Když už dnes stát legálně shromažďuje takové množství údajů o svých občanech, ať je to alespoň k nějakému užitku.
Když už dnes stát legálně shromažďuje takové množství údajů o svých občanech, ať je to alespoň k nějakému užitku.
Nedávno spuštěné přijímání žádostí v rámci SFRB Programu pro mladé je ukázkovým příkladem toho, jak Česko zaostává v oblasti zefektivnění státní správy elektronizací. Pojďme se podívat, co by v tomto konkrétním případě mohlo být zlepšeno. Zároveň se pokusím upozornit na jeden aspekt veřejné správy Česka, který vnímám jako jednu z kořenových příčin toho, proč to pořád nejde lépe.
Je středa 15. srpna 2018, svítá a ve dvou ulicích v Praze a v Olomouci vycházející slunce odhaluje zástup lidí, kteří postávají a posedávají na chodníku. Obě řady končí u vchodu do budovy, která je označen jako pobočka Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB). Od osmé hodiny totiž úředníci začínají přijímat žádosti o státem podporované půjčky na bydlení pro mladé.
Pominu pro tento článek rozpravu o způsobu podpory bydlení pro mladé rodiny. Co bych ale rád prozkoumal zevrubně, jsou podmínky pro přijetí žádosti. V době, kdy si prakticky odkudkoli, kde je rozumné připojení k internetu, můžete během pár minut nakoupit letenky na cestu kolem světa, musíte osobně a v danou dobu dorazit na úřad a k nohám úředníka složit poníženou supliku ve formě svazku dokladů z velké části získaných od jiných státních úřadů.
Možná označíte poslední větu za silná slova, ale budu na nich trvat, a než se ponořím do této konkrétní kauzy věcně, dovolím si krátkou úvahu na toto téma. Zájemci o čistý eGov, nechť přistoupí k další kapitole. A protože mě popisovaný přístup státu opravdu rozčiluje, omluvte prosím místy záměrné citově zabarvené formulace.
Existuje nezanedbatelné množství indicií dokladujících, že úřednický systém českého státu zdaleka (čest výjimkám existujících na nejnižších stupních) nepřekročil stín rakousko-uherského mocnářství a jeho feudální správy. Stát reprezentovaný svým byrokratickým aparátem a silovými složkami by podle mého názoru měl být v běžném jednání s občany partnerem, který poskytuje svým občanům službu, a to včetně okamžiku, kdy je úřadu přisouzena pravomoc posoudit soulad s předpisy v rámci různých povolovacích řízení, např. stavebního řízení. Opět pomineme složitou otázku rozumné míry regulace a použijeme pouze závěr: fungující stát se bez jisté míry regulace, a tedy povolovacích procesů, neobejde.
Naladění zástupců byrokracie ilustruje termín „vrchnostenské postavení“. Když jsem se s ním poprvé setkal, nevěřil jsem vlastním očím. Do mého pojetí demokratické republiky jako dobrovolného sdružení svobodných občanů tohle slovo nepatří. Právníci možná nebudou souhlasit, budou ho prosazovat jako právní termín, ale já s nimi budu do posledních sil nesouhlasit. Pídil jsem se po významu tohoto termínu právě s cílem najít jeho roli v právním systému a narazil jsem na následující shrnutí:
Patrimoniální nebo také vrchnostenská správa bývala veřejná správa, kterou pozemková vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku, tak správní a soudní oprávnění vůči poddaným. V českých zemích se vedle městské a církevní správy uplatňovala od 13. století až do roku 1848.
Nahlédnutím do návrhů některých zákonů a jejich důvodových zpráv se ukáže, že mysl tvůrců zákonů, úředníků centrálního byrokratického aparátu, se od doby před rokem 1848 neposunula a nevšimla si zrušení poddanství, ke kterému toho roku po revolučních bouřích došlo. Ne, na území Česka žádní poddaní nežijí. Proto termín vrchnostenské postavení do jakéhokoli dokumentu, který je spojen s tvorbou legislativy v souvislosti se správou tohoto státu, nepatří. Je nezbytné změnit nastavení myslí stavu úřednického a přepnout vnímání úředníků do režimu rovnocenných partnerů a poskytovatelů služby. Jeden příklad z důvodové zprávy zákona č. 297/2016:
K § 6 – Ustanovení § 6 dopadá na situace, kdy se právně jedná vůči veřejnoprávním podepisujícím a dalším subjektům uvedeným v § 5 jako vrchnostenským (výsostným) entitám, tj. odesílatel dokumentu není při právním jednání vůči těmto subjektům v rovném postavení. …
Rozdělení na vrchnost a poddané je v myslích úředníků hluboko zakořeněné. Ve spojení s obecným lidským sklonem svěřenou pravomoc zaměňovat s osobní mocí jde ruku v ruce podvědomé či vědomé zneužívání domnělé osobní moci k posílení vlastní důležitosti formou drobné či větší šikany oddaných poddaných. Takové naladění pak v úředníkově mysli vyvolává otázky: Proč by to vlastně měli mít poddaní snadné? Proč neuplatnit moc a trochu jim to znesnadnit? Ostatně tak alespoň nebude tolik práce.
Pro nastolení rovnoprávného vztahu mezi státem a občanem je nezbytné v první řadě vymýtit z úřednických myslí vnímání úřadu jako vrchnosti. Na tomto základě pak bude snazší stavět služby pro partnerskou spolupráci mezi úřady a občany.
Už samotný proces přijímání žádostí, nastavená pravidla a termíny uvrhují žadatele do pozice prosebníka o almužnu. Pokud je nabídka atraktivní a je očekáván velký zájem, proč místo potupného postávání ve frontách v přesně stanovenou dobu a skládání žádostí k nohám úředníků není možné přijmout všechny žádosti podané v době jednoho měsíce, a pokud bude převis poptávky, pak použít losování z žádostí, které splňují požadavky? Když to jde u veřejných zakázek, proč ne zde?
Pro úplnost je třeba uvést, že žádost bylo možné podat v elektronické formě s tím, že některé přílohy žádosti je nutno dodávat ve formě výstupu autorizované konverze.
Samostatnou kategorií je samotný požadovaný obsah žádosti. Vycházím z předpokladu, že SFRB je agentura reprezentující stát. Projdu všechny požadované údaje a posoudím, jaké vlastně údaje stát požaduje a které z nich už má. Jednotlivé požadované údaje jsem rozdělil do tří kategorií:
Co je tedy požadováno v případě Úvěru na pořízení:
Celkem je ve formuláři žádosti požadováno vyplnění 59 údajů. Z toho 24 položek by bylo možné eliminovat přihlášením žadatele a spolužadatele pomocí elektronické identifikace (např. eOP), 6 získat z existujících registrů (děti), 4 položky o příjmech získat od FÚ z daňového přiznání, 8 položek (zaměstnavatel) získat také od FÚ. Zůstává tedy 21 položek, které jsou podstatou žádosti a které musí žadatel vyplnit. Což je redukce na cca 30 %.
Přílohy požadované jako doklady k žádosti:
Pokud se tedy podíváme na celkový rozsah požadovaných informací a dokladů, vychází následující rozdělení:
Celkem tedy zhruba tři čtvrtiny údajů je po žadatelích požadováno zbytečně, resp. žadatelé zde vystupují v roli kurýrů, kteří přenášejí úřední dokumenty z jednoho úřadu do druhého.
Pokud si představím ideální případ, jak by podání takovéto žádosti mohlo vypadat, bylo by následující:
Úřad tak může průběžně získávat informace o zájmu na základě rozpracovaných žádostí a odpovídajícím způsobem může komunikovat stav programu.
ICT Unie připravuje ve spolupráci s poslanci návrh zákona, kterému někteří zúčastnění říkají „digitální ústava“ a jehož pracovní název zní „Zákon o právu na digitální služby“, který mimo jiné zakotví právo občana vzepřít se požadavku na poskytnutí údajů, které již stát má v držení. Pokud zákon vejde v platnost, bylo by možné ve dvou třetinách případů do žádosti uvést odpověď „Požadované informace již má veřejná správa k dispozici“ a takováto odpověď by nesměla být důvodem k odmítnutí žádosti.
Stát v dnešní době shromažďuje enormní množství údajů. To samo o sobě by mělo být předmětem veřejné diskuse. Ale když už dnes stát takové množství údajů legálně shromažďuje, nechť je to alespoň k nějakému užitku. Za předpokladu, že osoba, jíž se data týkají, vyjádří souhlas, měly by si státní úřady pro daný konkrétní případ být schopny potřebné údaje předávat.
Autor je open [mind|source|data] positive IT Architekt idealista snažící se přežít v korporaci s touhou i po 20 letech v oboru tvořit systémy, které pomáhají nebo aspoň neprudí.
Internet Info Lupa.cz (www.lupa.cz)
Server o českém Internetu. ISSN 1213-0702
Copyright © 1998 – 2019 Internet Info, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.