Ilustrace: Nenad Vitas
V centru Prahy jsem zahlédl dvě dvojice Japonců (téměř jistě to byli Japonci, ze mně neznámého důvodu jsem schopen odlišit je od Korejců nebo Číňanů), které se náhodou potkaly, nejspíš prvně v životě a daleko od domoviny. Po očním kontaktu se Japonci začali navzájem horlivě uklánět, někdo někomu dost hluboko, jiný jinému ještě hlouběji. Vím, že podle hloubky úklon se v japonské kultuře dá poznat, kdo je komu podřízen a kdo koho respektuje.
Měl jsem tu čest setkat se s několika Japonci, všichni byli velmi uctiví a pozdrav spočíval v tom, že jsme se nejdříve po japonsku uklonili a pak jsme si po česku potřásli pravicemi. Věděl jsem, že před nimi nemám smrkat a vůbec jsem se snažil jejich zvyky respektovat, i když jsme se potkali na české půdě (mimochodem, zajímavé čtení o zvycích v Japonsku najdete na japonsko.pueri.cz). Oni se zase snažili chovat podle našich zvyklostí, takže z toho nakonec vznikl mix uctivosti, respektu a hromady dárečků.
Jak se ale japonské zvyky projevují v elektronické komunikaci, v psaní e-mailů, v rozhovorech na sociálních sítích? Co se týče e-mailů, tam je moje zkušenost hodně slabá z jednoho prostého důvodu. Japonec, který vám píše e-mail, vás bere jako Evropana a komunikuje po evropsku, samozřejmě v angličtině. Takže komunikuje jako kdokoliv jiný v angličtině. Když jsem kdysi potřeboval svolení k použití jedné zajímavé fotografie, na můj e-mail odpověděl Japonec (že šlo o Japonce, jsem vydedukoval podle jeho jména) a byla to klasika. Nenašel jsem nic, co by vypadalo jako „virtuální úklona“.
Pokud používáte Twitter, víte, že Japonci si mezi sebou obvykle píší v mateřštině (příklad najdete třeba tady). To samozřejmě neplatí jenom u Twitteru, ale i pro většinu sociálních sítí jako takových. Ve změti znaků nerozpoznáte vůbec nic, natož něco, co by se dalo označit za „virtuální úklonu“.
Jedna ze znalkyň japonštiny píše: Je velmi těžké si udržet znalost všech znaků. I Japonci k psaní dopisů či obchodní korespondence používají často kromě počítače i slovník.
V tom případě musejí být Japonci z elektronické komunikace úplně nadšení, vždyť i my Češi nejlépe víme, jak si v textových zprávách a e-mailech ulehčujeme práci. Pokud jsou na tom Japonci stejně, tak při neformální komunikaci „virtuální úklonu“ nepoužívají, ba co víc, často se ani slušně nepozdraví. I když to si vlastně vzhledem k osobním zkušenostem s Japonci ani nedokážu představit. Víte někdo, jak to vlastně ve skutečnosti je? Za potvrzení nebo i vyvrácení myšlenky o „virtuální úkloně“ budu vděčný.
