tom v tomto ohledu ve srovnání s Evropou, nebo alespoň s okolními zeměmi?

U nás jde pořád o relativně nový trh, který zejména v našich končinách mnoho zákazníků ještě vůbec nezná. V okolních zemích je tento způsob nabývání druhotných licencí zcela běžný nejenom u korporací, ale také ve státní správě a zdravotnictví.

Kdo je dnes nejčastějším zákazníkem trhu s druhotným softwarem?

Typickým zákazníkem je kterákoliv malá, střední či velká firma, ale i korporace, ve které nákup softwarového vybavení neberou na lehkou váhu a před nákupem samotným aktivně zjišťují všechny dostupné, legální možnosti pořizování potřebných softwarových licencí. Po správném identifikování reálných potřeb (co od softwaru vyžaduji) může výběr druhotné licence znamenat značnou úsporu nákladů na software. Takovým způsobem je možné zakoupit jak aktuální, tak například i o generaci starší verze softwaru, kde je pochopitelně úspora ještě větší.

Jak dlouho vlastně trh s druhotnými licencemi legálně existuje?

Ještě někdy v roce 2010 velké firmy strašily právníky, pokud šlo o druhotný přeprodej jejich SW licencí. První rozhodnutí soudu, které přineslo určitý precedens do tohoto odvětví, bylo vzneseno až v roce 2012. Šlo o rozhodnutí Soudního dvoru Evropské Unie (SDEU) a určuje i jakýsi právní základ, podle kterého by se měli v případě dalších soudních sporů řídit soudy ve všech členských státech Evropské unie (šlo o případ UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp. (C-128/11) – poznámka redakce).

Jaké druhotné licence lze vlastně koupit, existují v tomto ohledu nějaká omezení?

Rozhodnutí SDEU se týká softwaru obecně. Konkrétně specifikuje, že: „Tvůrce programového vybavení nemůže bránit dalšímu prodeji svých ‚použitých licencí‘. Toto se týká jak licencí umožňujících užívat programy stažené z internetu, tak licencí šířených na hmotných médiích. Teoreticky tak z právního hlediska omezení nejsou. Omezení mohou představovat jenom funkční vlastnosti softwaru u některých výrobců, anebo specifických softwarových produktů. Takže ne každou licenci lze reálně přenést na nového nabyvatele a tomu zaručit její plnou funkčnost.

Může firma, která si software nakoupí pro vlastní potřebu, jej následně sama dále prodávat?  

Teoreticky ano. Prakticky ovšem pro takovou firmu může být obtížné najít vhodného zákazníka a také dohlédnout na dodržení všech pravidel prodeje druhotných licencí. Výhodnějším řešením je proto využít služeb specializovaného prodejce, který dokáže zabezpečit také výkup již nepotřebných licencí. Firma tak získává zpět alespoň část prostředků investovaných do softwarového vybavení. Sám výrobce takovou možnost nenabízí.

Za jaké částky (ve srovnání s primárními licencemi) se druhotné licence vykupují?

Výkupní ceny ovlivňuje několik faktorů. V první řadě je to stáří konkrétní verze softwaru, o jakou edici jde, jak dlouho ještě potrvá oficiální podpora od výrobce a v neposlední řadě aktuální situace na trhu druhotných licencí (poptávka/nabídka).

Vykupují se pouze firemní licence, nebo je mohou prodávat i jednotlivci?

Pokud jsou splněné podmínky prodeje licencí určené Soudním dvorem Evropské Unie, je možné legálně prodat jakoukoliv edici softwarové licence. Naše společnost se například zaměřuje na B2B segment, a tak obchodujeme s licencemi určenými pro firemní použití.

Jak je to v případě, že taková firma využila k nákupu nějakého zvýhodněného programu výrobce?

Zvýhodněný program, anebo spíš zvýhodněnou cenovou hladinu, nabízí výrobce (u nás typicky Microsoft) pouze pro státní správu a vzdělávací instituce. V obou případech se vlastně jedná o odprodej státního majetku, což je ve všech ohledech po právní stránce komplikované, a proto se obchoduje zejména s licencemi, které pocházejí z korporátní sféry.

O kolik bývají průměrně druhotné licence levnější než ty nové?

U druhotných multilicencí, je rozdíl v porovnání s novou licencí v rozmezí 20 až 40 %. Bavíme se samozřejmě o aktuálních verzích softwaru. V případě například o generaci starší verze může úspora přesáhnout i 50 %. Cena také závisí na aktuální výkupní ceně daného produktu, což ovlivňuje současná poptávka/nabídka licencí na trhu s druhotným softwarem.

Jak je to s podporou výrobce, nepřichází o ni další majitel takové licence?

Dobrá otázka. Původní rozhodnutí SDEU poukazuje i na tuto skutečnost. Podpora výrobce je posuzována jako nedílná součást produktu (součást původního licenčního ujednání – vztahuje se k produktu) a tedy na ni má nárok i každý další nabyvatel softwarové licence. Podporou v případě licencí Microsoftu rozumíme pravidelné bezpečnostní aktualizace produktů (zpravidla kolem 10 let). Jiná situace je pak v případě služeb jako Software Assurance, což je volitelná služba navíc – tuto si může zakoupit pouze první nabyvatel licence a není možné ji převést ani připojit k druhotně zakoupeným licencím.

Na co je dobré si dávat při nákupu druhotných licencí pozor? Ať již se bavíme o firemních, nebo těch koncových.

Jedno z nejdůležitějších pravidel prodeje druhotných licencí je fakt, že licence musí být původně určena pro evropský trh (EHP). Proto doporučujeme obezřetnost zejména v případě podezřele levných licencí u neověřených prodejců. Na první pohled výhodný nákup se pak firmě v případě kontroly (softwarovým auditem nebo ‚softwarovou policií‘) nemusí vyplatit.