Hlavní navigace

Síťové rychlostní rekordy - tak trochu dekadence

29. 9. 2005
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

O rychlostních rekordech Internetu2 jsme na Lupě psali již dvakrát. Měl jsem nedávno příležitost absolvovat prezentaci o jednom z těch novějších a nemohu se ubránit pocitu, že soutěž se v dnešní době stává poněkud samoúčelnou, použitelná technologie je jediná. A v čem vlastně spočívá hodnocení rychlosti?

Příčinou je způsob určení hodnoty rekordního záznamu – počítá se jako součin přenosové rychlosti a vzdálenosti. Přitom ovšem s přenosovou rychlostí mnoho nenaděláte. Prakticky jedinou technologií použitelnou pro tento účel je desetigigabitový Ethernet, který představuje nejrychlejší dostupné síťové rozhraní pro koncové počítače. Také dálkové spoje s touto rychlostí jsou bez problémů k dispozici.

Tím je přenosová rychlost prakticky dána. Samozřejmě zůstává otázkou, jak moc se podaří přiblížit k jeho maximální teoretické propustnosti. V případě IPv4 se zdařilo dosáhnout na 7,21 Gbit/s, pro IPv6 na 5,11 Gbit/s. Jistá rezerva tu zůstává, ovšem není příliš velká.

Klíčem k úspěchu se stává vzdálenost. Jelikož Internet2 nepožaduje, aby trasa byla jakkoli smysluplná, začíná se rekordů dosahovat na uměle prodlužovaných trasách stavěných s jediným cílem: aby byly co nejdelší. Je to dobře vidět na posledních IPv4 rekordech.

Švédové postavili trasu dlouhou téměř 30 tisíc km, jež celkem třikrát křižovala Atlantik. Následovali Švýcaři, kteří po přeskoku do Ameriky obkroužili USA. Po nich nastoupili Japonci, kteří propojili Pittsburgh se Ženevou zkratkou přes Tokio. To ovšem dalo jen bídných 20 tisíc km. Proto v dalším rekordu nasadili třicetitisícovku Tokio–Amsterdam–Tokio.

Pomineme-li vedení trasy, je asi nejblíže reálnému životu švédský pokus. Vedl přes značný počet směrovačů (více než 40) a navíc vysokorychlostními sítěmi GigaSunet a Sprint, které sdílel s běžným provozem. Nejednalo se tedy o specializované vyhrazené kanály. Mimochodem, naměřené výsledky ukazují, že valná většina přenosového zpoždění vznikala nutností překlenout velkou vzdálenost. Směrovače – přestože jich bylo požehnaně – způsobovaly jen 0,2 procenta celkového zpoždění paketů. Úctyhodným výsledkem je i to, že během hodinového přenosu nedošlo ke ztrátě jediného paketu.

Podobně i švýcarský pokus se o akademické sítě dělil s běžným provozem, tentokrát už ovšem je počet směrovačů podstatně menší – zejména přihlédneme-li ke složitosti cesty. Síťová infrastruktura pro japonské rekordy se pak zdá být silně optimalizována. Kolem zeměkoule tam a zpátky za méně než deset hopů, to v regulérních sítích hned tak neuvidíte.

BRAND24

Ze soutěže o co největší propustnost na velkou vzdálenost se tak trochu stává soutěž o sestavení co nejdelší trasy. Je otázkou, jestli rychlostní rekordy z principu věci nemají tendenci podobně degenerovat. Stačí se podívat třeba na automobily, kde špičkových rychlostí dosahují rakety na kolech, jež se podařilo udržet na zemi. S automobily mají společného ještě podstatně méně než výše popsané rekordní přenosy s běžným internetovým provozem.

Uvidíme, kam se rychlostí rekordy Internetu2 budou ubírat nadále. Podle mého soudu by jim prospěla změna pravidel a stanovení maximální délky trasy (a případně minimálního počtu směrovačů na ní). Aby se snaha o dosažení rekordu soustředila na optimalizaci reálné průchodnosti sítí, namísto úsilí omotat zeměkouli.

Myslíte si, že je soutěž o nejvyšší rychlost na největší vzdálenost smysluplná?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor dělá nepořádek v příslovích, protože sítě nejen dělá, ale i učí a dokonce také řídí. Působí na Ústavu nových technologií a aplikované informatiky na Technické univerzitě v Liberci. Píše knihy.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).