Hlavní navigace

V Německu DRM omezilo svobodu projevu. Jak tomu bude v ČR?

21. 12. 2005
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: 29
Německé vydavatelství Heise online bylo soudem přinuceno stáhnout odkaz na stránky softwaru pro obcházení DRM technologií. Navrhovaná novela českého autorského zákona přitom počítá s implementací stejné směrnice na podporu DRM. Výsledek německého případu proto pro nás může být v mnohém důležitý.

V září letošního roku byl na Lupě publikován článek o právní úpravě DRM technologií (viz seriál Jak se autorské právo staví k DRM technologiím (první díl, druhý díl)), ve kterém jsem se pokusil informovat o některých výkladových problémech, které nová úprava přinesla. Jedním z nich je zákaz reklamy prodeje nebo pronájmu prostředků umožňujících obcházení účinných technických prostředků ochrany autorských práv.

V této souvislosti byl uveden případ německého nakladatelství Heise online, které na svých internetových stránkách v lednu letošního roku uveřejnilo stručnou informaci o výrobci software (společnosti SlySoft), který prolomil hned několik DRM technologií určených k ochraně před kopírováním DVD, a přitom v článku uvedl odkaz na stránky tohoto výrobce. V uvedeném sdělení nakladatelství Heise je zmínka o tom, že je tento program a jeho rozšiřování považováno zástupci hudebního průmyslu za nelegální s ohledem na novou autorskoprávní úpravu. Dále byla ve sdělení obsažena i citace „šéfa“ společnosti SlySoft, který považuje ty DRM technologie, které jeho společnost prolomila, za neúčinné a zpochybňuje jejich smysl, když zmiňuje vysoké náklady na jejich vývoj a časté technické potíže, které způsobují konečným uživatelům v důsledku nedostatečné kompatibility s jiným software nebo hardware. Protože jde o jeden z prvních sporů svého druhu, je zajímavé sledovat jeho další vývoj.

Dosavadní průběh sporu

Zástupci německé části IFPI (International Federation of the Phonographic Industry) požadovali stažení sdělení a hrozili žalobou. Protože Heise nestáhlo informaci ze svých stránek a ponechalo v ní i odkaz na stránky SlySoft, podalo osm velkých hudebních vydavatelství žalobu společně s návrhem na vydání tzv. předběžného opatření. V návrhu požadovali, aby bylo nakladatelství Heise online uloženo

  • odstranění odkazu na stránky SlySoft, a/ anebo
  • zdržet se jakékoliv propagace prodeje nebo pronájmu prostředků umožňujících obcházení DRM technologií obdobné způsobu, jakým bylo informováno o spol. SlySoft, tedy toho že budou zveřejňovány „reklamní“ informace třetích osob, zejména výrobců takových prostředků umožňujících obcházení DRM technologií.

Soud zatím definitivně ve věci samé nerozhodl, ale již vydal tzv. předběžné opatření. Nechci se na tomto místě pouštět do rozboru předběžného opatření dle německého práva, protože se od české úpravy liší. Je ovšem třeba mít na paměti, že soud může ve věci samé rozhodnout i zcela opačným způsobem, než jak rozhodl předběžným opatřením. Dále uvedená rozhodnutí německých soudů tedy nejsou definitivní, nicméně jde o jedny z prvních případů, kdy se soud zabýval problematikou reklamy prostředků k obcházení DRM technologií.

Mnichovský soud vydal předběžné opatření 7. března 2005 a uložil v něm nakladatelství Heise, aby odstranilo odkaz odkazující na stránky výrobce – společnosti SlySoft. Ostatní nároky žalobců zamítl, proto se proti tomuto rozhodnutí odvolali jak žalobci, tak i žalovaná společnost Heise. Dne 28. července 2005 odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně (viz rozhodnutí Oberlandesgericht München [PDF, 2,5 MB]).

Z uvedených rozhodnutí vyplývá několik zajímavých závěrů, které mohou být aktuální i pro výklad českých soudů. Připomínám, že v Poslanecké sněmovně ČR je už ve druhém čtení návrh novely autorského zákona, kterou by mělo dojít k implementaci několika evropských směrnic, mj. i směrnice č. 2001/29/ES (dále „směrnice“), která úpravu DRM technologií do práva EU zavedla.

Účinnost prostředků k obcházení DRM technologiím

Při posouzení toho, zda se někdo dopouští porušování autorského zákona ve vztahu k DRM technologiím, je třeba v prvé řadě ověřit, zda se jedná o účinné prostředky, které dosahují cíle ochrany. Není-li DRM technologie účinná, nepožívá právní ochrany. Toto základní výkladové pravidlo vyplývá ze shora uvedené směrnice č. 2001/29/ES (viz. čl. 6 odst. 3 směrnice). Účinnou DRM technologií, na kterou se vztahuje zákonná ochrana, nemůže být technologie tak bezzubá, že si jí konečný uživatel vůbec nevšimne. Např. software iTunes, který je dodáván na počítačích Apple, umožňuje zpravidla kopírovat i CD, která jsou (údajně) opatřena DRM technologií; známý je třeba případ DRM technologie od společnosti SunnComm, která byla vázána na auto-run v operačním systému Windows, a proto pod Applem či Linuxem mohl uživatel totéž CD bez jakýchkoliv problému vypalovat. O účinnosti DRM technologie tak lze v tomto případě minimálně pochybovat.

V případě zmíněných rozhodnutí je však s podivem to, že soudy obou instancí se problematikou účinnosti v podstatě nezabývaly, pouze stejně jako žalobci odkazují na reklamní slogany společnosti SlySoft, které obsahují např. sdělení rozlouskne téměř každou DVD ochranu před kopírováním. Z těchto sdělení dovozuje soud rozpor nabízeného software s autorskoprávní úpravou, fakticky ovšem soud neprováděl žádný přezkum toho, zda produkty žalobců jsou opatřeny skutečně technologicky účinnou ochranou před kopírováním. Je zřejmé, že tato otázka je složitá a může činit značné potíže, nicméně posouzení účinnosti by mělo být tím prvním, co soud učiní.

Výše uvedená rozhodnutí německých soudů nám tedy nic nového ve výkladu pojmu účinné technologické prostředky ochrany neříkají, protože se jimi soud vlastně vůbec nezabýval, což mohlo mít souvislost s povahou předběžného opatření, kdy je hlavním účelem rychlost rozhodnutí soudu. Přitom však ust. § 95a německého autorského zákona přesně přejímá znění směrnice a výslovně se zde pojem „účinnosti“ vyskytuje a obsahuje zákonnou definici „účinnosti“.

Zajímavé v této souvislosti je navrhované znění českého § 43 AZ, podle kterého se účinnými technickými prostředky rozumí jakákoli technologie, zařízení nebo součástka, která je při své obvyklé funkci určena k tomu, aby zabraňovala nebo omezovala takové úkony ve vztahu k dílům, ke kterým autor neudělil oprávnění, jestliže užití díla může autor kontrolovat uplatněním kontroly přístupu nebo ochranného procesu, jako je šifrování, kódování nebo jiná úprava díla nebo uplatněním kontrolního mechanismu rozmnožování. Dle mého názoru je tato definice v rozporu se zněním směrnice a rozšiřuje ochranu DRM technologií na jakýkoliv pokus spočívající v použití nějakého kódu či šifry. Rozhodující pro právní výklad však bude i v případě takto novelizovaného autorského zákona znění směrnice (a její účel), zároveň je však patrné, že tento princip bude v soudní praxi činit značné potíže.

Zvláště v případě „propagátorů“ prostředků k obcházení DRM technologií by se dle mého názoru měly soudy účinností zabývat a žalobce by měl nést důkazní břemeno, protože novinář nebo provozovatel nějakého informačního portálu jen stěží může problematiku účinnosti nebo neúčinnosti (obcházené) DRM technologie posoudit a prokázat v rámci soudního sporu.

Vymezení pojmu reklama (propagace) prostředků určených k obcházení DRM technologií

Žalobci požadovali i obecný zákaz toho, aby nakladatelství Heise propagovalo výrobce software nebo jiných prostředků určených k obcházení DRM technologií, přitom za nepřípustnou reklamu považovali už samotné sdělení o takovém výrobci a jeho produktech. Tomuto návrhu ale soud nevyhověl a poukázal na to, že pojem „reklama týkající se prodeje nebo pronájmu“ prostředků určených k obcházení DRM technologií není možné vykládat příliš široce, jinak by se jednalo o zásah do ústavně chráněného práva na svobodu projevu (tisku) a práva na informace. Soud přitom konstatoval, že samotná informace o existenci prostředku, který je určen k obcházení DRM technologií, které jsou chráněny ze zákona, neodůvodňuje zásah do těchto ústavně chráněných základních práv a svobod. S tímto nelze než souhlasit.

Nutno však dodat, že se soud zabýval i charakterem a obsahem sdělení, které nakladatelství Heise zveřejnilo. Poukázal přitom na skutečnost, že kromě informace o samotném software, popř. jeho výrobci, obsahovala zpráva i informace o tom, že se jedná o prostředky, které jsou v mnoha zemích zakázané, mj. i v Německu a Rakousku, a obsahovala též odkaz na příslušná ustanovení německého autorského zákona. Z tohoto soud dovodil, že si Heise zachovalo „kritický distanc“ od citovaných vyjádření vedení společnosti SlySoft. Soud konstatoval, že pokud by zasahoval směrem do budoucna do rozhodování redakce o tom, co mají zveřejnit, jednalo by se o zásah do samotné podstaty svobody projevu a tisku.

Vzhledem k odůvodnění rozhodnutí je třeba přesto učinit závěr, že soud v podstatě připouští, že by i samotné sdělení (informace) o existenci prostředku určeného k obcházení DRM technologie mohlo být považováno za porušení autorského zákona. Mohlo by tomu být např. tehdy, kdy by taková informace byla jednostranná, nezmiňovala by možná rizika spojená s případnou nelegálností takových prostředků, nebo by byla podána způsobem, který vybízí k obstarání takového prostředku. Zajímavým v této souvislosti je i fakt, že navrhované znění ust. § 43 autorského zákona na rozdíl od směrnice neuvádí pojem „reklama týkající se prodeje nebo pronájmu“, nýbrž „propagace prodeje nebo pronájmu.“ Autoři případných článků by se proto měli vyvarovat toho, aby jejich článek působil jako tisková zpráva přímo od výrobce, ať už je jejich názor na DRM technologie jakýkoliv.

Odkaz na stránky výrobce prostředků určených k obcházení DRM technologií

Zatímco soud zamítl návrh žalobců odstranit informace o společnosti SlySoft a odmítl též uložit žalovanému nakladatelství zdržet se jakýchkoliv sdělení o výrobcích prostředků určených k obcházení DRM technologií, vyhověl žalobcům alespoň zčásti a uložil žalovanému nakladatelství odstranit ze zmíněného článku odkaz na internetové stránky společnosti SlySoft. Odkaz přitom neodkazoval přímo na stránku, na které je software určený k obcházení DRM technologie k dispozici ke stažení, ale pouze na úvodní „home“ stránku společnosti SlySoft – nešlo tedy o tzv. deep-link.

Soud konstatoval, že umístěním odkazu žalovaný úmyslně a adekvátním způsobem podpořil reklamu software společnosti SlySoft. Soud poukázal na to, že žalovaný vložením odkazu svým čtenářům minimálně ulehčil a zjednodušil přístup na stránky společnosti SlySoft; přitom není důležité, že by průměrný čtenář pravděpodobně neměl větší potíže s tím, aby se na stránky SlySoft dostal i jiným způsobem, např. za použití internetových vyhledávačů. Soud zdůraznil, že žalovaný si byl při vkládání odkazu do svého článku vědom toho, že prolinkovaná stránka společnosti SlySoft slouží protiprávním účelům.

Jak už bylo uvedeno, nakladatelství Heise v předmětném sdělení zmínilo i případnou protiprávnost rozšiřování software k obcházení DRM technologií. Zatímco při posuzování návrhu na obecný zákaz informovat o obdobných prostředcích byla tato okolnost posouzena ve prospěch žalovaného, při posouzení problematiky odkazu naopak soud povědomí žalovaného o případné protiprávnosti zmíněného software vyhodnotil jako okolnost přitěžující. Soud vycházel z obecných a v Německu již judikovaných principů odpovědnosti za odkaz na stránky s protiprávním obsahem – německé soudy hovoří v této souvislosti o povinnosti přezkumu obsahu stránek, na které odkaz odkazuje. Na druhé straně se je i tato praxe vůči publicistům opatrná a snaží se nezasahovat do podoby zpráv prezentovaných na Internetu, jako např. rozhodnutí německého Nejvyššího soudu „Schöner Wetten“, ve kterém soud omezuje odpovědnost za odkazy na stránky s protiprávním obsahem (nejde-li o zcela zjevné excesy nebo o úmyslné jednání za účelem dosažení nějakého prospěchu).

Možná také proto podalo nakladatelství Heise proti shora uvedenému rozhodnutí ústavní stížnost [PDF, 8,5 MB], ve které argumentuje zejména tím, že odkazy vkládané do novinářských příspěvků jsou chráněny jako nedílná součást svobody projevu a zejména svobody tisku. Jedním z hlavních projevů této svobody je právo novináře svobodně utvářet podobu zprávy, včetně jejího opatření fotografiemi nebo právě odkazem. Vkládání odkazů a rychlá dostupnost informací je přitom podstatou Internetu jako média. Nakladatelství také poukazuje na to, že odkazů bylo v předmětném článku celkem pět a kromě odkazu na společnost SlySoft obsahovaly i odkaz např. na výrobce DRM technologií nebo na text autorského zákona, týkající se ochrany DRM technologií. Podle nakladatelství Heise tak čtenář dostal obsáhlou informaci, na základě které si mohl svobodně vytvořit svůj názor, což je principem svobody tisku jako jednoho ze základních lidských práv.

BRAND24

Závěr

Zatím je předčasné na základě shora uvedených rozhodnutí činit závěry o povaze zákazu „propagace“ prostředků k obcházení DRM technologií. Bude jistě zajímavé sledovat další průběh tohoto a podobných sporů.

Již teď je však zřejmé, že příliš širokým výkladem by soudy mohly skutečně omezit některá základní práva. Účel zákona je přitom zjevně jiný, pokouší se zabránit otevřené reklamě prostředků určených k obcházení DRM technologií. Konečně si nejsem jist, zda odstranění zmíněného odkazu z článku, kterému se díky tomu jeho čtenost určitě zmnohonásobila, je výhrou oněch osmi věhlasných hudebních nakladatelství, nebo spíše Pyrrhovým vítězstvím.

Jak se stavíte k DRM technologiím vy?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).