Hlavní navigace

Vtipy stranou

Rita Pužmanová

Vtipných událostí na apríla jakoby ubývalo, proto se vždycky těším, s čím přijdou hoši (nejenom) z internetové komunity v podobě aprílových RFC. Dokumenty jinak velice seriózní se s označením "1 April" rázem mění na velice zajímavé čtení, často nejen pro zábavu, ale dokonce k zamyšlení.

Z minulých let můžeme připomenout pověstná aprílová RFC týkající se např. komplexního řešení zabezpečení komunikace po IP z roku 2003, 3514 The Security Flag in the IPv4 Header, nebo už skoro vousaté 1149 Standard for the transmission of IP datagrams on avian carriers (viz kompletní seznam RFC vydaných právě na apríla – vloni se podle RFC Indexu žádný humor nekonal).

Tento rok se informační RFC 4824 The Transmission of IP Datagrams over the Semaphore Flag Signaling System (SFSS) vydané právě prvního dubna týká velice prozaického, byť alespoň v našich končinách střídmě užívaného komunikačního systému semaforu. Ne že bychom semaforů u nás měli málo (a dokonce se používají), ale tento semaforový systém se týká přímé komunikace mezi dvěma lidskými bytostmi celou abecedou, nikoli pouze 2–3 znaky (červená, zelená, případně oranžová, kterou v některých zemích prakticky zavrhli jako neužitečnou).

Lidské semafory

Kdo sledoval americký seriál Směr jih o sličném kanadském jízdním policistovi, který se shodou nepříznivých okolností dostane do Chicaga, kde nakonec významnou měrou pomáhá místnímu policejnímu sboru (resp. hlavně svému méně sličnému, avšak celkem roztomilému kolegovi – pro změnu italského původu), snadno si vybaví scény, kdy přišly semafory velmi vhod. Tento jazyk zřejmě patří do povinné výbavy kanadské jízdní, takže komunikace zástupců této elitní skupiny na dálku mohla probíhat jedině účinným lidským semaforem; přitom pro nezasvěcené vyhlížela jako pouhé nesmyslné máváním rukama. Nohy zůstávají v klidu – pevně na zemi nebo v třmenech – o vše se postará správné postavení rukou. Každá pozice znamená jedno písmeno abecedy. A zkušení semaforoví borci mohou takto vykládat své vzkazy poměrně svižně, samozřejmě v režimu polovičního duplexu.

Tento semaforový jazyk je ideální v tom, že pro komunikaci s partnerem nepotřebujete nic víc (kromě znalosti jazyka) než na něj dobře vidět. Z optické i bezdrátové komunikace víme, že to není tak docela zanedbatelný požadavek, ale v tomto případě je to požadavek naštěstí jediný (takto lze vysílat třeba i více příjemcům, ale broadcast není v RFC 4824 ještě vyřešen). Proto se systém hodil pro komunikaci na lodích nebo ve volném terénu, třeba v horách.

V ideálním případě do rukou sice patří praporky (proto flag systém), aby bylo vyjádření jasnější a nedocházelo ke zkreslení, ale pokud stojí komunikační strany na vyvýšeném místě a/nebo před dostatečně kontrastním pozadím, pak se lze snadno bez praporků obejít (nemají jinou funkci než zdůraznění pozice ruky).

Semaphore flags

Na omezení zkreslení se ruka může nacházet v celkem pěti stavech, v tělocvikářské terminologii tedy připažit, mírně upažit, upažit, mírně vzpažit a vzpažit. I malý kombinatorik odhalí, že ani použití obou rukou nedává dostatek možností pro vyjádření všech písmen abecedy (navíc některé kombinace jako obě ruce u těla či ruce vzhůru se nepoužívají), takže některá písmena se vyjadřují v pozici s oběma rukama na jedné straně, každá v jiné pozici, nikoli v zákrytu.

KL17_hlasovani

Opravdu zbytečnost?

Netroufám si odhadnout, kolik čtenářů tento jazyk ovládá (z povinnosti asi nikdo), ani kolik se na tento jazyk ze zájmu vrhne (základy lze najít i ve výše zmíněném RFC). Nejspíš by nám to připadalo jako zbytečnost, při dnešních komunikačních možnostech, které máme. I z tohoto důvodu asi mnoho z nás postupně pozapomnělo Morseovu abecedu, od níž se už i oficiálně upustilo (radioamatéři srdcem a duší ale na ni podle všeho stále nedají dopustit). Po víc jak dvou stoletích jedinečného fungování prostě dosloužila; nahradily ji systémy modernější.

Tyto zapadlé a zastaralé abecedy či komunikační systémy se ale mohou hodit (samozřejmě pokud známe jejich význam – asi nebudeme uzlovat indiánské kipu): nemusíme je používat denně, a přitom nám jednou v životě mohou zachránit život. Známe z filmů, jak se hrdinové domlouvají s kolegy poťukáváním na stěny žaláře nebo vyťukávají své vzkazy na trubky topení, u kterého jsou připoutáni, a přivolávají tak pomoc. V mnoha nezáviděníhodných situacích nebudeme mít u sebe přístup na Internet ani telefon, hlas nepostačí nebo jeho použití bude omezeno, a pak může znalost jakéhokoli náhradního, třeba zastaralého (plně mechanického), ale hlavně mezinárodního, komunikačního systému velice přijít vhod. A můžeme jen doufat, že na druhé straně bude někdo, komu naše ťukání (uvnitř) nebo gestikulace (vně) vyvolá vzpomínku z hlubin paměti, začne naše relativně tiché a neumělé sdělení vnímat (na rozdíl od hlučných alarmů a sirén, na něž naše citlivost naneštěstí poklesla k nule) a porozumí našemu SOS

Našli jste v článku chybu?