Hlavní navigace

Šmoulíčkova aféra

11. 2. 2010
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

K starým a vyčpělým rádoby humorným historkám se utíká většinou tehdy, nemáte-li jiný nápad. Co když ale taková historie až příliš bolestivě připomíná věci současné? Člověk nikdy neví, kde se vynoří nečekaná podobnost.
Vojtěch Bednář

Ilustrace: Nenad Vitas

Za časů studií a pobytu na vysokoškolských kolejích jsem, podobně jako mnoho jiných, působil jako dobrovolný (rozuměj: za pivo) administrátor počítačů spolubydlících. Většinou to byli lidé které jsem znal, ale protože šeptanda funguje, sem tam se ke mně s problémem obrátil někdo úplně cizí. Řešil jsem potíže, instaloval programy (warez ne, i když k pár hackintoshům se přiznávám), vysvětloval, jak se pracuje s Windows a s aplikacemi…

Jednoho dne za mnou přišel bratranec spolužáka z ročníku. Začal zrovna studovat češtinu a bohemistiku, při kteréžto příležitosti dostal od rodičů počítač. Bylo to nové PC, k němuž byla hromádka instalačních médií všeho možného, mj. originální MS Office 2003. On sám (s asistencí spolubydlů z pokoje) se to všechno pokusil uvést do provozu, ale narazil na problém, který byl pro něj nepřekonatelný. U toho zatraceného počítače jsem strávil celý večer a ještě část dopoledne práce, leč dobrá věc se podařila. Windows XP pracovaly, Office Officovala. Když jsem se po vyřešení bolestivých míst dostal k instalaci kanclu, nevěděl jsem co mám zadat do formuláře, ve kterém chce Microsoft jméno a firmu vlastníka. A protože majitel se honosil přezdívkou „Šmoulíček“, šoupnul jsem ho tam.

Tím byla záležitost vyřešena. Fakturaci (večer v pivnici VIIII. cenové skupiny) zajistil spolužák-bratranec, bylo to prima.

Uplynulo pár let. Již jsem nežil na kolejích, zato v úloze doktoranda drtil studenty prvního ročníku. Mezi mé nejkrutější zbraně patřila na posluchače uvržená povinnost napsat vědecký esej (není totéž, co úvaha!) na zadané téma a s použitím zadané literatury. Zastával jsem a stále zastávám názor, že vysokoškolák musí umět pracovat s informacemi a být stylisticky na výši.

Jednou se mi sešlo několik děl od různých autorů, která byla velmi kvalitní, ale byla psána podobným perem. Porovnal jsem je s databází, zeptal se Googlu, na plagiáty to nevypadalo. Pak mne napadlo podívat se do metainformací, tedy do vlastností dokumentu. Autorem byl ve všech případech Šmoulíček.

Nechtěl jsem hned dělat kravál a tak proběhlo krátké vyšetřování. Zjistil jsem, že na kolejích a dalších místech se objevily inzeráty, slibující pomoc s vypracováním referátů a podobných děl za zajímavých finančních podmínek. Zavolal jsem ze zvědavosti na uvedené číslo mobilu a dozvěděl se, že počítač stále funguje k plné spokojenosti majitele. Nechtěl jsem dělat zbytečné aféry, a tak byli „autoři“ esejů donuceni vykonat mnohem náročnější a obtížnější práci, aby ze sebe smyli špínu hříchu.

UX DAy - tip 2

Píše se rok 2010 a jen mediálně zcela netknutý člověk nic neví o aféře Open Card. Řešit co, kdy, kde, kdo, komu a za kolik přísluší jiným médiím, než je Lupa.cz. Ale když jsem četl tuto zprávu, musel jsem se upřímně zasmát. Zdá se, že Šmoulíček nejenom že dostudoval, ale dokonce povýšil. A dodnes se nenaučil upravovat metainformace ve svých dokumentech.

Ruku na srdce, kolik takových Šmoulíčků mezi námi běhá? Kolik bychom jich našli na Internetu? A kolik v počítačích studentů, doktorandů, i zcela seriózních vědců? Bojím se, že moc.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je sociolog, odborný publicista, poradce, a lektor.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).