Hlavní navigace

Sebastian James: Ajťáci často přemýšlí bez emocí jako Spock, může to dělat problémy ve vztazích

 Autor: Sebastian James
S psychologem a terapeutem o tom, proč lidé z IT často kladou důraz na logiku místo emocí a proč kvůli tomu mají problémy se vztahy.
Jan Sedlák 27. 7. 2020
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Sebastian James je psycholog a terapeut, který rozvíjí koncepci takzvané radikální upřímnosti. Mezi jeho klienty se často objevují lidé z prostředí informačních technologií, a to mimo jiné z důvodů samoty a nemožnosti navázat bližší vztahy s partnery a kamarády. James v rozhovoru pro Lupu popisuje, proč lidé z IT často fungují jako pan Spock či proč upřednostňují logiku před emocemi.

Třetinu tvých klientů tvoří ajťáci. Půjde o generalizaci, ale s čím za tebou nejčastěji chodí?

Je dobře, že mluvíš o zobecňování, protože v tomto rozhovoru skutečně zobecňovat budeme. Asi nejvíce chodí s tím, že se jim nedaří navazovat partnerské vztahy. S tím souvisí i osamělost. Někdy se diví, že se jim ve většině věcí daří, ale partnerské a mezilidské vztahy obecně jim nejdou. Poměrně časté jsou i úzkosti a depresivní stavy, kdy těmto lidem přestane život dávat smysl. Začne jim něco scházet a neví, co to je.

Souvisí to i s obecnými předsudky, které lidé často kolem lidí od IT mají?

To jsou jaké předsudky?

Třeba to, že žijí někde ve tmě ve sklepě, nevychází ven, nerozumí světu okolo a tak dále.

To zní ošklivě, ale trochu to tak je. Ajťáci, a obecně hodně inteligentní lidé, často naráží na to, že mají hodně rozvinutou logickou mysl, zatímco emoce jim spíše překážejí. Proto často na sezeních mluvíme o tom, k čemu jsou emoce dobré, že nejsou pouze překážkou a že jsou evolučně mnohem starší než logické myšlení. To, že se někdo vyvinul s vysokou inteligencí a dobrou logikou, by se bez milionů let vývoje emočního mozku nestalo.

Logický mozek, neboli neokortex, je evolučně pouze dva až tři miliony let starý. Součástí našeho mozku je i amygdala, která vnímá nebezpečí ve světě a rozesílá signály do logické i emoční části mozku. Spojení do emoční části je kratší, takže se rozjede miliony let starý alarm systém útok–útěk a logika až poté začne marně říkat, že není proč cítit stres. Emoce jsou evolučně dané a příroda nám je dala z toho důvodu, abychom přežili.

Učíme se tedy nebát se emocí a nevnímat je jako nepřítele. Emoce nás totiž o něčem informují, jde o takový biofeedback. Když je člověk smutný, často si řekne, že to je něco špatného a že takový pocit by neměl mít a snaží se okamžitě najít řešení, aby takový pocit neměl.

Evoluce lidského mozku
Autor: Sebastian James

Evoluce lidského mozku

Je to tedy přemýšlení ve stylu pana Spocka ze Star Treku, a sice že logika je nadřazená emocím, a ty jen překáží?

Lépe bych to neřekl. Ale pan Spock byl Vulkánec a on to tak měl. Ovšem náš nervový systém funguje jinak a tomu se snažíme porozumět.

K čemu jsou tedy emoce dobré?

Nejen radost, ale i takzvané „negativní emoce“ jako smutek, hněv, strach nebo stud hrají v našich životech důležitou roli. A podotýkám, že je to mnohem komplikovanější než jen to, abychom vyhledávali ty příjemné a vyhýbali se těm nepříjemným. 

Emoce nám jednak pomáhají „odprožívat“ realitu a vracet naše tělo do jakési rovnováhy a připravenosti na každodenní situace. Zároveň nám dávají důležitou zpětnou vazbu o našich potřebách. Pokud jsme smutní, pravděpodobně nám něco schází. Pokud jsme naštvaní, potřebujeme se proti něčemu vymezit. Když máme strach, nejspíše potřebujeme bezpečí či pomoc. 

V neposlední řadě nám pak emoce pomáhají mezi sebou komunikovat, jednak vyjádřit své pocity, potřeby a motivy a zároveň pochopit pocity, potřeby a motivy ostatních. Jsou to totiž primárně právě emoce, nikoliv logické vysvětlování, co nám pomáhá se mezi sebou dorozumět. Řeč emocí je totiž evolučně mnohonásobně starší než jazyk samotný.

Proč se ajťáci snaží upřednostňovat logiku před emocemi?

Ta je v naší společnosti upřednostňovaná obecně. Lidé také dávají přednost tomu, v čem vynikají. Pokud je někdo inteligentní a myslí mu to logicky, začne této části dávat navrch. V hodně věcech to funguje, třeba ve známkách ve škole, profesním uplatnění, výši výplaty. V mezilidských vztazích často ne.

Dalším efektem je to, že inteligentní lidé si mohou začít myslet, že ví všechno nejlépe a je pro ně těžké uznat, že jim něco nejde nebo něco nemají pod kontrolou. To budování vztahů příliš nepomáhá. Ženy někdy chtějí vidět určitou zranitelnost nebo přiznání toho, že muž něco neví. Nestojí jen o to dostávat rady a poučky. Na to klienti také často naráží. Některé situace totiž nemají řešení, respektive jejich řešením je čistě to, že se sdílí emoce a bolest či vztek se jaksi rozprostře mezi lidi. To přináší úlevu, ale nikoliv řešení.

Emoce a vliv na lidské tělo
Autor: Sebastian James

Emoce a vliv na lidské tělo

Mají ajťáci a spol. představy o tom, že na řešení všech problémů existuje nějaký exaktní vzoreček nebo funkce?

Často to tak je. Vídám i to, že se klienti snaží k mezilidským vztahům přistupovat přes poučky a schématické návody, které si někde přečtou nebo se je doslechnou na nějakém kurzu balení. To je pak ale často strojené a protistrana něco takového stejně velmi rychle prokoukne. Mám klienty, kteří do kurzů seznamování a podobných dali hodně peněz, kam se na to hrabe cena terapie (smích). Ale pak se diví, že jim to nefunguje.

Jsou ženy schopné podobné věci na partnerech chápat?

Nebývá to tak, ale zároveň je třeba připomenout, že většina žen muže z IT často podceňuje. Existuje totiž i mnoho žen, kterým se nedaří najít partnera. Přitom právě v IT jsou muži, kteří představují perspektivní protějšky, a to nejen finančně. Vím o poměrně dost ženách, které jsou šťastné, že mají ajťáka. Například díky tomu, že mají zajištěnou stabilitu a že vedle sebe mají inteligentního člověka, který zastává mnohdy i docela humanistické a moderní hodnoty. 

A nebývá to i naopak v tom smyslu, že je málokterá partnerka „dost dobrá“?

To říkáš dobře, to bývá potíž. Někteří klienti si těžko přiznávají, že jsou hodně nároční a že míří výš než tam, na co mají.

Problematiky hledání partnerky se týká i další věc. Je třeba budovat síť přátel, s čímž klienti z IT také mají problémy. Kamarádů mívají méně, často pouze z jedné oblasti: IT. Síť přátel pomáhá v navazování dalších kontaktů. Rozprostření sociální interakce rovněž zmenšuje tlak na případné partnerství. Ženy vycítí, když partner chce vztah až moc.

U ajťáků lze také někdy vidět pohrdavost a aroganci. Když někdo není stejně inteligentní, není dost dobrý. Takový člověk ale zase může mít jiné přednosti, třeba sociální inteligenci, eleganci nebo citlivost.

Mění se IT prostředí s tím, jak se tato oblast stává všudypřítomná? Například vývojářské týmy nemají „pouze“ programátory, ale také UX/UI designéry, projektové a produktové manažerky, lidi přes marketing a tak dále. Díky tomu jsou týmy poskládány z různých typů lidí.

Ano, to určitě pomáhá.

Sebastian James
Autor: Sebastian James

Sebastian James

Jak tito lidé nakonec dojdou k tomu, že jim něco chybí a vyhledají odbornou pomoc?

To souvisí se zmiňovanými emocemi a tím, že nejdou zastavit. Pořád jsou na pozadí a potlačovaný smutek, osamělost nebo frustrace se nastřádají a dávají o sobě víc a víc vědět. Lidi například přestane bavit práce, která je vždy bavila, stejně tak koníčky. Někomu to dojde samo a někomu to doporučí kamarádi.

Jak se s emocemi učíte pracovat?

První věcí je naučit se vědomě vnímat tělesné vjemy. Když tyto vjemy přijdou, často bývají nepříjemné, ale učíme se s nimi chvilku „pobýt“. Časem přestanou být tak strašidelné. Druhou věcí je pak postupné učení se o pocitech komunikovat. Když jsme smutní a něco nám schází, je dobré to říci. Také rozvíjíme zranitelnost a autenticitu. Když klienti evoluční význam emocí pochopí a začne jim to dávat racionální smysl, což skutečně dává, je z půlky vyhráno. 

Jak dlouho terapie trvá a jaká je úspěšnost?

Je to zpravidla záležitost alespoň na rok a půl a není ostuda ji navštěvovat i delší dobu. Snažím se lidem vysvětlovat, že terapie neznamená, že jdeme rychle najít řešení a opravit nějaký problém, ale že se učíme pravidelně pečovat o duši. Úspěšnost v těchto případech závisí na tom, jak klient dokáže pozastavit onu víru v logičnost. Inteligentní lidé často hodně přemýšlí a mají tendenci být paranoidní nebo hyperkritičtí. Takové přemýšlení ale nemusí vést ke štěstí, k němu vede prožívání.

Takže úspěchem je, když binárně uvažující android zlidští?

I pan Data ve Star Treku se snažil pochopit lidi a stát se více člověkem a okolí se mu v tom snažilo pomáhat.

V Červeném trpaslíkovi se zase stejně snažil Lister pomáhat Krytonovi.

Ano. To je velmi hezky řečeno. Je dobré, když klienti začnou vidět v lidství, zranitelnosti a jemnosti hodnotu.

Na čem ztroskotává to, když terapie nepomůže?

Často na zmiňované aroganci a lpění na logice. A také na zmiňované hyperkritičnosti, kterou lidé mají nakonec tendenci obrátit proti sobě.

A jak vypadá úspěšná terapie?

Pamatuji na klienta, muže kolem třiceti, byl velmi inteligentní a zároveň velmi kritický. To samozřejmě vedlo k nekonečným hádkám s jeho rodiči, sourozenci i okolím. Výsledkem bylo, že byl dost osamělý a měl sklony k depresím. Za tyto pocity se navíc odsuzoval a snažil se je před ostatními skrývat, což ho ale v konečném důsledku ještě více skličovalo. 

Pracovali jsme tedy hlavně se smutkem a hněvem, což původně byly zapovězené emoce. Nejdříve jsme se je učili vědomě vnímat a společně o nich mluvit. Prostě všechny ty emoce, které byly dlouho potlačovány, se hlásily o slovo. Tento proces byl ze začátku trochu nepříjemný, ale nevyhnutelný. Tím že člověk přijme svoje emoce, tak začne přijímat více i sám sebe. A naučit se větší laskavosti sám k sobě je v terapii často to nejzásadnější.

KL-tip-nominace20

Postupem času se pak tento muž učil o svých emocích a potřebách otevřeně hovořit s reálnými lidmi v jeho životě. Nezískal vždycky všechno, co chtěl, ale získal odvahu v komunikaci více riskovat. Tu a tam oslovil nějakou ženu, tu a tam se dokázal vymezit, dokonce si vyjednal v nové práci výrazně lepší podmínky, než měl doposud. 

Zároveň rozšiřoval okruh svých kamarádů, kteří na něm jeho otevřenost, citlivost a přiznanou zranitelnost začali oceňovat. Tím mu začali i více rozumět. I když se stále někdy dostával do konfliktů, měly zpravidla kratší trvání a nebyly tak destruktivní. Hodně pomohlo, že se naučil nebrat se tak vážně a začal mít skvělý smysl pro humor. Po dvou letech terapie, několika absolvovaných workshopech a příjemné proměně jeho vztahového života přišel s tím, že už terapii nepotřebuje.