Hlavní navigace

Roman Strejček: Výrobci a nositelé práv podcenili nástup Internetu

19. 8. 2009
Doba čtení: 14 minut

Sdílet

 Autor: 107809
Ve vztahu k nelegálnímu sdílení se nevymykáme běžným evropským statistikám. Ochrana proti nekonečnému množství kopií je opodstatněná. Nelegální sdílení obsahu se dostalo do takového stádia, že jakékoliv pokusy o řešení současné situace budou složité. „Podle našich průzkumů si mladí lidé myslí, že v poplatku za připojení je zahrnuto vše, co na Internetu naleznete zdarma,“ říká v rozhovoru pro Lupu Roman Strejček, předseda OSA – Ochranného svazu autorského.

Stahoval jste někdy v poslední době hudbu z Internetu?

Hudbu z Internetu jsem nikdy nestahoval. Možná nevědomky. Kupuji si ji legálně na iTunes, kde mám svůj účet.

Nikdy vás tedy nenapadlo si hudbu sehnat nelegálně? Způsobem, kterým to dělá mnoho uživatelů na Internetu?

Pokud člověk pozná podstatu autorských práv, pozici autora, jeho možnosti a sílu při vyjednávání, tak ho určitě takové věci nenapadají.

Proč uživatelé nelegální sdílení hudby na Internetu berou jako samozřejmost a získávání hudby touto cestou nepovažují za nelegální či nemorální?

Tuto zajímavou otázku si samozřejmě klademe také. Z našich letmých průzkumů vyplývá, že věková skupina od 16 do 24 let argumentuje tím, že si platí za připojení k Internetu a domnívá se, že v tomto poplatku už je zahrnuto vše, co na Internetu naleznete „zdarma“. Nevnímají povinnost hlídat si, jestli obsah, který sdílejí či stahují, je legální či nelegální.

Roman Strejček - 4

Nerýsuje se ale do budoucna v oblasti Internetu opravdu velký problém? Pokud totiž nedojde k určité regulaci těchto nelegálních distribučních kanálů, tak s tím, jak budou klesat prodeje klasických médií a prodej hudby se bude přesouvat na Internet, což je v podstatě trendem už dnes, tak budou autorům „utíkat“ stále větší příjmy. Přichází autoři díky Internetu o peníze?

Bezpochyby. Na Internetu „utíkají“ obrovské finanční prostředky, ať už nahrávacím společnostem, tak samozřejmě i jednotlivým nositelům práv, jako jsou například autoři, skladatelé či textaři. Ten trend je zjevný. Propad prodejů fyzických nosičů není zdaleka kompenzován prodejem digitální hudby. Jak s touto situací bojovat, je zásadní otázka, kterou si kladou určitě všichni. Dokud byla rychlost připojení nízká, tak to okolní svět bral tak, že se to dotýká jenom nahrávacích společností, tj. hudebních vydavatelů. Nicméně se zvyšující se rychlostí připojení do toho spadl i filmový průmysl, ovšem s výrazně vyššími vstupními náklady. Pokud se má nový film na Internetu objevit ještě dříve, než spatří světlo světa v kinech, tak potom hovoříme o obrovských ztrátách. Je nutné, aby všechny zainteresované strany, hudební a filmový průmysl nebo třeba softwaroví vývojáři spojili svoje síly a začali debatovat nad tím, jaké jsou vůbec možnosti boje proti nelegálnímu stahování obsahu a zdali je vůbec boj s anonymním uživatelem reálný. Vznikají různé úvahy ve Francii, ve Velké Británii, ve Švédsku nebo třeba ve Španělsku. Jsou to ale zatím všechno výstřelky a teprve čas ukáže, jestli se touto cestou vůbec lze vydat. Já osobně vnímám to, že nositelé práv a zejména výrobci trochu podcenili Internet jako takový a nedokázali včas nabídnout alternativu ke klasické distribuci. Určitou evolucí to přešlo do stádia, které se obtížně bude dostávat do nějakých mantinelů, které by mohly být zajímavé, ať už z pohledu koncového zákazníka, tak samozřejmě i z pohledu nositelů práv.

Měl by to být spíš boj nebo motivace a přesvědčování lidí, aby využívali Internet legální cestou, například zprovozněním takových distribučních kanálů, které by jim nabídly nějakou přidanou hodnotu?

Osobně preferuji spíše osvětu než represi. Nicméně určitá míra represe bude muset nastat, samozřejmě paralelně s osvětou, proč by zákazníci měli respektovat autorská práva. Autor hudby mnohdy nemá žádný jiný zdroj příjmu. Skladatel nebo textař, který napíše nějaký hit, často nebývá ani členem kapely. Nemá možnost vyjet s kapelou na turné a vydělat si živým vystoupením. Což bývá často argument některých zastánců nelegálního sdílení. Autor je postaven do role, kdy tvoří a za jeho zády mu někdo krade dílo, aniž by měl vidinu příjmu. Je potřeba v lidech a u koncových zákazníků alespoň vzbudit zájem o to, aby začali přemýšlet, jestli je jejich konání správné.

Říkal jste, že distribuční firmy a společnosti, které zastupují autory, v podstatě podcenily Internet. Myslíte si, že jim ujel vlak? Například, když se podíváme na OSU jako na sdružení, které zastupuje autory. Vy máte určité příjmy z autorských poplatků za CD/DVD nosiče či záznamová zařízení, takže vás to příliš nemotivuje „tlačit“ se do nějakých jednání o nových modelech prodeje hudby na Internetu. Je to tak?

Na náhradních odměnách profitují i výrobci. Není to postaveno tak, že náhradní odměny jsou určené pouze autorům. Náhradní odměny inkasují všichni kolektivní správci, kteří jsou na trhu. Inkasují je v určitém poměru. Ze 40 haléřů z jednoho prázdného CD dostanou autoři hudby nějaké procento, dále procento dostanou autoři v audiovizi, tedy režiséři, scénáristi, nějaké procento dostanou kameramani, fotografové a nemalou část i výrobci zvukových záznamů, tedy vydavatelé, ale i zpěváci, herci atd. Institut náhradní odměny je určen všem nositelům práv. Často bývá často nepřesně interpretován, jako odměna za nelegální užívání. Není to odměna za nelegální užívání, ale je to odměna za zákonnou možnost pořídit si kopii pro osobní potřebu. Autorský zákon přiznává autorovi právo, aby uděloval souhlas s užitím svého díla, nicméně v tomto případě je mu zákonem toto právo upřeno a proto jako určitá forma kompenzace je mu přiznána náhradní odměna.

Roman Strejček - 5

Na základě čeho se určuje tato náhrada? Když se podíváme na některé evropské státy, tak tam dochází k situaci, že náhrada je leckdy vyšší než cena média nebo zařízení.

Souhlasím. Vždy když se otevře diskuze o výši náhradních odměn v ČR, tak se objevují názory, že náhradní odměny jsou nehorázně vysoké. Když se ale podíváme na evropský průměr, tak ČR je naprosto na chvostu, co se týká výše náhradních odměn a je hluboko za evropským průměrem. Tím nechci říci, že by výše náhradních odměn v ČR měla výrazně převyšovat evropský průměr, nicméně vypovídá to o úrovni ochrany práv na území ČR a samozřejmě také o tom, jak se k této problematice staví legislativci. S dovozci a výrobci, kteří jsou povinni hradit náhradní odměny, jsme připravovali novelu, která je účinná od začátku letošního roku. Byli jsme schopni se vzájemně dohodnout a respektovat vzájemné představy. Vytvořili jsme v podstatě zcela novou vyhlášku s přesnými sazbami, se snahou zohlednit i technologický vývoj. V oblasti náhradních odměn byl de facto aplikován model obchodního vztahu mezi výrobcem, dovozcem a kolektivními správci. To považuji za cestu správným směrem.

Dovedete si představit, že by tuto oblast centrálně regulovala Evropská unie? Že by dala nějaký strop pro maximální výši náhradní odměny?

Pokud by Evropská komise chtěla regulovat náhradní odměny, tak v každém případě nositelé práv v ČR si mohou pouze polepšit, nikoli pohoršit. Řada myšlenek, které vznikly na poli Evropské komise, se dotýkají i kolektivní správy. Myslím si ale, že jsou hodně nešťastné a způsobují více problémů i pro samostatné uživatele, takže se k podobným úvahám stavím rezervovaně.

České republice v případě kolektivní správy prý hrozí žaloba k Evropskému soudnímu dvoru?

Souvisí to spíše se zákonným monopolem pro určitou oblast práv. Pokud je kolektivní správce, který spravuje práva v určité oblasti, např. OSA zastupuje skladatele a textaře, tak už žádný jiný subjekt nemůže v této oblasti vykonávat kolektivní správu na území ČR. V tom vidí Evropská komise problém. Komise si vybrala ČR a Maďarsko. Nicméně jistá forma monopolního postavení kolektivních správců je i v Itálii, Německu, Skandinávii, Francii a v celé řadě evropských zemí.

Proč si tedy Evropská komise vybrala zrovna Maďarsko a Českou republiku?

Na pozadí je sledování zájmů určitých skupin nositelů práv, konkrétně se jedná o výrobce v audiovizi, kteří jsou nespokojeni s historicky nízkými sazbami v jistých segmentech trhu. Ať už to jsou náhradní odměny nebo sazby při provozování kabelového vysílání. Některé subjekty, které jsou na těchto příjmech zainteresovány, byly nespokojeny s výší sazeb a s tím, že mají jen omezenou možnost ovlivnit jednání o jejich výši. Obrátily se tudíž se Ministerstvo kultury, aby jim udělilo oprávnění přímého výběru, což samozřejmě při pozici zákonného monopolu nebylo možné.

Roman Strejček - 6

Myslíte si, že tlak, který Evropská unie vyvíjí, přiměje Ministerstvo kultury ke změnám v oblasti kolektivní správy?

Část veřejnosti se domnívá, že zrušení zákonného monopolu by bylo pozitivním krokem. Mohla by vzniknout OSA 1, 2, 3 a uživatel by si společně s autorem mohl vybrat. Nicméně autor si může vybrat už dnes, i když ne v rámci jednoho území. Český skladatel nebo textař se může nechat zastupovat např. německým kolektivním správcem. My ale spíše sledujeme opačný trend, kdy se zahraniční nositelé práv nechávají zastupovat pro území ČR a pro zbytek světa pak svou mateřskou organizací. Pokud by opravdu vzniklo několik organizací typu OSA, musely by někde sídlit, mít vlastní informační systém atd. Nepochybně by vzrostly fixní náklady, neboli každá organizace by měla své fixní náklady a navíc by tyto organizace musely soupeřit o autory. Konkurence v této oblasti by paradoxně vedla ke zvýšení sazeb a i ke zvýšení administrativního zatížení na straně uživatelů hudby.

Můžete mi vysvětlit, na jakém principu odvádí rozhlasové stanice autorské poplatky? Je to za počet přehnání konkrétní skladby, nebo se platí paušálně?

Princip je zcela jednoduchý. Sazebník autorských odměn naleznete na našich webových stránkách. Licenční model je postaven na tom, že když provozovatel rádia vysílá jednotlivá díla, tak autor má mít jistou nezpochybnitelnou část příjmu za jeho užití, tedy nějakou výši autorských odměn, která je dána paušálně. Současně by měl mít podíl na hospodářském prospěchu uživatele hudby z takového užití. Když má vysílatel vysokou poslouchatelnost, hraje hudbu, kterou posluchačská obec ráda poslouchá a tím pádem může mít více příjmů z reklamy. Obecné licenční schéma vypadá tak, že provozovatelé odvádí 5 procent z hrubých příjmů. Pokud ale jejich hrubý příjem nepřesáhne určitou částku, pak vysílatelé zaplatí pouze paušál. Máme nasmlouvány měsíční paušály a jednou za čtvrt roku nám vysílatel vyúčtuje hrubé příjmy z pronájmu vysílacího času. Vysílatel je současně povinován nám zasílat pravidelné hlášení o užití, tj. co a kdy hrál, na základě kterého následně rozúčtujeme autorské odměny hrazené vysílatelem.

Platí tento systém i pro internetová rádia?

Pro ně platí stejný model, ale vzhledem k tomu, že reklamní příjmy na internetu se zatím pohybují ve velmi nízkých relacích oproti klasickému vysílání, tak se internetová rádia zpravidla dostanou pouze na úroveň paušálů, které jsou menší než u klasicky šířených vysílatelů. Internetová rádia obecně neplatí tolik, protože jejich posluchačská obec není tak široká. Poplatky, které nám hradí provozovatelé internetových rádií, přiřazujeme poměrně k ostatním rozhlasovým vysílatelům. Pokud internetový vysílatel hradí autorské odměny ve výši, která je ekonomicky únosná pro zpracování dat, tak automaticky „spadne“ i do vyúčtování. V tomto případě po něm požadujeme hlášení, tj. playlist za sledované období, a požadovanou odměnu následně rozúčtujeme.

Lidé dnes chtějí mít nahrávky v mp3 formátu, chtějí je mít s sebou například v iPodu nebo v jiných přenosných zařízeních. Jak to má ale český uživatel udělat, když třeba server iLegálně.cz nepodporuje nové přehrávače od Microsoftu nebo Applu?

Je to samozřejmě dáno technologií, kterou provozovatel používá.

Roman Strejček - 1

Netlačí ale takový přístup uživatele k tomu, aby stahovali hudbu z Internetu jakýmkoli dostupným způsobem?

Určitě, všechno je otázkou nabídky a poptávky. Tato zákonitost funguje. Pokud není nabídka, tak poptávka chce být uspokojena jakoukoli formou a hledá jiné cesty, jak se k nabídce dostat. Jak už jsem říkal, nástup Internetu se trochu podcenil. Alternativa se hledá až poté, co nastal internetový boom a dneska zejména provozovatelé na českém trhu jsou krok, ne-li více kroků za poptávkou. Je to dáno několika faktory. Vydavatelé mají svůj vlastní obchodní model a svoje vyjednávací pozice. Často je provozovatel svázán podmínkami s vydavatelem, například DRM ochranou. Navíc provozování internetového portálu není úplně jednoduché. Vytvořit systém, který dokáže trackovat prodeje skladeb a implementovat různé technologie, vyžaduje nemalé investice a dá se říci, že i to může být důvodem, který brzdí větší rozvoj internetových obchodů s digitální hudbou.

Jaký máte názor na ochranné technologie typu DRM? Myslíte si, že jsou uživatelé tento model ochotni akceptovat?

Každý systém má svá pro a proti. U koncového zákazníka podobné ochranné technologie evokují pocit, že existuje bariéra při nákupu a v následném užití díla a proto se často snaží hledat jiné cesty jak se k obsahu dostat. Osobně stále zůstávám zastáncem jakési formy ochrany, něco na bázi DRM technologie, protože se domnívám, že by měla být určitá ochrana proti nekonečnému množství kopií. Na druhou stranu chápu rozčarování na straně zákazníků v případě, že jim není trh schopný nabídnout alternativu, kterou vyžadují a kterou by byli ochotni zaplatit.

Když si koupíte nosič, který obsahuje tuto ochranu, prolomíte ji a pak si vytvoříte kopii pro vlastní potřebu, tak už jste porušil zákon?

Ano. V tomto případě porušujete zákon, protože obcházíte ochranu, která měla sloužit jako obrana proti pořizování kopie i pro osobní potřebu.

Je tato ochrana v souladu se zákonem, když máte ze zákona právo pořídit si kopii pro vlastní potřebu

Máte právo pořídit si kopii pro vlastní potřebu z takových záznamů, které nejsou chráněny.

Například v USA není nelegální stahování a sdílení hudby tak rozšířené jako v Evropě. Čím si to vysvětlujete? Je hudba v USA v poměru k výši průměrného platu levnější? Hraje roli například i česká povaha? Český zákazník je přece znám jako ten, který vždy hledá skulinku, jak získat věci výhodně nebo zadarmo

Česká povaha je hodně specifická. Ve vztahu k nelegálnímu sdílení se ale příliš nevymykáme běžným evropským statistikám. Ve Spojených státech se klade společnost mnohem větší důraz na duševní vlastnictví nebo autorská práva a právě v tom bych spatřoval důvody toho, že nelegálního užívání autorsky chráněných děl je zde menší než v Evropě. Nejsem schopen posoudit, zdali se to dá vztáhnout ke kupní síle obyvatelstva. Například kupní síla francouzského zákazníka bude výrazně vyšší než českého a přitom statistiky množství nelegálního sdílení při přepočtu na sto obyvatel se příliš neliší.

Je tedy hlavní rozdíl v respektu k duševnímu vlastnictví?

Američané nebo například Němci jsou zvyklí respektovat zákony a předpisy, někdy možná bez zamyšlení nad tím, zda tyto předpisy mají hlubší smysl. V ČR, respektive v Československu, docházelo k nelegálnímu kopírování hudby už před rokem 1989, v důsledku nedostupnosti některých zahraničních interpretů. Je možné, že se kopírování vinylů na kazety kontinuálně přeneslo do světa Internetu. Na druhou stranu země jako Francie nebo skandinávské státy si tuto etapu neprožily a přesto vykazují vysoké procento nelegálního sdílení.

Roman Strejček - 2

Jaký máte názor na pirátské strany? Je to věc dočasná, výstřelek, který tak, jak se rychle objevil, tak také rychle zmizí, nebo budou tyto strany opravdu schopné prosadit alespoň něco ze svého programu?

Česká pirátská strana oslovuje potenciálního voliče pod heslem zachování osobní svobody občana. Svoboda jednoho jedince ale přece končí tam, kde začíná svoboda jedince druhého. Zaráží mě, že nechtějí připustit, že sdílení na Internetu nelegální formou je v rozporu s mravním cítěním. Nemůžete se přece vymezovat takovým způsobem, že schvalujete naprosté porušování práv druhého. Nelze snad autora považovat za jedince, který má právo svobodně se rozhodnout, zda jeho dílo bude šířeno na Internetu zdarma, nebo zda bude šířeno za úplatu? Hudba je všude kolem nás, dokresluje vnímání, a přesto veřejnost váhá, zda by se mělo za hudbu platit. Když nebudeme za odvedenou práci někoho jiného platit, tak se dotyčný jednoho dne prostě rozhodne, že změní profesi. Za pár let se tedy můžeme dočkat toho, že na Internetu nebude co sdílet.

Dokázal byste si představit, že by existovala náhradní odměna i v případě Internetu? Řekněme, že by každý poskytovatel odváděl za svého zákazníka nějakou paušální částku měsíčně autorským svazům a vydavatelům.

Hodně to k tomu svádí zejména na základě výsledku průzkumu, o kterém už jsme hovořili. Mladší generace totiž často tvrdí, že má stahování zaplaceno už v samotném připojení. Pokud bychom ale přistoupili na tento koncept hry, došlo by k deformaci trhu. Připravili bychom se nejen o možnost profitovat na dalších způsobech užití, ale také bychom připravili o obživu provozovatele, kteří jsou fandové do technologií a chtějí nabídnout nové služby koncovým zákazníkům právě třeba prostřednictvím Internetu. Dále by se muselo rozlišit co je legální a co nikoliv, a to v prostředí Internetu není příliš jednoduché. Osobně nejsem příliš velkým zastáncem podobných úvah.

Jak se díváte na restriktivní snahy ve Francii, která chce svoji představu 3× a dost prosadit v celé Evropské unii? Je restrikce cestou, která přinese řád?

Musíte zákazníkovi ukázat obě tváře. Za prvé nelze restrikci aplikovat, aniž byste vysvětlili, proč ta restrikce existuje. Je potřeba edukace, která zatím chybí. Lidé v Americe berou za naprostou samozřejmost, že za výtvor se platí, kdežto v Evropě to zatím takto nefunguje. Přijít jenom s restrikcí není řešení.

Proč vydavatelé tak dlouhou dobu ignorovali Internet?

Nevím, nikdy jsem nepůsobil u vydavatelů. OSA může být sebeliberálnější, ale jakožto uživatel potřebujete získat souhlas od vydavatele i provozovatele. Pokud jedna i druhá strana bude stát na svých pozicích, tak se uživatel nehne dál. Míč je podle mě na straně nás všech, nechci přesně personifikovat. Je třeba, aby všechny tři strany, tzn., jak už výrobci, tak autoři, tak ale i uživatel, si sedli k jednomu stolu a našli model, který bude přijatelný pro všechny, zejména pak pro zákazníka.

Co si myslíte o projektech typu Creative commons?

BRAND24

Projekt CC je projekt, který může být zajímavý pro někoho, kdo má vytváření obsahu – tvorbu jako koníčka. Není to určitě pro někoho, kdo se chce do budoucna kreativní činností živit. CC je postaven na tom, že vydáte jednorázově licenci neomezenému množství uživatelů a nemáte možnost dostatečné kontroly nad tím, zda dochází k užívání v souladu s licenčním ujednáním. Zároveň nemáte možnost říci „ode dneška už licence neplatí“. Oprávnění udělíte neomezenému počtu uživatelů navždy. Pokud máte běžné zaměstnání a jako hobby tvoříte hudbu, fotky, básně, chcete se podělit se světem, jak jste tvůrčí, tak je tato cesta možná. Nicméně dnes už můžete vejít ve známost jinými způsoby. Např. přes YouTube, Stream.cz, kde máte možnost zpřístupnit svoji nahrávku, aniž byste dával svolení k užití. CC je pouze povýšení této formy do právnické podoby.

Děkuji za rozhovor.

Tip: Reakci na tento rozhovor si můžete přečíst na jednom z blogů na sesterském serveru Root.cz

Kupujete ještě hudbu na CD nebo DVD nosičích?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).