Hlavní navigace

Pavel Doležal, Petr Šimeček (Keboola): Dobrovolníci nemůžou suplovat roli státu. Chceme za COVID19CZ udělat hezkou tečku

 Autor: Keboola
Nebyl to jen nějaký „hackathon“, kde se něco udělá, aby se to pak vyhodilo do koše. Naše projekty si přebírá stát a na další krizi tak bude lépe připravený, říkají dvě z klíčových osobností iniciativy COVID19CZ. Uvnitř: VIDEO a PODCAST.
David Slížek 29. 6. 2020
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

Nejde se vrátit k práci a životu, jaký byl před krizí, to by byla promarněná příležitost, říkají dvě z osobností, které stojí za iniciativou COVID19CZ. Pavel Doležal a Petr „Padák“ Šimeček z firmy Keboola stáli u jejího založení a podíleli se na jejích projektech.

Patří k nim například informační linka 1212, trasovací callcentrum pro Chytrou karanténu, plicní ventilátor CoroVent či aplikace eRouška na dohledávání kontaktů lidí nakažených infekcí COVID-19. Desítky a stovky lidí z české IT komunity na nich pracovaly ve svém volném čase a obvykle i bez nároku na odměnu.

„Viděli jsme, že stát není mentálně ani fyzicky připravený na to čelit exponenciálně rostoucím výzvám. A my, lidé z technické oblasti, připravení jsme. Dali jsme se rychle dohromady a udělali jsme spoustu práce,“ hodnotí dnes Pavel Doležal tři měsíce fungování volného sdružení firem a vývojářů. „A teď máme velkou radost z toho, že se daří projekty státu předávat a že si je přebírá,“ dodává.

Co teď s iniciativou COVID19CZ bude? Jaké měli čeští „ajťáci“, zvyklí na rychlý vývoj, zkušenost se státními úředníky? Kdo jim chtěl pomáhat a kdo ne? Část rozhovoru s Pavlem Doležalem a Petrem „Padákem“ Šimečkem jsme přepsali do textové podoby, celý si jej můžete pustit ve videu:

Jakým způsobem neformální skupina kreativních lidí, kteří jsou podle mé zkušenosti dost těžko řiditelní, funguje – nebo fungovala?

Pavel Doležal (PD): Kouzelné slovo je možná v tom „řiditelní“. My jsme se nikdy nesnažili nic řídit. Naše ambice byla pomoct, a když to Honza Barta na základě mých stesků na Twitteru vykopnul a řekl, abychom nešvejkovali a šli pomoct, tak jsme šli pomoct. Padák byl na vládě, tam se určily tři, čtyři priority, řekli jsme, že s nimi pomůžeme, a pak nám došlo, že by byla škoda nezapojit komunitu ostatních IT lidí, se kterou pět let děláme hackathony a datové festivaly pro stovky lidí. Začali nám svou pomoc nabízet, a tak jsme se posunuli z hackathonu do produkční fáze. 

Od začátku jsme si byli vědomí, že to nebudeme schopní ani ochotní řídit. Můžeme facilitovat, můžeme propojovat, můžeme pomáhat, ale rozhodně ne řídit. Řídili jsme svoje projekty, u kterých jsme řekli, že za ně ručíme, a ke zbytku jsme se snažili chovat fakt jako ke komunitě. 

Šli jsme za Pepou Průšou (zakladatel výrobce 3D tiskáren Průša Research – pozn. redakce), aby nám s tím pomohl, protože má největší komunitu asi 100 tisíc lidí, a on nám řekl: to je něco úplně jiného, my jsme ji budovali pět let, kdežto COVID19CZ vznikl během tří dnů. Připojili jsme Jakuba Nešetřila, který má super zkušenosti s IT komunitou Česko.Digital, Patricka Zandla, Berta Švába a Vojtu Ročka jako takové hlavní propojovače a oni si dali záležet a trávili desítky hodin procházením kanálů, pomáháním lidem a nošením spojení na ty správné lidi.

Petr „Padák“ Šimeček (PŠ): Souhlas. Ambice řídit by v téhle skupině asi selhala. Důležitý prvek je, že všichni věděli, co se má stát, že jsme měli společné téma. Nebylo nutné lidi brát na nějaké „firemní výjezdy“ a sjednocovat je s nějakou firemní vizí. Všichni přišli dobrovolně pomoct řešit nějaký problém. A tím byla asi půlka řízení odbavená.

Rozhovor si můžete pustit i jako podcast:

Dobře, ale určitě občas někdo přišel s nápadem, který považoval za geniální a chtěl ho prosadit za každou cenu. A někdo mu asi musel říct, že to zas tak geniální není. Jak jste řešili podobné situace?

PŠ: Testem komunity. COVID19CZ byla platforma, do které se dalo většinu času přihlásit přes automatický sign-up link, nebyl tam žádný vrátný, který by zablokoval možnost přijít. To jsme udělali až po přibližně dvou týdnech. Na začátku tam bylo několik tisíc lidí a mezi nimi byla hromada těch, kteří přišli s nějakým skvělým nápadem. Bylo na nich, jestli ten nápad prosadí. 

Test komunity spočíval v tom, že si tam lidé stoupli a začali vykřikovat „já mám nápad, pojďme dovážet léky nebo vyrábět léky nebo dělat to či ono“. A buď na to sehnali parťáky a utvořili si svůj projekt, který si pak řídili, nebo to nebylo dost silné na to, aby to přitáhlo lidi, a pak to zmizelo v propadlišti dějin. Bylo to superdemokratické místo a kdo měl dobrý nápad, prostě ho prodal snadno a šlo to dál.

PD: Zpětně mi to trochu připomíná knížku herní vývojářské firmy Valve o tom, jak vyvíjí hry. Píšou v ní, že když má někdo nápad, musí si na něj uvnitř firmy sehnat tým. Lidé také mohou mezi týmy migrovat a ty nejsilnější a nejvalidnější nápady přežijí. A tady to fungovalo stejně. 

Po nějakém čase jsme potřebovali vytvořit užší okruh, abychom byli schopní víc pomáhat, a vyrojila se skupina, které jsme říkali Devítka. Byl v ní šéf Alzy Tomáš Havryluk, šéf Seznamu Pavel Zima, šéf ePojištění Dušan Šenkypl, Patrick Zandl, Ondřej Tomas, Petr Bartoš a tak dále. Snažili jsme se jen všechno posouvat dopředu. A když se vyskytly projekty, u kterých bylo vidět, že potřebují v této skupině být, jako byl třeba projekt Petra Bednaříka, který napojoval banky, automaticky se přidaly, aby měly ve skupině zastoupení. A někteří členové se zase postupně odpojili. Snažili jsme se prostě, aby když někdo chtěl dělat, tak aby mohl. Aby nemusel překonávat překážky.

Pomohlo, že se komunita kolem online a IT firem v Česku dobře osobně zná, že jsme malý trh, kde jsou osobní vazby už dlouhá léta nastavené?

PD: Myslím, že ano. Nedávno jsme se o tom bavili na konferenci s Martinem Gernešem z České spořitelny, s Honzou Romportlem z O2 a Jiřím Maňasem z Tesca a někdo se nás ptal, jak to, že to vzniklo tak rychle. Základní jádro vzpomínkových map bylo hotové třeba za tři dny. Za dva dny jsme spouštěli linku 1212. 

Došli jsme k tomu, že vlastně firmy vnitřně chtěly něco dělat a pak že tam byly takové ty „slabé vazby“. Ne, že bychom byli nejlepší kámoši od střední školy, ale prostě jsme se znali, byla tam inherentní důvěra a věděli jsme, kdo je kdo, a když někdo někoho doporučil, tak jsi neřešil, jestli ten člověk něco umí, nebo ne, protože bylo jasné, že umí. 

Proto se nám povedlo všechno rychle propojit. Někdo se nás pak ptal, proč jsme nespolupracovali s obdobnými komunitami ve Švýcarsku, v Holandsku a jinde. My jsme se na začátku snažili propojit s estonskou nebo holandskou komunitou a několika dalšími a tam nebyla chuť, protože chyběly právě v minulosti navázané vazby. Za mě osobně je společně odžitá historie hrozně důležitá.

O COVID19CZ už teď mluvíme v minulém čase. Jak to bylo, co proběhlo, jak fungovala… V jakém modu teď funguje? Už jste to celém uzavřeli, nebo v letním spánku čekáte, jestli nebude potřeba na podzim, kdyby třeba přišla nějaká druhá vlna epidemie?

PD: Musíme si říct, že COVID19CZ nebyl o epidemii jako takové. Šlo o reakci na krizi. Viděli jsme, že stát není mentálně ani fyzicky připravený na to čelit exponenciálně rostoucím výzvám. A my lidé z technické oblasti připravení jsme. Dali jsme se rychle dohromady, udělala se spousta práce.

Ale to neznamená, že by dobrovolníci měli suplovat roli státu. My bychom neměli být hygieniky. A teď máme velkou radost z toho, že se daří projekty státu předávat a že si je přebírá. Že to není „hackathon“, kde se něco udělalo, pak se to vyhodilo do koše a jedeme dál.

Linka 1212 dnes funguje pod ministerstvem průmyslu a obchodu. Plicní ventilátory CoroVent si převzalo ČVUT s firmou MICo a standardně je vyrábějí. Chytrou karanténu si převzalo ministerstvo zdravotnictví a NAKIT. Systémy, které jsme vybudovali společně jako komunita, se stávají normální provozní součástí státu. A když přijde jakákoli další vlna, je už stát vybavený, aby na ni mohl začít nějakým způsobem reagovat.

Samozřejmě mohou přijít jiná témata a jiné výzvy, na které stát připravený není. Ale bylo by dobré si z těch tří měsíců vzít ponaučení. Jak to hezky popsal Padák: vojáci jsou zvyklí výzvám čelit, protože dělají různá cvičení NATO. Někam přijedou a řeknou jim „teď chráníte celou oblohu nad Evropou“. To je výzva jak hovado a oni se jí musí přizpůsobit. My potřebujeme podobná „cvičení“ dělat mezi státní správou, technickými firmami, akademickou sférou a průmyslem. Nikdo zatím nevíme jak a bylo by dobré, kdyby někdo přišel s nějakým nápadem.

Nám se v současné době uvolňuje tempo, lidé se vracejí ke svým normálním životům a bavíme se o tom, jak to zakončit, aby COVID19CZ měl hezkou tečku a aby lidé, kteří chtějí na projektech pokračovat, měli platformu, kde to bude možné. Nesnažili jsme se nahradit stát nebo Česko.Digital. Snažili jsme se pomoct, propojit a pak zase odejít.

Takže uděláte tečku, všechno zveřejníte jako open source, vrátíte se ke svým zaměstnáním, dokud nepřijde další krize, kdy budete potřeba?

PD: Myslím, že to nejde popsat ve stylu start–stop. Ty tři měsíce nás všechny nějak poznamenaly, proměnily a posunuly. Třeba my dva s Padákem chceme víc pomáhat Česko.Digital a bylo by nám líto teď všechno, co se povedlo vybudovat, zase zahodit. Táňa le Moigne (šéfka českého Googlu – pozn. redakce) už po měsíci přišla s otázkou: a co dál? Já na to: jak, co dál? Máme práce nad hlavu, je krize. A ona, že by byla škoda zahodit ten potenciál. 

Evidentně tu jsou tisíce lidí, kteří chtějí pomáhat a zlepšovat stát. Když se podíváme na výsledky podobných komunit po světě, máme skutečně výjimečné výsledky. Já osobně bych byl rád – a mluvíme o tom s Padákem, Jakubem Nešetřilem a Vladem Dzurillou (vládní zmocněnec pro IT – pozn. redakce) – aby se podobné skupiny po celé Evropě začaly spojovat a navázaly kontakty, třeba přes nějakou online konferenci. Myslím, že nejde vrátit se k práci a životu před krizí, to by byla promarněná příležitost.

V projektech COVID19CZ řada lidí pracovala ve svém volném čase, dali do nich hodně energie a investovali do nich hodně ze sebe. Jaká byla vaše zkušenost s reakcí státu? Já ji v některých projektech vnímal dost kontroverzně. Vy jste se snažili něco vybudovat a pak to někdo třeba neuváženými výroky téměř až sabotoval – mluvím například o Chytré karanténě a výrocích pana Prymuly, které mohly některé lidi vyděsit. Jaká tedy byla vaše zkušenost se státní správou?

PD: Základ je, že stát nebyl připravený, to už jsem říkal. Na druhou stranu mě zaujalo, že na úřadech a ministerstvech je spousta lidí, kteří chtějí pomáhat. A myslím, že to závisí na věku. Ne všichni, ale většina lidí, kteří třeba na ministerstvu zdravotnictví i přespávali a pomáhali dát to všechno dohromady, měla kolem třiceti, čtyřiceti let. A svět technologií a digitálního přemýšlení, které jde demokraticky odspoda, je jim blízký. Je ale spousta lidí, kteří takhle přemýšlet neumí, a to byl občas problém. Nemyslím, že někdo chtěl škodit, ale nechápal, co se dá za krátký čas udělat. Petr má spoustu historek z každodenního „boje“.

Určitě veselých.

PŠ: Stát nic není, jsou to jen lidé, úředníci, politici. V momentě, kdy jsme do toho naskočili a dali jsme na stůl nabídku pomoci, chovali se všichni skvěle a byli moc ochotní pomáhat. Bylo vidět, že jde o zdraví, všichni jsme v té době měli strach, tah na branku byl jasný ze všech stran. Každý, kdo situaci chápal, byla nápomocný. 

Měli jsme třeba v deset večer online call s Karlem Havlíčkem a Petrem Očkem (ministr průmyslu a obchodu a jeho náměstek – pozn. redakce), kde se řešil problém, že jsou zavřené hranice a potřebujeme nějaké ventily na CoroVent. A oni byli schopní zařídit, že ráno někdo z vídeňské ambasády sedl do auta, někde v Rakousku vyzvedl bednu s ventily a s diplomatickým pasem ji převezl přes hranice do fabriky v Třebíči. Celé to bylo domluvené během pár hodin. Bylo to z kategorie: hoří nám tady, vezmi kýbl, dojdi pro vodu a pomoz nám hasit. Všichni se na tom podíleli. Kdybychom teď zavolali na ministerstvo průmyslu, jestli by nemohl někdo v Oslu něco koupit a hodit nám to sem, protože se to hodí, tak se nám vysmějou. Byla to v místě a čase unikátní situace a příležitost, kdy se všichni spojili pro stejný cíl.

Občas se vyskytl někdo, kdo nebyl zas tak moc nápomocný, ale dnes bych s odstupem řekl, že to bylo buď tím, že na začátku nebyl dost rychlý a nekooptoval tu myšlenku. V jedné fázi si třeba spousta lidí myslela, že jde o obyčejnou chřipku a že se nic neděje, až později přišly „eye-opening“ příběhy ze zahraničí, které většinu lidí nakalibrovaly na to, že jde o průšvih, se kterým se musí něco udělat. Lidé, kteří nám na začátku moc nepomáhali, buď ještě neměli otevřené oči, nebo prostě jen nebyli dost rychlí. My jsme tam vlítli se startupovou mentalitou a s vlajkou, na které bylo napsáno „Budou umírat lidi!“ Chtěls něco tlačit, tak jsi řekl: buď tady budeme sedět a hledat razítka, nebo to, do háje, uděláme, protože jinak hrozí, že budeme kopat masové hroby jako v Íránu.

Byli jsme prostě super rychlí, dokonce i v měřítku toho, jak s Pavlem normálně fungujeme. My teď s Pavlem chodíme interně po firmě a jakmile nám někdo řekne, že něco má trvat, říkáme: vy jste se zbláznili, za čtrnáct dní vznikl CoroVent, a my tady budeme deployovat novou verzi kódu? Co to je za blbost, to musí být zítra hotové (smích). Všichni nás za to samozřejmě nesnášejí.

Byl to moment tlaku. Na ministerstvu zdravotnictví byli lidé, kteří nám megapomáhali. Tím nechci zavřít oči nad tím, co čtu v médiích o divných nákupech a tak dále – to ale byla jiná část ministerstva, se kterou jsem se nepotkal. Byli tam super lidi. 

Příklad: ministerstvo nemělo účty v App Store a Google Play Store a muselo je založit, protože jsme na nich chtěli vydat eRoušku. Na neoficiálních účtech totiž Apple a Google cokoli spojené s COVID-19 neschvalovaly. Na ministerstvu jsou na to interně nějaké předpisy – je potřeba audit kódu, DPIA, dopad na osobní údaje – prostě hromada papírování, které bude, i když se na tom budou všichni snažit spolupracovat, stát hromadu peněz a trvat minimálně několik dní. Ale my to potřebovali rychle. Tak jsme napsali ministrovi na WhatsApp, že potřebujeme, aby schválil účet. On za třicet vteřin odpověděl a ptal se, co to znamená. My mu to vysvětlili a on řekl, ok, udělejte to. My jsme udělali screenshot, poslali to řediteli jeho kabinetu a ten zprocesoval smlouvy, v noci se podepsaly a ráno to bylo hotové. 

Myslím, že tohle už je zase pryč, takhle už ministerstvo dnes nefunguje. A bylo by vlastně hrozné, kdyby takhle fungovalo. Ale prostě úředníci byli schopní se zmobilizovat, zaktivovat a začít fungovat stylem, že není problém řešit věci v jednu ráno. A za to jim patří velký respekt.

PD: Uvědomili jsme si, že ti lidé nežijí v našem technologickém kontextu. A že když něco chceme, musíme to jasně popsat, udělat návrh, jak by to mělo vypadat, a prodat to dovnitř. A všechno jednoduše: tohle potřebujeme, takhle to chceme udělat, takovou potřebujeme součinnost. Ano? Ne? Nashle. Cokoli žádá změnu myšlení, je prostě problém a nedá se to v krizovém tempu zvládnout. Oni nemají čas si na půl dne sednout a nechat si vysvětlit, že supply-demand chain nebude fungovat, když… Takže je potřeba se jim trochu přizpůsobit.

MIF mobilni aplikace

Dá se od zkušenosti státu s epidemií očekávat zrychlení digitalizace? Proč bychom měli úřadům odpouštět chyby? Nebo proč aplikace eRouška není mezi uživateli příliš rozšířená a dočkáme se jejích klonů pro firmy? Podívejte se na celý rozhovor: