Hlavní navigace

Retro v parlamentu. Senátoři chtějí mluvit o médiích, uvízli ale v minulosti

Autor: Senát ČR
Filip Rožánek

Mediální komise Senátu zatím neprokázala, že by se dala brát vážně. Chce si především povídat. Nejlépe o tom, co bylo. Technologické změny? Digitalizace? Financování médií veřejné služby? Proč se tomu věnovat, když se může neškodně vzpomínat anebo řešit jednu věc dvacet let.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Mediální komise Senátu nebyla v posledních letech moc vidět. Program její činnosti se skládal spíš z různých výjezdů a občasných diskusí. 

Na jednu stranu není divu, kompetence horní komory parlamentu jsou v mediální oblasti minimální. Nemůže mluvit do výběru členů mediálních rad, nemůže posuzovat výroční zprávy České televize, Českého rozhlasu ani ČTK, nemůže vlastně dělat nic moc relevantního. Ke slovu se dostane jedině tehdy, pokud se projednává nějaký zákon, a i to byla v posledních letech spíš rutina.

V pondělí zkusili senátoři uspořádat seminář ke třiceti letům svobody médií. Primárně se mělo mluvit o těch veřejnoprávních, jejich důležitosti pro svobodnou společnost a jejich ochraně před různými útoky. Už tak těžko uchopitelné téma se ale organizátorům rozpadlo pod rukama, protože bylo zjevné, že sami nevědí, co se vlastně chtějí dozvědět a k čemu by to celé mohlo být. 

Momentka ze semináře o nezávislosti médií veřejné služby a vývoji mediálního trhu, který se uskutečnil 8. dubna 2019 v Senátu.
Autor: Senát ČR

Momentka ze semináře o nezávislosti médií veřejné služby a vývoji mediálního trhu, který se uskutečnil 8. dubna 2019 v Senátu.

Nevýhoda podobných senátních akcí je v tom, že v podstatě jen zaplňují čas. Nedějí se kvůli ničemu aktuálnímu, prostě se stanou. Obvyklí lidé se sejdou na obvyklém místě na obvyklé téma, vzájemně se ujistí, že se nic nového neděje, a zase se rozejdou. Na rozdíl od Sněmovny se tam většinou nikdo nehádá, nikdo nelobbuje, nikdo neburácí do mikrofonu. V Senátu se uznale akademicky kývá hlavou.

Za ta léta jsem podobných seminářů a konferencí v horní komoře parlamentu absolvoval tolik, že už všechny splývají a vzájemně se od sebe dají rozeznat jenom podle tváří tehdy zvolených senátorů. Obsahově je to pořád totéž – jak to vypadá v Evropě, jak to vypadá u nás, jaké jsou trendy a jak by se měli, nebo neměli vybírat lidé, kteří dohlížejí na média veřejné služby.

Nepřeháním, jenom namátkou jsem ve svém archivu našel poznámky z těchto akcí v roce 2009, 2011, 2016 nebo 2018. A když jsem procházel záznamy o setkáních a veřejných slyšeních, kde jsem osobně nebyl, zjistil jsem, že prakticky o tomtéž, co se rozebíralo teď v pondělí, mluvili tehdejší senátoři a jejich tehdejší hosté už v lednu 2001.

Nejméně osmnáct let se mluví o tom samém. Proč má tedy pořád někdo potřebu uspořádat další podobnou akci a vyslechnout si totožné přednášky? Protože politici se střídají, zatímco my veteráni mediálních seminářů zůstáváme. Vždycky, když se do Senátu dostane někdo nový, má pocit, že právě objevil Ameriku a téma, kterému se nikdo nevěnuje.

Podobné je to s vnějšími apely. Je fajn, že zase přišel zástupce občanské společnosti, tentokrát Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii. Jenom jsem si vzpomněl na to, kolik takových tam bylo před ním. Někteří už v době, kdy Mikuláš Minář ještě ani nebyl na základní škole. Déjà vu!

Jednací sál Senátu byl v pondělí poloprázdný. Organizace semináře drhla, moc lidí o něm nevědělo, nic nového na něm nezaznělo. Hana Marvanová s Břetislavem Rychlíkem přesvědčovali pár přítomných politiků, že by měli změnit systém volby mediálních rad a vzdát se svého vlivu na tento proces. 

Atmosféru trochu oživila debata na konci, v níž se střetla předsedkyně Rady Českého rozhlasu Hana Dohnálková právě s Břetislavem Rychlíkem kvůli loňské kauze s domnělou pornografií na Vltavě a kvůli neprodloužení smlouvy Petru Fischerovi. I to však bylo jen na pár minut.

Senátoři si tedy mohli udělat čárku za aktivitu, ale jiný přínos ty tři hodiny neměly. Nejasná dramaturgie a cíl semináře bohužel zcela přehlušily vystoupení akademiků Josefa Šlerky, Václava Štětky a Jana Jiráka o měnícím se mediálním světě. Když chcete svou akcí něco sdělit, musíte také vědět, kdy, proč a komu. Jenže v sále seděli až na výjimky ti, kteří to samé už slyšeli jinde.

Pokud senátoři chtějí bránit systém nezávislých médií a vychytávat nedostatky mediálních zákonů, nikdo jim v tom nebude překážet. Jen by u toho nemuseli působit jako ve filmu Na Hromnice o den více. Místo zacykleného vítání jara se svištěm tu máme zacyklené jarní semináře. Hodně se povídá, mandáty plynou, přijdou nováčci a zase si to střihneme znovu.

Relevance je nulová, protože místo pojmenování skutečně zásadních problémů se senátoři opájejí nostalgií. Jak chcete dát rámec rozhlasové digitalizaci, zhodnotit dopad internetových technologií na pozici médií veřejné služby nebo udržitelnost jejich financování, když se místo toho linou sálem vzpomínky, jak báječná byla léta v Československé televizi?

Témat, která senátoři mohli vnést do veřejného prostoru, by se nabízela celá řada. Od praktických provozních věcí po futurologické technologické vize.

tip Content First Rozanek

Ale oni uvízli někde v analogovém bezčasí.

A moc se jim odtamtud nechce ven.