Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: O fenoménu “kurvítek”

Autor: Depositphotos
Martin Malý

Jak chcete prokázat, že výrobce něco blbě navrhnul a osadil šuntem záměrně, s cílem, “aby se to rozbilo a my toho prodali víc”?

Schopnost poznat z elektroniky víc než jen “takový to s nožičkama”, zkombinovaná se schopností formulovat myšlenky i jinak než do komentářů pod článek, vede někdy k tomu, že si vás pozvou jako hosta do pořadu, kde máte promluvit o nějaké problematice moderní elektroniky.

Takže se mi stalo, že jsem byl pozván do pořadu Českého rozhlasu s nabídkou promluvit o fenoménu “kurvítek”, ovšem s jednou výhradou: na vlnách ČRo nelze říct “kurvítko”, protože by pak lidi psali stížnosti, že se mluví sprostě. Od doby legendárního hovoru z Lán jsou na to v rozhlase zkrátka citliví, a tak ve spolupráci s ÚJČ AV kodifikovali slovo “kazítko”. Což je totéž, jen s tím drobným rozdílem, že posluchači znají spíš ten první výraz.

Šlo o pořad, kde dva hosté mají většinou rozdílný náhled na věc, tak jsem očekával nějakého řádného zastánce kur…, pardon kazítek, který bude argumentovat spiknutím nadnárodních koncernů, které nás, nebohé spotřebitele, nutí kupovat si předražené šmejdy se zabudovaným kur-kazítkem. Ve skutečnosti byl druhý host velmi příčetný, takže jsme se u většiny bodů shodli. Tedy například v tom, že nejde o žádnou mystickou součástku, co čeká, čeká a týden po záruce se odporoučí do pekel, ale že příčina krátké životnosti je jinde.

To pravé kazítko jsou totiž hlavně levné komponenty s životností lehce nad hranicí záruky v kombinaci s některými umělými omezeními (RoHS) a s leckdy blbým “design decision”. Například umístit chladič do zařízení v místě, kudy neproudí vzduch, je nápad vysloveně pitomý, přesto občas takové zařízení vidíte.

A právě v tomto bodu přichází kruciální otázka, na kterou se moderátorka Veronika Sedláčková taky zeptala: Pomohl by zákon? Já se docela děsím toho, když se zákonodárce snaží zákonem nadirigovat dobro, protože je až podezřelé, kolikrát se z dobrého úmyslu mávnutím paragrafu stane buzerace, opruz a zhoršení podmínek. Takže jsem byl opatrný v nadšení. Je hezké, že Francie má zákon, který trestá úmyslné zkracování životnosti výrobků pokutami, jenže jak vám potvrdí každý právník, prokázat úmysl je to nejtěžší a někdy je to i nemožné.

Jak chcete prokázat, že výrobce něco blbě navrhnul a osadil šuntem záměrně, s cílem, “aby se to rozbilo a my toho prodali víc”? A nechme stranou takové ty lidové soudy “vždyť je to přeci jasné…” I případ Davida Ratha byl “jasný”. Zcela vážně: bude sedět orgán na tajných schůzích a sledovat, jestli nepadne ona klíčová věta “Uděláme to fórový, aby se to dřív rozbilo”? To stěží. Bude stát podporovat whistleblowing? No, to si užijeme… Ve skutečnosti soudy postupují podle principu “in dubio pro reo”, který v tomto případě bude znamenat, že nebude mít za prokázaný zlý úmysl v případech, které se dají vysvětlit lidskou hloupostí či neznalostí.

A tak budou dál firmy říkat, že všechna ta kazítka jsou jen proto, že je k tomu tlačí vysoce konkurenční prostředí a cenová válka, a budou mít pravdu. I když se sejde auditorská komise plná specialistů, prozkoumá návrh zařízení a shledá myšlenku dát chladič tam, kde nechladí, sice krajně neotřelou, ale hlavně pitomou, výrobce pokrčí rameny a řekne něco jako: “To je designové rozhodnutí, náš vývojářský tým k tomu sáhnul, a kdyby to nebylo takhle, tak bychom museli připojit fázi na kostru.” Popřípadě použije totální argument: “Náš tým je plný mladých lidí po vysoké škole, takže nemají patřičné zkušenosti, ostatně ve verzi 3 jsme toto už opravili, my za to opravdu nemůžeme.”

CIF17_Rozkosny

A víte, co je děsivé? Že ta poslední odpověď může být docela dobře pravdivá. Velké korporace by měly mít mechanismy, které eliminují chyby začátečníků, aniž by je brzdily v rozletu, ale co s malými firmami, plnými mladých nadšených návrhářů kolem pětadvaceti let? Vystudovali VŠ, šli do svého prvního zaměstnání, a místo toho, aby si spálili ruce na třech malých projektech a pak se zeptali zkušenějšího, tak rovnou jedou “ostrý” vývoj pro zákazníky. Zkušenějšího se nezeptají, protože ho ve firmě nemají, na “hraní” není čas, a tak produkují výtvory, co fungují silou vůle a rozsypou se při větším kýchnutí. A nemůže za to žádné kazítko. Může za to nezkušený, ale přesto sebevědomý tým.

No a za ten zbytek si můžeme sami, když chceme mít všechno, a levně.

Našli jste v článku chybu?