Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Jak dostat počítače do školních osnov

28. 6. 2017
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Martynova Anna / Shutterstock.com
Děti je potřeba nejprve zaujmout, a teprve potom, nad tím zaujetím, budovat nějaké učení a vzdělávání. A nepodceňujte holky!

Mám za sebou soutěž mládeže v programování a díky ní i spoustu diskusí o výuce technických oborů na základních a středních školách. Většinou to bylo fajn – lidé okolo téhle soutěže jsou rozumní a nadšení. O to víc pak vynikne kontrast s jinými debatami. Někdy jsou debaty o výuce technických oborů plné pocitu marnosti, kde na jedné straně jsou nadšení učitelé, na druhé straně rigidní školství, a mezi tím názory oscilující od nadšených „pojďme jim to ukázat, jak je technika skvělá“ po ryze depresivní „musíme děti do toho donutit, aby nám nešly studovat (zbytečné) humanitní obory“.

Jedním uchem posloucháte, jak někdo vymýšlí s dětmi roboty a věci ovládané mobilem, jak děti chodí samy s nápadama a vyhrávají soutěže, a do druhého ucha vám někdo jiný varovně říká: „Ale to nejde, aby si hrály, je důležité nejdřív znát teorii…“

Když se na konci osmdesátých let diskutovalo všude možně o zavádění počítačů do osnov, padaly argumenty nejrůznější. Utkvěla mi v hlavě jedna paní učitelka, která říkala, že u nich na škole počítače mají, ale žáky k nim nepouští, protože by mohlo dojít k úrazu elektrickým proudem, a že by si do té učebny beztak žáci přinesli hry! Rozumíte: Hry! To věčné zlo, co do škol nepatří, to zlo, které způsobuje, že se nám mládež chová závadově (tehdy) a střílí spolužáky (dneska). Všechny pedagogické poučky o učení hrou se mohou jít zahrabat.

Já nevím jak vy, ale já se dostal k počítačům právě přes hry, respektive herní automaty – známý autobus a mašiny na dvoukorunu s Invaders a Donkey Kongem. Když jsem poprvé sedl za počítač, programoval jsem právě hru. Nevěděl jsem vůbec, jak na to jít, ale při objevování kola jsem se toho spoustu naučil. A zajímalo by mě, jaké je v IT populaci zastoupení těch, kteří se k oboru dostali právě díky uchvácení hrou, a kolik je těch, v nichž vzbudila zájem o obor právě standardní školní výuka IT…

Jak říkám, někdy jsou ty debaty hodně těžké. Především s lidmi, co do diskuse vstoupí s apriorním opovržením k současným dětským zájmům. Třeba: „Děti jen koukají do mobilů, místo toho, aby objevovaly krásy techniky, a vůbec si neuvědomují, že ty mobily udělali právě technici…“ To si tak představuju, jak moc dokáže takový člověk vzbudit u dětí nadšení pro daný obor, když si před ně stoupne s tímhle nastavením. A nejsmutnější je, že to ani nevnímají, protože jsou přesvědčeni, že děti není potřeba zaujmout. Že stačí jim to logicky podat a vysvětlit. Přeci se nebudou podbízet a dělat nějaké opičky – „technika je vážná věc a ne cirkus, pane kolego!“

Já vždycky odpovídám, že je potřeba nejprve zaujmout, a teprve potom, nad tím zaujetím, budovat nějaké učení a vzdělávání. Protože učit se bez zájmu, to je mrhání časem a silami všech zúčastněných. Na čemž se tedy shodujeme, ale k mému překvapení nenásleduje otázka „a jak je tedy zaujmout“, ale stesky nad tím, jak je ta dnešní mládež hrozná, že ji nic nezajímá, jen ty mobily, Facebook a hry…

Aha. Takže chcete děti zaujmout technikou, ale stěžujete si, že je nic nezajímá, kromě mobilů, Facebooku a her. Opravte mě, jestli se mýlím, ale nejsou tyhle tři věci, které děti zajímají, náhodou „elektronika, programování a IT“? Tak kde je problém, vždyť je to ložené! A že si dvanáctiletý kluk či holka představují, že se za odpoledne naučí naprogramovat hru nebo postavit robota? No, takové už děti jsou, ale existuje cesta: fakt jsou nástroje, se kterými si za to odpoledne robota postaví a jednoduchou hru vytvoří – a pak je to může chytnout. Jsou lidi a školy, kde tohle umí a zvládají. Pokud ale dětem během toho jednoho odpoledne, kdy získáte jejich pozornost, začnete tlačit do hlavy nejdřív nudnou teorii, ztratíte je, možná navždy. Není to tím, že je dnešní mládež hrozná: znudíte tím každého, pokud není předem silně motivovaný!

BRAND24

Na našlapání teorie do hlavy máte pak celou vysokou školu. Ale než tam dojdou, musí si vybudovat k technice vztah a zaujetí. A na to nejlíp zafunguje rozmontování rádia, konstrukce motokáry, rozebírání sekačky nebo postavení blikače s Arduinem doma, ve škole nebo v kroužku. Zkrátka takové to nevážné blbnutí. A až když se dítě nadšeně začne pídit po tom, jak je to udělané – a děti se ptají, když je to zajímá – tak je čas na trochu teorie. Ale hned po ní zase něco rozmontujte, prosím!

Jo a mimochodem: Nepodceňujte holky! Já vím, budou stát trošku stranou a vzadu, ale to není proto, že nemají zájem, to je proto, že jim od dětství spousta lidí říká, že si mají hrát s panenkama a technické hračky nechat klukům, takže se stydí a bojí se, že se ztrapní… Neutvrzujte je v tom!

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Sleduje, popularizuje a učí moderní webové technologie (HTML5 a podobné). Popularizuje nové nástroje a elektroniku, provozuje weby, sleduje dění na internetu, píše o něm a komentuje ho.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).