Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Největší budoucí hity Internetu věcí

Martin Malý

Píšou mi lidé, kteří začínají vyvíjet různé systémy a sady a jednotky pro domácí automatizaci, navigaci, pro to či ono, a ptají se mě: Má to smysl?

Občas sleduju, co se děje ve školství, poslouchám politické projevy na téma „musíme hledět do budoucnosti a už dnes začít připravovat odborníky pro třicátá léta 21. století“ a nestačím se divit. Jako ne, že by na tom bylo něco špatně, to naopak, s tím souhlasím. Problém je, že to vypadá, že si odpovědní představují ta třicátá léta plus mínus asi jako osmdesátá léta minulého století, ale tentokrát s počítačema. Zase jako kdyby stříleli na včerejší terč a cvičili vojáky do minulých válek, a myšlenka „neučme konkrétní postoje a technologie, učme adaptabilitě a schopnosti držet krok s vývojem“ se krčí někde v rohu, ve škatuli s nápisem „Odvážné návrhy, pozor, nesahat!“

Rozumím i tlaku na zvyšování počtů lidí na učebních oborech. Jenže holt – před lety se ukázalo, že máme málo lidí s maturitou a s VŠ tituly, tak je bylo třeba někde nabrat. No a nejjednodušší bylo snížit nároky na absolvování některých škol. Ta druhá cesta, totiž zvýšit nároky na žáky a zlepšit efektivitu výuky, by stála víc práce a nešlo by to tak rychle. No a když pak maturitu získává i podprůměrný student, tak kde má brát odborné učiliště prestiž? Inu, průmysl 4.0 si nakonec hrábne do středoškoláků i vysokoškoláků a postaví je k pásu, kde budou obsluhovat sofistikované obráběcí stroje, protože jiné cesty nebude. Pardon, nechtěl jsem začínat právě tímto tématem, ale zrovna čtu rozhovor, plný „internetu věcí“ a „průmyslu 4.0“ a o tom, jak je pro nový průmysl potřeba zajistit spoustu absolventů prestižních učebních oborů, a tahle kombinace mi připadá prudce absurdní.

Vůbec mám pocit, že tyhle představy jsou asi tak reálné, jako známé fantazie autorů z konce 19. století, kdy města roku 2000 byla sešněrovaná telegrafními dráty, nad nimi nebe plné horkovzdušných balonů a mezi nimi poletovali lidé s personálními montgolfiérami nad hlavami, nebo jako představy ze šedesátých let, kde pionýři létají na víkend na Měsíc a každý má na zahrádce kosmodrom.

Hitem dnešních fantazií jsou plně automatizované domy a chytrá města; plány jsou plné představ o „navádění na volné parkoviště“ a „domu, co pozná, když přijedete k vratům, a otevře je“. Nemyslím si, že zrovna tohle budou největší hity Internetu věcí. O plně elektronické a propojené domácnosti snil už Gates na začátku 90. let, ale pořád se to nějak ne a ne prosadit masově. Zatím jsme ve fázi lehkého oťukávání a prapor „domácí automatizace“ drží spíš nadšení jednotlivci a early adopteři, kteří prošlapávají cestu a vlastně teprve zkoušejí a zjišťují, co je užitečné a účelné.

Situace tak trochu připomíná osmdesátá léta, ale s lepším vybavením. V osmdesátých letech vzniklo několik zásadních počítačových systémů a taky stovky zcela proprietárních řešení. Dneska už je snadné říct, co přežilo a co ne, leckterý dnešní velký výrobce je tehdejší obskurní bastlič podivných zařízení a tak tomu bude i teď. Nikdy nevíte, jestli zrovna váš soused, co si po večerech doma pájí moduly z Číny a staví si domácí automatizaci, nebude mít zrovna to štěstí a obchodního ducha – třeba se trefí s něčím v pravý čas na pravém místě a za dvacet, třicet let bude významným hráčem na trhu. Na druhou stranu naprostá většina takových věcí, a nejen od sousedů, ale i od velmi zavedených firem zvučných značek, skončí v zapomnění.

CIF17_Rabaino_Lupa

Kdysi jsem překládal článek pro programátory. Bylo to o návrhu programovacích jazyků a autor psal: „Zkuste si to, navrhněte si vlastní jazyk, k němu překladač, knihovny, ekosystém… Skoro určitě s ním nikdy neprorazíte, ale bude to pro vás skvělá škola.“ Dnes mi píšou lidé, kteří začínají vyvíjet různé systémy a sady a jednotky pro domácí automatizaci, navigaci, pro to či ono, a ptají se mě: Má to smysl? Mám-li odpovědět upřímně, odpovím úplně stejně: Ano, má to smysl. Pravděpodobně s tím neuspějete a nikdy to nepoužije víc lidí než vy, pár vašich kamarádů a několik desítek dalších lidí, kterým to možná prodáte. Ale rozhodně to má smysl; větší než jen sedět, nedělat nic, protože „to přeci nemá cenu, stejně se to neprosadí“ a čekat, že to někdo udělá přesně na míru.

Něco dělejte, protože to má smysl, i když z toho nakonec nebude žádný světový průlom. A nenechte se znechutit!

Našli jste v článku chybu?