Hlavní navigace

Telekomunikační trh vs. jeho regulace

13. 5. 2009
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: 29
Potíže s přijímáním/nepřijímáním tzv. telekomunikačního balíčku v Evropském parlamentu minulý týden byly způsobeny klauzulí o možném odpojování uživatelů od Internetu. Ale co dopad ostatních částí této normy?

Společný orgán telekomunikačních regulátorů, společné využívání rádiového spektra, společné tažení za důslednou rozlučku infrastruktury a služeb u velkých poskytovatelů. To jsou základní teze z takzvaného telekomunikačního balíčku, který se stal technologicko-politickým tématem minulého týdne. Samozřejmě, vedle tezí dalších – posílení práv zákazníků (versus možnost jejich odpojování od sítě), vytvoření předpokladů pro investice do nových technologií – bližší informace o tom všem si můžete přečíst v článcích Jiřího Peterky o nadějích a dopadech dění okolo této evropské normy. Podívejme se na telekomunikační balíček z poněkud jiné perspektivy. Tedy ne z pohledu mediálně exponovaných možností odpojovat uživatele od Internetu, ani vágní snahy o podporu nových technologií. Telekomunikační balíček, pokud bude jednou definitivně přijat (a já věřím tomu, že bude), má potenciál skutečně proměnit trh telekomunikací v EU. Jak?

V prvé řadě dojde k založení výše zmiňovaného „evropského telekomunikačního úřadu“. Ač o jeho konkrétní formě i pravomocech se vedly (a ještě vedou) debaty, jedná se o první krok ke společné regulaci telekomunikačního trhu na Evropské bázi. Určité fragmenty takové regulace ostatně již můžeme pozorovat dnes (například donucení mobilních operátorů k zavádění „evropských“ cen roamingu). Dalším, nesmírně důležitým bodem je politické rozhodnutí směřující k onomu zmiňovanému oddělení infrastruktury a služeb. Je potřeba zdůraznit, že v tomto ohledu nejde o něco, co by souviselo výlučně s telekomunikacemi. Evropská unie prosazuje stejný přístup například u energetických sítí nebo u železnic. Možnost rozdělovat velké firmy na části provozující sítě a služby zakotvená v balíčku je ovšem novinka – a to novinka směřující k podstatně direktivnější úloze unijních záměrů, než jaká platí dnes.

Sečteno a podtrženo, telekomunikační balíček bez ohledu na exponovanou část umožňující odpojování uživatelů představuje nejenom velký zásah do současné podoby oboru v Evropě, ale také nástupní ostrůvek pro potenciální další regulaci zdůvodněnou, poněkud paradoxně, argumenty o nutnosti liberalizace. A to na úrovni infrastruktury, technologií (které se unie zavazuje v balíčku podporovat), služeb. Poněkud kacířská otázka, která se zde nabízí a ještě nebyl učiněn pokus o její zodpovězení, zní: potřebuje EU něco takového?

Dědictví Telecomů

Prvoplánová odpověď je, že ano. Evropské telekomunikace se, přinejmenším na úrovni infrastruktury, vyznačují tzv. dědictvím Telecomů. V mnoha zemích existovaly či ještě existují původně státní podniky telekomunikací. Tyto firmy zajišťovaly vše, od infrastruktury po služby, neboť v době jejich vzniku byly telekomunikace strategickou věcí, jež musela být pod kontrolou státu (případně státy byly socialistické a obor centralizovaný kolem jednoho monopolu). Privatizace těchto podniků jejich faktický monopol zmírnila, ale neodstranila. I dnes je v České republice problematické používat ADSL Internet od jiného poskytovatele, než od Telefóniky O2, ex SPT Telecomu. Tatáž firma na počátku 21. století svou vahou rozšiřování širokopásmového Internetu bránila, a to s odkazem na fakt, že učinila masivní investice do neefektivního ISDN. Dodnes je určujícím prvkem, pokud jde o ceny připojení koncových uživatelů i o pronájem infrastruktury. Barva se sice změnila ze žluté na modrou, nicméně myšlení managementu v mnoha ohledech zůstalo beze změny. ČR rozhodně není jediným příkladem.

Rozdělené monopoly – cesta ke konkurenci?

Problém bývalých státních Telecomů je řešitelný na úrovni jednotlivých států, ale protože existuje v mnoha z nich, pokouší se jej Unie sanovat v rámci „telekomunikačního balíčku“. Zde předpokládá, že zatímco je nesmyslné zbavovat tyto společnosti jejich pevných sítí, případně tyto sítě jakkoliv dělit, je možné oddělit provozovatele přenosových kapacit a poskytovatele služeb na nich. Jak již bylo řečeno, existují k tomu analogie – například nastoupíte-li do vlaku, jedete patrně strojem Českých Drah po kolejích SŽDC. Reálně jsou ovšem vztahy mezi oběma organizacemi takové, že je můžete klidně vnímat jako jedinou firmu (a to je ČR v tomto ohledu relativně liberální země). Nechci zde srovnávat problematiku železnice a telekomunikací, ale obávám se, že telekomunikačním balíčkem vynucované dělení velkých firem by mělo spíše administrativní než reálné dopady.

Bratři a sestry

Druhým stěžejním bodem Evropské regulace telekomunikací je efekt tzv. bratrů a sester – kvůli nim již došlo k vnucování “eurotarifů“ mobilním operátorům a jsou jedním z důvodů pro založení evropského telekomunikačního úřadu. Mnoho komunikačních firem v zemích EU patří do stejných, velkých holdingů. Jako příklad uveďme T-Mobile, Orange, již zmiňovanou O2. Telekomunikační poskytovatelé z jednotlivých zemí v rámci stejného holdingu se k sobě chovají (právně) jako k samostatným subjektům, ale ve skutečnosti spolupracují. Euro-roaming byl zaveden proto, že společnosti patřící do jedné skupiny si za vzájemné propojování hovorů účtovaly stejně, jako za spojování hovorů do sítě konkurence. Přitom náklady byly násobně nižší. Podobní bratři a sestry ale existují i mimo svět mobilních operátorů a EU si chce jejich praktiky pohlídat, k čemuž potřebuje – jak jinak – úřad. Dokud totiž nebude EU mít institucionální složku, která se o regulaci postará z titulu vlastní autority, budou jednotlivé firmy nacházet cesty k obcházení regulace.

Spokojenost zákazníka

Telekomunikační balíček má posilovat postavení koncového zákazníka na trhu. Pro EU je typické, že se vlastní legislativou snaží chránit spotřebitele před „zlovůlí“ hlavně velkých firem (averzi k nim ostatně vidíme v obou tématech, o nichž jsem se zmiňoval výše). Dokonce má pro tyto účely od 1.1.2007 vlastní úřad evropského komisaře, úřad aktuálně vykonává Bulharka Meglena Kuněvová.

Otázkou je, zda administrativní zásahy práva zákazníka skutečně ochrání. Obecně totiž platí, že snaha zvyšovat oprávnění jednoho subjektu na trhu vede k omezení práv subjektů ostatních, a v konečném důsledku i těch, kteří měli být chráněni. V regulovaném prostředí totiž přestávají fungovat tržní mechanismy samoregulace. Důsledkem je, že velké firmy hledají cesty, jak v rámci daných legislativních mantinelů „škubat“ zákazníky, zatímco malé se musí chovat stejně, aby se udržely na trhu. To je vedlejší efekt regulace a posilování práv.

Je to zapotřebí?

Telekomunikační balíček je především krok určitým směrem. Je otázkou, jak se my, Evropané, dohodneme, že chceme trh telekomunikací směřovat. Chceme-li tak činit na centrální úrovni, musíme si uvědomit, že na rozdíl od USA nejsme zemí s jednolitou kulturou, ale celkem 27 značně odlišných subjektů. Subjektů s různými potřebami, různou tradicí, různým stavem infrastruktury atd. Ne vše, co je možné realizovat v jednotlivých zemích, je možné provést v celé Unii. A konečně některé kroky, které by balíček umožňoval, se neosvědčily ani v rámci velkých celků (viz rozdělení At&T na Baby Bells).

BRAND24

Na druhé straně, rozhodneme-li se, že společná regulace a řízení telekomunikací v EU není realizovatelná, že je zbytečnou byrokratickou překážkou ve zdravé konkurenci, a že omezuje svobodu podnikání i svobodu volby, budeme čelit stavu, kdy Unie, která se v rámci globálních trhů snaží vystupovat jako jeden celek, bude v této oblasti celkem roztříštěným. Se vším, co k tomu patří včetně znevýhodnění při mezinárodních jednáních, včetně postupování místa větším a rozpínavějším celkům.

Co z uvedeného je menší zlo, respektive větší dobro, ponechám na vašem názoru.

Je podle vás správně, že se EU snaží regulovat telekomunikační trh?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je sociolog, odborný publicista, poradce, a lektor.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).