Hlavní navigace

Stalo se: informatiku už odepsali i senátoři

23. 4. 2007
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: 29
Návrh na zrušení Ministerstva informatiky ČR po poslancích schválili také senátoři. Teď už chybí jen podpis prezidenta. Exministr informatiky Vladimír Mlynář prezentoval staronový názor, že by bylo vhodné sloučit dva regulátory, RRTV a ČTÚ. Soudkyně Sylvie Slepičková ani po třech měsících stále ještě nedodala v písemné formě rozsudek, který vynesla v lednu.

Snaha nynější vlády premiéra Topolánka zrušit samostatné ministerstvo informatiky jistě není pro čtenáře Lupy žádnou novinkou. Naposledy jsem o ní psal v tomto seriálu právě před měsícem, kdy příslušný vládní návrh schválili ve třetím čtení poslanci. Poté tento návrh putoval do Senátu, jehož členové měli měsíc na to, aby se k němu vyjádřili. To učinili právě minulý týden, 19.4.2007.

Také senátoři jsou pro

Senátoři se mohli návrhem zabývat různě podrobně. Mohli jej například prodiskutovat detailně, a třeba i odmítnout či vrátit poslancům s vlastními pozměňovacími návrhy. Nebo jen odsouhlasit poslanecký návrh, případně se předloženým návrhem nezabývat vůbec (což se fakticky rovná jeho schválení).

Nakonec to dopadlo tak, že předložený návrh prošel dvěma senátními výbory (Výborem pro rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu) a u obou se dočkal shodného doporučení: schválit. Tedy bez připomínek (podrobněji).

No a stejně to nakonec dopadlo i na plénu celého Senátu, ve čtvrtek 19. 4. 2007 minulý týden: 36 hlasy pro (se 4 hlasy proti a 6 zdrženími se, podrobněji) byl vládní návrh schválen. Bez většího zájmu o věc a bez větší diskuse. Vlastně se k celému návrhu vyjádřili pouze oba zpravodajové výborů (oba za ODS), a pouze se přihlásili k tezi předkladatele (vlády), že informatice prospěje rozdělení kompetencí:

… vláda posoudila, že ministerstvo informatiky je v postavení, které je vůči ostatním resortům poměrně slabé a že bude lepší, když se jednotlivé kompetence ministerstva informatiky rozdělí na zmíněné silnější resorty, dojde účinněji k prosazování těchto kompetencí.

Takže tato úvaha je jistě také úvahou správnou … (senátor Pavel Eybert, ODS)

Po diskusi v hospodářském výboru, která se týkala zejména legislativních připomínek, které tady již byly naznačeny, jsme dospěli k názoru, že zrušení tohoto ministerstva a převedení kompetencí na uvedená ministerstva bude ve prospěch věci, protože považujeme za důležitější dobře fungující elektronický systém veřejné správy, než pouhé názvy.

Věřím, že změna, kterou tady máme na stole, pomůže razantněji prosazovat informační a komunikační technologie do veřejné správy a tím také rychlejší budování i vývoj e-governmentu, který je podle mého názoru nezbytným předpokladem dalšího úspěšného rozvoje České republiky (senátor František Kopecký, ODS)

Teď tedy půjde návrh na stůl prezidentovi, a pokud ten jej podepíše (což lze předpokládat), bude moci být zveřejněn (vyhlášen) ve Sbírce zákonů. No a účinnosti nabude prvního dnem kalendářního měsíce, následujícího po vyhlášení. Pak bude moci začít finální „demontáž informatiky“, zahrnující mj. rozdělení kompetencí, ale také převod zbylých zaměstnanců pod nové zaměstnavatele, dělení majetku a dalších aktiv atd. Na budově v Havelkově ulici na pražském Žižkově, kde Ministerstvo informatiky ČR až dosud sídlilo, bude moci být přemalován nápis, sdělující, že nově zde sídlí ….

Komu připadne budova MI ČR?

Jenže právě dělení majetku může nakonec být zajímavým oříškem. Jedna z věcí, na které senátoři přece jen upozornili, je to, že návrh zákona neřeší, komu připadne dosavadní budova MI ČR. Zmínil to zpravodaj garančního výboru (Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí), senátor Pavel Eybert:

… prakticky jako vše, co na tomto světě je a co není dokonalé, ani tento zákon není ve všem úplně dokonalý. Mohl obsahovat ustanovení, že movitý majetek přechází na tři uvedená ministerstva a jak se dělí, a že nemovitost – budova přechází na to či ono ministerstvo.

Návrh zákona totiž říká, že o majetek MI ČR se mají rozdělit příslušné resorty, které přebírají jeho kompetence. Už ale neříká, jakým způsobem se mezi ně má rozdělit, resp. podle jakého klíče. Současně ale senátor Eybert zmínil, že jde jen o drobnost, kterou může vláda snadno vyřešit svým rozhodnutím.

Takže jak se pánové ministři podělí o budovu s docela zajímavou historií? Kdysi dávno v ní sídlilo Národní informační středisko (NIS), kterému ji „sebral“ Uřad pro státní informační systém, posléze přejmenovaný na Úřad pro veřejné informační systémy. Po ÚVISu pak budovu počátkem roku 2003 přebralo nově vytvořené Ministerstvo informatiky ČR, které ji vlastní dosud.

Už před časem přitom tuto budovu nabízel ministr Ivan Langer orgánům EU jako možné sídlo pro agenturu provozující budoucí (resp. budovaný) systém Galileo, kterou chtěl přilákat do Prahy. V poslední době je ale kolem této možnosti ticho. Stejně tak jsem nezaznamenal žádné jiné plány na využití zmíněné budovy. Ale on už se nějaký zájemce určitě najde, že?

Bude z toho kompetenční spor?

Čeho si naopak senátoři nepovšimli, nebo povšimnout nechtěli (případně čemu nepřikládali významnější váhu), je pozměňovací návrh, který do zákona prosadil ještě v Poslanecké sněmovně poslanec Vladimír Koníček (KSČM). Právě na jeho návrh se totiž do kompetenčního zákona má dostat i stručná větička, konstatující, že:

Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu pro informační a komunikační technologie

Jak jsem upozorňoval už v předchozím článku, přijde mi to ve sporu s deklarovaným záměrem rozdělit kompetence tak, že e-governmentem se zabývá vnitro, elektronickými komunikacemi zase resort průmyslu a obchodu, a celkovou koordinaci nad nimi má Rada vlády pro informační společnost. Proč se nyní ICT technologie svěřují vnitru (a ne průmyslu a obchodu), a proč se koordinace přiděluje resortu a ne Radě vlády?

Zda to také vidí jako problém, jsem se zeptal ministra Langera na nedávné konferenci ISSS (Internet ve státní správě a samosprávě) v Hradci Králové, na jeho tiskovce. Z jeho odpovědi jsem pochopil, že to vnímá spíše jen jako okrajový problém. Zeptal jsem se také na motivaci příslušného pozměňovacího návrhu, který vznesl poslanec Vladimír Koníček a ke kterému se při projednávání ministr Langer vyjádřil souhlasně. Prý šlo ze strany pana poslance jen o jakousi deklaratorní záležitost.

No, uvidíme. Podle neoficiálních signálů to nebude až tak prostá a bezvýznamná záležitost, mohla by vyústit až v klasický kompetenční spor.

Vladimír Mlynář znovu na scéně

Ze zajímavých událostí minulého týdne si dovolím zmínit také vystoupení ex-ministra informatiky Vladimíra Mlynáře na konferenci o digitalizaci televizního vysílání v Českém Krumlově. Přijel sem prý znovu po třech letech a musel konstatovat, že v oblasti digitalizace se vlastně nic neposunulo kupředu. Že vše je jen o tom, „proč to nejde“. V diskusi, do které se zapojil, kritizoval také některé politické kruhy za představu, že řešení je možné bez dohody s komerčními televizními stanicemi. Setrvávání na této mylné představě pak pozici těchto televizí dokonce ještě posiluje: když odcházel z úřadu, zdálo se, že tyto stanice jsou ochotny se dohodnout na digitalizaci s kompenzací v podobě jedné či dvou bonusových licencí. Nyní si nárokují už čtyři, a Vladimír Mlynář prorokoval, že pokud se situace nezmění, bude to za tři roky již sedm licencí.

V předchozí diskusi také zazněl návrh (od aktivisty Karla Berky, bývalého šéfa ÚSISu) na úplné zrušení obsahového regulátora (Rady pro rozhlasové a televizní vysílání). Následně byla tato myšlenka panelisty odmítnuta. Negativně se k ní vyjádřil i náměstek ministra vnitra a informatiky Zdeněk Zajíček, který ji označil jako unáhlený krok (a pouze v delším časovém horiznotu připustil možnost určitých změn). Naopak Vladimír Mlynář reagoval kladně, s tím že by situaci prospělo nikoli zrušení RRTV, ale její sloučení s dalším regulátorem, ČTÚ, a celkové uvolnění regulace. V tom smyslu, že už by nebyly udělovány klasické licence, ale jen jakési „živnostenské listy pro vysílání“ (po splnění požadavků zákona) a jejich držitel by dále byl odkázán pouze na dohodu s provozovatelem sítě, s tím že stát by do jejich vztahu už nezasahoval. Připomněl také, že cílem digitalizace (z pohledu státu a politiky) není lepší obraz, ale zrušení státní regulace, vzniklé kvůli tomu, že vysílacích frekvencí bylo málo a nestačily pro všechny zájemce o vysílání.

Myšlenka na sloučení obsahového regulátora (RRTV) a technického regulátora (ČTÚ) přitom není nová, a ani z úst Vladimíra Mlynáře nezazněla poprvé. Vzpomínám si na dobu, kdy se teprve rodil stávající zákon o elektronických komunikacích (který měl řešit také otázku vysílání), a možnost sloučení obou regulátorů byla jednou z variant, které se tehdy diskutovaly (zdroj):

Na jednom z přípravných seminářů (v roce 2004, pozn. autora) se k tomu vyjádřil i ministr informatiky Vladimír Mlynář, v tom smyslu, že sloučení obou regulátorů by bylo politicky neprůchodné – z celé implementace regulačního rámce, která je spíše „technickou“ záležitostí, by se prý rázem stala záležitost navýsost politická, která by přípravu nového zákona výrazně zkomplikovala a výrazně prodloužila.

Nakonec se tedy myšlenka sloučení obou regulátorů do návrhu nového zákona nedostala – ale i tak se problematika digitalizace postarala o jeho značné zkomplikování. To se nakonec vyřešilo až úplným vyjmutím problematiky digitalizace z návrhu zákona o elektronických komunikacích se záměrem řešit tuto oblast novelu vysílacího zákona.

Ale ještě než se tak stalo, myšlenka sloučit oba regulátory se objevila znovu. Při projednávání návrhu zákona o elektronických komunikacích ve Sněmovně ji navrhl poslanec Karel Sehoř, který byl tehdy parlamentním zpravodajem navrhovaného zákona. Předkladatel návrhu, tehdejší ministr informatiky Vladimír Mlynář, měl k němu stále stejné stanovisko: po věcné stránce s ním prý souhlasí, ale za tehdejší situace jej označil jako neprůchodný (podrobněji).

A jak se zdá, návrh na sloučení obou regulátorů není moc průchodný ani dnes.

Rozsudek stále není k dispozici

Když už jsme u Vladimíra Mlynáře, nedá mi to nezmínit další zprávy, které se objevily minulý týden, a které se týkají jeho lednového (prvoinstančního) odsouzení na 5,5 roku. Čtenářům Lupy snad opět nemusím podrobněji připomínat, o co jde (jinak viz např. lednový díl tohoto seriálu, s názvem Stalo se: kauza 5,5 roku). Nyní se jedná o to, že soudkyně Městského soudu v Praze Silvie Slepičková, která 24. ledna 2007 vynesla tak tvrdý verdikt, nebyla dosud schopna vypracovat písemný rozsudek. Dnes je to skoro na den přesně tři měsíce. Jak uvádí například tento zdroj, je prý po formální stránce vše v pořádku, protože odklad měl soudkyni už dvakrát povolit její nadřízený, místopředseda Městského soudu v Praze Bohumil Horký.

Z mého pohledu mi ale přijde nejpodivnější samotný fakt, že rozsudek (a jeho odůvodnění) je sepisován až dodatečně, po jeho vynesení. Asi jsem dosud žil v naivní představě, že když soud rozhodne, už musí mít opravdu velmi definitivně jasno v tom, co říká a proč to říká. A že když je přímo v soudní síni rozsudek vynesen a také náležitě odůvodněn (byť jen ústně), dokonce v rozsahu dvou hodin (jak nyní argumentuje sama soudkyně Slepičková), že už nutně musí existovat jeho finální podoba. A to v písemné formě. Nedovedl jsem si představit, že by soud posílal někoho do vězení na základě verdiktu, který teprve musí být sepsán. Že by v soudní síni bylo prezentováno a dvě hodiny odůvodňováno něco, co ještě neexistuje, resp. nemá definitivní podobu? Nebo se snad může dokonce i měnit?

BRAND24

Představoval jsem si, že finální (a písemná) podoba už musí existovat, a nanejvýše mohou chybět nějaké závěrečné formální úpravy (typu formátování, odstraňování překlepů atd.), které přísluší spíše písařce či sekretářce, ale ne věcné záležitosti, příslušející soudkyni. Ta už by snad při vynesení rozsudku měla odevzdávat dokončenou práci, a ne jen nějakou předběžnou zprávu o dosavadním průběhu. Teď s údivem zjišťuji, že je to asi jinak.

O to více jsem na finální rozsudek zvědav. Dalším termínem pro jeho odevzdání prý má být konec dubna. Tak uvidíme, jestli to soudkyně Slepičková do té doby stihne. Mezitím totiž rozjela další „velkou“ kauzu, která jí nejspíše také zabere hodně času. A na první pohled to vypadá, jako by při výběru (resp. přidělování) jejích kauz někdo postupoval podle abecedy: po Vladimíru Mlynářovi přichází na řadu Vladimír Železný.

Setkali jste se někdy s tím, že by sepsání rozsudku a jeho odůvodnění trvalo dlouhou dobu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).