Názor k článku Prvních 1000 kilometrů aneb Zážitky pražského elektrokoloběžkáře od Karel - Já sice nepotkávám koloběžkáře na chodníku tak často...

Já sice nepotkávám koloběžkáře na chodníku tak často (sotva jednou týdně), ale zatím se mi nestalo, že by dotyčný zastavil, valil na mne oči a čekal, až ho minu. Prostě jedou dál, občas zazvoní aby o nich člověk věděl. Za ty roky nezastavil ani jeden.

Bál jsem se jen jednou a to když se kolem mne prohnal jeden rychlostí určitě přes 40 kilometrů za hodinu. Nebyl slyšet z dálky, ale jak mě míjel, tak to byl dost rámus. Bylo to ve strmém kopci a já si dodnes říkám, že spíše než opojený z pocitu větru ve vlasech to spíš prostě jen neubrzdil na začátku a v téhle rychlosti už mu brzda nefungovala.

Osobně mi nevadí koloběžka na chodníku, vadí mi hov ada na koloběžce ať jsou kdekoliv. A v tom dávám za pravdu autorovi článku: největší problém jsou lidé, co narazí na půjčovnu koloběžek a tak to zkusí. Ideálně stylem jako kdyby byli na autodromu. Některým lidem to prostě do ruky nepatří.