Hlavní navigace

Proč jsou softwarové patenty špatné?

21. 2. 2005
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V souvislosti s patentovou reformou v Evropské unii se objevuje řada varování před možností patentovat software. Proti jsou nejen Richard Stallman, nejznámější evropští softwaroví architekti Linus Torvalds, Michael Widenius a Rasmus Lerdorf, ale i Evropskou unií placená analýza, kterou provedla společnost Pricewaterhouse Coopers.

Všichni se shodují, jak špatná věc softwarové patenty jsou.

Jde to dokonce tak daleko, že ani lobby, která o zavedení softwarových patentů usiluje, svoje cíle otevřeně nepojmenovává. Pravda, takové „malilinkaté patentíčky na vynálezíky“ implementované pomocí počítače, to možná ano, ale softwarové patenty – to oni nic. Člověk se musí ptát: co je na tom slovním spojení „softwarový patent“ tak děsivého?

Vždyť patentový systém měl v kterémkoliv oboru vždy své nevýhody. Jen vzpomeňme na Járu Cimrmana, který přišel na patentový úřad o pět minut později než konkurence. Klasický patentový systém má však i své výhody. Monopol pro držitele patentu (někdy) vynálezci umožní na svém vynálezu vydělat. V mnoha oborech průmyslu jsou tak patenty považovány za v celkovém součtu přínosnou věc.

Proč jsou tedy softwarové patenty prohlašovány za podvod, v lepším případě šílenství? Co je činí tak odlišné od patentového systému v jiných oblastech?

Problém nákladů

První námitka, se kterou se u softwarových patentů vždy setkáme, je neporovnatelnost nákladů na softwarový a opravdový patent. Tedy, ony jsou ve skutečnosti stejné, cca milion korun. V klasickém případě je však tento milion jen zanedbatelnou položkou v celkových nákladech, které u vývoje nového léku či přístroje nezřídka činí miliardy.

Pro softwarové patenty je však charakteristické, že náklady na vlastní vynález jsou minimální. Třeba jen několik minut přemýšlení. Softwarové patenty tak vývoj softwaru neúměrně prodražují.

Problém granularity

Tento zádrhel je na první pohled méně nápadný. Protože v USA fungují softwarové patenty asi 20 let a několik posledních let je dokonce označováno za „patentovou horečku“, není pochyb o tom, že granularita představuje mnohem závažnější problém než náklady.

Typický počítačový program obsahuje stovky až tisíce patentovatelných míst. To je velký rozdíl oproti např. farmacii, kde jednomu léku typicky přísluší jeden patent. Důsledek je velmi dramatický: dostatečně velká společnost může zcela ignorovat cizí softwarové patenty.

Jak je to možné? Když bude konkurenční firma využívat vámi patentovaný vynález, můžete ji přece soudně donutit stáhnout její software z trhu, nebo ne? To by jinak ty softwarové patenty byly na nic, že.

Tady se dostáváme k jádru pudla. Váš software koliduje s 1000 patenty. Dobře, jeden z nic je váš, zbývá jich ještě 999. Velká softwarová společnost vlastní portfolio několika desítek tisíc patentů. Dost na to, aby se mezi nimi našlo několik, které na oplátku porušujete vy. Jestli nechcete se softwarem končit – nezačínejte si.

Velké společnosti, např. Microsoft, SUN nebo IBM, mají mezi sebou tzv. křížová licenční ujednání. Jsou to smlouvy umožňující vzájemné využívání veškerých patentů druhé strany. Mohly by se pomocí patentů kdykoliv navzájem zlikvidovat. Je pro ně ale lepší, když to neudělají.

Granularita softwarových patentů tedy způsobuje, že negarantují monopol na využití vynálezu vůbec nikomu. Zcela tedy ztrácejí své původní opodstatnění.

Podezíravost a nejistota

Prostředí, kde existují softwarové patenty, je charakteristické vzájemnou nedůvěrou mezi softwarovými firmami. Pokud jsou v platnosti miliony patentů, není v lidských silách zkontrolovat, které z nich daný program porušuje. V rukou konkurence se tak kdykoliv může ocitnout patent pro tento program smrtící. Každý tedy musí být extrémně opatrný, aby se nikdo nedozvěděl, co a jak jeho software vlastně dělá. To velmi narušuje běžné tržní mechanismy.

Nejvíce to opět postihuje malé firmy. Kromě jejich všeobecně větší zranitelnosti k tomu přistupuje fakt, že jsou více závislé na spolupráci s jinými subjekty. Podezíravost a nejistota způsobená softwarovými patenty jakoukoliv spolupráci spolehlivě zkomplikuje.

Opatrnost při zavádění informačních technologií

Nejhůře ovšem na softwarové patenty doplatí koncoví uživatelé. Kromě ceny a horší kvality způsobené oslabením konkurenčních tlaků se mohou snadno stát přímou obětí. Třeba proto, že informace, o kterých si myslí, že je vlastní, jsou uložené v patenty chráněném formátu.

Následující scénář vám odvypráví každá druhá česká účetní. Firma X, dodávající účetní software, oznámí, že tento software není dále podporován a že zákazníci mají zaplatit „tučnou sumu za novou verzi“.

Zákazníkům se nechce platit „tučnou sumu“. Problém tkví v té spoustě dat, která jsou uložena ve formátu jejich dosavadní účetní aplikace. Jejich opětovné pořízení by stálo příliš mnoho.

Naštěstí se ale objeví „statečný hrdina“ – firma Y, které se podaří data konvertovat do svého datového formátu. Zákazníci se zbaví vyděrače a navíc to přijde na trošku méně než na „tučnou sumu“.

Tento šťastný konec je možný pouze v případě, že ve hře nejsou softwarové patenty. Pokud by měla firma X nějaké vlastnosti svého datového formátu patentované, nic takového by firmě Y nedovolila. Její zákazníci by pak na věky úpěli v jejím područí.

I takovéto scénáře mají jediný následek: ztráta důvěry softwarových firem a velká opatrnost při zavádění informačních technologií.

IP vyděrači


Jak jsme viděli, granularita softwarových patentů neumožní malé firmě je efektivně použít k získání výhod na trhu, jako by tomu bylo v opravdovém patentovém systému. Odplata protihráčů by vedla k likvidaci jejího vlastního produktu.

Je tady ovšem jiná možnost. Žádný software neprodukovat. Pak stačí investovat do několika banálních softwarových patentů a cesta k vydírání softwarových firem je volná.

Klasické patenty umožní investovat do posunutí vývoje vpřed. Softwarové patenty umožňují investovat do zabrzdění vývoje.

Závěr

Při diskuzích s IT profesionály se často setkávám s postoji typu „Používám pouze technologie patentových gigantů Microsoftu/IB­M/Novelu/atd., mě se to netýká.“ Nebo ještě hůř: „No to je fajn, že se nové technologie zarazí, alespoň se nebudu muset učit nic nového.“

To je ovšem velmi krátkozraké. Pomiňme teď fakt, že vůči IP vyděračům je zranitelný každý. A pomiňme i náklady na poplatky nebo licence. Stejně to nakonec zaplatí koncový uživatel ;-) Zapomeňme na hrozbu, že i to nejmenší místečko na trhu se může zalíbit někomu silnějšímu.

BRAND24

Mnohem horší důsledek softwarových patentů by byla krize celého odvětví. Pokud by software dramaticky zdražil, pokud by představoval smrtelné riziko  – dostat se do spárů nečestné softwarové firmy, pokud by se přestaly vylepšovat technologie, na kterých každý program stojí, těžko bude někdo software kupovat.

Pravda, v IT sektoru USA je dnes „pouhých“ 14 procent nezaměstnaných. Evropské vlády zavedení softwarových patentů teprve zvažují. Evropské firmy jsou ale v průměru mnohem menší, a v důsledku toho Evropa ztratí velkou část trhu ve prospěch amerických firem. Dopad softwarových patentů by byl tedy pro Evropu mnohem horší, než je tomu v USA.

Souhlasíte se zavedením softwarových patentů?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je programátor pro mainframe....
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).