Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Největší budoucí hity Internetu věcí

Martin Malý

Píšou mi lidé, kteří začínají vyvíjet různé systémy a sady a jednotky pro domácí automatizaci, navigaci, pro to či ono, a ptají se mě: Má to smysl?

Občas sleduju, co se děje ve školství, poslouchám politické projevy na téma „musíme hledět do budoucnosti a už dnes začít připravovat odborníky pro třicátá léta 21. století“ a nestačím se divit. Jako ne, že by na tom bylo něco špatně, to naopak, s tím souhlasím. Problém je, že to vypadá, že si odpovědní představují ta třicátá léta plus mínus asi jako osmdesátá léta minulého století, ale tentokrát s počítačema. Zase jako kdyby stříleli na včerejší terč a cvičili vojáky do minulých válek, a myšlenka „neučme konkrétní postoje a technologie, učme adaptabilitě a schopnosti držet krok s vývojem“ se krčí někde v rohu, ve škatuli s nápisem „Odvážné návrhy, pozor, nesahat!“

Rozumím i tlaku na zvyšování počtů lidí na učebních oborech. Jenže holt – před lety se ukázalo, že máme málo lidí s maturitou a s VŠ tituly, tak je bylo třeba někde nabrat. No a nejjednodušší bylo snížit nároky na absolvování některých škol. Ta druhá cesta, totiž zvýšit nároky na žáky a zlepšit efektivitu výuky, by stála víc práce a nešlo by to tak rychle. No a když pak maturitu získává i podprůměrný student, tak kde má brát odborné učiliště prestiž? Inu, průmysl 4.0 si nakonec hrábne do středoškoláků i vysokoškoláků a postaví je k pásu, kde budou obsluhovat sofistikované obráběcí stroje, protože jiné cesty nebude. Pardon, nechtěl jsem začínat právě tímto tématem, ale zrovna čtu rozhovor, plný „internetu věcí“ a „průmyslu 4.0“ a o tom, jak je pro nový průmysl potřeba zajistit spoustu absolventů prestižních učebních oborů, a tahle kombinace mi připadá prudce absurdní.

Vůbec mám pocit, že tyhle představy jsou asi tak reálné, jako známé fantazie autorů z konce 19. století, kdy města roku 2000 byla sešněrovaná telegrafními dráty, nad nimi nebe plné horkovzdušných balonů a mezi nimi poletovali lidé s personálními montgolfiérami nad hlavami, nebo jako představy ze šedesátých let, kde pionýři létají na víkend na Měsíc a každý má na zahrádce kosmodrom.

Hitem dnešních fantazií jsou plně automatizované domy a chytrá města; plány jsou plné představ o „navádění na volné parkoviště“ a „domu, co pozná, když přijedete k vratům, a otevře je“. Nemyslím si, že zrovna tohle budou největší hity Internetu věcí. O plně elektronické a propojené domácnosti snil už Gates na začátku 90. let, ale pořád se to nějak ne a ne prosadit masově. Zatím jsme ve fázi lehkého oťukávání a prapor „domácí automatizace“ drží spíš nadšení jednotlivci a early adopteři, kteří prošlapávají cestu a vlastně teprve zkoušejí a zjišťují, co je užitečné a účelné.

Situace tak trochu připomíná osmdesátá léta, ale s lepším vybavením. V osmdesátých letech vzniklo několik zásadních počítačových systémů a taky stovky zcela proprietárních řešení. Dneska už je snadné říct, co přežilo a co ne, leckterý dnešní velký výrobce je tehdejší obskurní bastlič podivných zařízení a tak tomu bude i teď. Nikdy nevíte, jestli zrovna váš soused, co si po večerech doma pájí moduly z Číny a staví si domácí automatizaci, nebude mít zrovna to štěstí a obchodního ducha – třeba se trefí s něčím v pravý čas na pravém místě a za dvacet, třicet let bude významným hráčem na trhu. Na druhou stranu naprostá většina takových věcí, a nejen od sousedů, ale i od velmi zavedených firem zvučných značek, skončí v zapomnění.

Content 2017 - tip Footshop

Kdysi jsem překládal článek pro programátory. Bylo to o návrhu programovacích jazyků a autor psal: „Zkuste si to, navrhněte si vlastní jazyk, k němu překladač, knihovny, ekosystém… Skoro určitě s ním nikdy neprorazíte, ale bude to pro vás skvělá škola.“ Dnes mi píšou lidé, kteří začínají vyvíjet různé systémy a sady a jednotky pro domácí automatizaci, navigaci, pro to či ono, a ptají se mě: Má to smysl? Mám-li odpovědět upřímně, odpovím úplně stejně: Ano, má to smysl. Pravděpodobně s tím neuspějete a nikdy to nepoužije víc lidí než vy, pár vašich kamarádů a několik desítek dalších lidí, kterým to možná prodáte. Ale rozhodně to má smysl; větší než jen sedět, nedělat nic, protože „to přeci nemá cenu, stejně se to neprosadí“ a čekat, že to někdo udělá přesně na míru.

Něco dělejte, protože to má smysl, i když z toho nakonec nebude žádný světový průlom. A nenechte se znechutit!

Našli jste v článku chybu?
10. 5. 2017 7:39
Petr M (neregistrovaný)

Rád bych připomněl. že s elektrikou není sranda. Kdo se do ní vrtá, musí o ní něco vědět.

Elektrika může zapálit (zrovna před měsícem jsem slyšel jednu babičku brečet, že jí v noci uhořel kvůli zbastlené elektroinstalaci jedenáctiletý vnuk), fyziologický účinky jsou taky dobře známý. A mimo přímých škod se můžou zařízení ovlivňovat navzájem - rušení apod.

Ze školy vyjde vždycky někdo, kdo nemá praxi a zkušenosti. Školní dílny na deset dní v měsíci to nezachrání. Vyhláška 50 (četl jsi ji vůbec?…

10. 5. 2017 16:43
Karel (neregistrovaný)

Souhlasím na půl. Nějaká obdoba "50" je potřeba. Bohužel tak jak je to teď nastavené je to úplně na pytel. Jakmile nemáte správný učňák, SŠ nebo VŠ, tak opravdu nesmíte skoro nic. Nikdy a za nic na světě. Je to paradox, že já, který jsem v minulém tisíciletí maturoval na SPŠ elektro a od té doby to nedělal, dostanu "50" od cesty, zatímco absolvent SPŠ strojní si sice může sám navrhnout a vyrobit nějaký stroj, ale kabel v tom zapojit nesmí.

Chtělo by to prostě procitnout do nové doby a uvědomit …