Hlavní navigace

Broadbandová lekce z Jižní Koreje (2.)

2. 2. 2005
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

První díl tohoto článku se zabýval tím, jak probíhal rozvoj vysokorychlostního Internetu v Jižní Koreji. Dnes se podíváme blíže, jakými konkrétními způsoby vláda podporuje broadband, například jak se v Koreji rozdávají licence k provozování bezdrátových sítí. Šlo by totéž aplikovat v ČR, brání tomu jen vláda, nebo tu jsou jiné překážky?
Nyní se podívejme na následující obrázek, ilustrující možné rozložení trhu. Ke každému tržnímu jevu jsou popsány oba extrémy – nalevo to, co jev ničí, napravo to, co mu maximálně prospívá.

1522

Stimulovat nabídku

A teď se podívejme, jak si na svém trhu poradila Korea. Na začátek je dobré říci, že korejský trh se od toho českého liší velikou prorostlostí průmyslu a vlády a lobbystické tlaky, na jaké jsme zvyklí v ČR, jsou slabým odvarem toho, co se děje v Koreji. Státní telekomunikační politiku po dlouhou dobu v podstatě určovaly koncerny, jako je LG a Samsung, firmy provázané s místními telekomunikačními operátory. Na druhou stranu to bylo pro Koreu štěstí, protože silná proinvestiční politika těchto firem napumpovala za sedm let s vládní pomocí zhruba třicet miliard dolarů jen do rozvoje optických sítí. Zákonem je zde například dána nutnost zavést do každého nově postaveného bytu DSL přípojku a daňově je zvýhodněno budování přípojek v odlehlých oblastech.

Povzbudit poptávku

Aby vláda povzbudila poptávku po vysokorychlostním připojení, jde sama příkladem. Vláda patří mezi early-adopters ve všech segmentech internetového trhu. Všechny státní a veřejné instituce mají Internet, a pokud jsou to příspěvkové instituce financované vládou, mají povinnost všechny svoje veřejné materiály na Internetu publikovat. Internet je masivně propagován ve školách, k dispozici jsou veřejné internetové kiosky.

Zvýšit konkurenci

Korejská vláda byla velmi štědrá v udělování licencí pro nejrůznější operátory i technologie. Korea si neprošla žádným technologickým diktátem, jsou zde provozovány všechny možné (i nemožné) kabelové, rádiové i mobilní sítě a vláda ponechávala na žadateli o licenci, aby sám zvážil, zda má cenu do určitých technologií investovat. Díky tomu zde existují například vlastně všechny mobilní standardy vedle sebe, stejně tak bezdrátové přístupové sítě, a Korea se stala testovacím polygonem pro výrobce komunikačních technologií.

Korea také nezpřístupnila místní smyčku konkurentům v době raných investic, což umožnilo inkumbentovi rychle získat zákazníky. Záhy ale bylo zrovnoprávněno klasické telefonní připojení a VoIP služba, což poptávku po broadbandu dále zvyšovalo a zvyšovalo to také konkurenci na trhu. Je ale také zajímavé, že přenositelnost čísel v pevných sítích Korea zavedla až v roce 2004. Masivní investice do optických sítí přinesly také prudký rozmach kabelového připojení zákazníků.

Následující tabulka ukazuje zastoupení širokopásmových technologií – čísla jsou v tisících.

1520

Tabulka zachycuje stav ke konci roku 2002, tím ale vývoj pro Koreu neskončil. Již dnes je možnost pořídit si domácí přípojku o rychlosti kolem 100 Mbit/s – to proto, aby stále více populární video na vyžádání mohli sledovat všichni členové domácnosti dle svého vkusu a nesaturovali si linku sledováním jediného pořadu.

Jak vidno, DSL technologie představuje na korejském trhu necelých šedesát procent přípojek – číslo jeví trvalý pomalý pokles v řádu jednotek procent ročně tím, jak se objevují další a další firmy, kterým se daří aktivovat nové zákazníky na jiných technologických platformách než DSL. Nelze také přehlédnout, že domácí přípojky na tomto trhu mají rychlosti, jaké si v Čechách dovolí jen opravdu velká firma…

Proč si lidé kupují vysokorychlostní přípojky? Jedním z hlavních důvodů je fakt, že je to stojí velmi málo peněz – a že pomocí přípojek mohou využívat atraktivní služby. Následující graf ilustruje poměry mezi cenami přípojek (přepočteno na 1 Mbit/s kapacity) u některých operátorů. Cena Hanaro Telecomu patří mezi celosvětově nejlevnější, desetimegová DSL přípojka vyjde v přepočtu na 900 korun, a levnější je už jen nabídka japonského Yahoo BB.

1521

Odlišnosti

Nejde o žádná nová fakta a na první pohled by se dalo říct, že jde o jasný recept hodný následování. Jenže jsou tu i další objektivní skutečnosti, které adaptaci korejského modelu mohou komplikovat.

Tak především – Korea je velmi urbanizovaná oblast. Více jak 80 procent obyvatel žije v městských aglomeracích a zhruba 48 procent ubytovacích kapacit představují byty. To velmi zjednodušuje zasíťování podstatné části populace. Aby síťování bylo ještě jednodušší, koncové přípojky se převážně táhnou po stožárech, nezakopávají se do země.

Navíc Korea, podobně jako Japonsko, kvůli poválečným embargům nemohla nakupovat moderní americké a evropské vysokokapacitní ústředny, takže svoji telekomunikační infrastrukturu po druhé světové válce vystavěla na hustší síti menších ústředen. Díky tomu je průměrná délka telefonního vedení v Koreji cca 1,2 km (v Japonsku dokonce pod 1 km), zatímco v Evropě je to přes 3 km. Krátké kabelové vedení zjednodušuje adopci nových DSL technologií – je zajímavé, jak se taková „z nouze ctnost“ po řadě let stává silnou zbraní v modernizaci infrastruktury v zemi.

Odlišná je také realita místní kultury. V Koreji je produkována velká část obsahu (hudební a filmová díla, knihy atd.) konzumovaného v zemi a vláda měla velmi dobré páky na to, aby místní producenty obsahu přesvědčila, aby jej poskytovali přes vysokorychlostní sítě. To bylo základem rozmachu právě video on demand – zájemci si mohli v pohodlí domova vybírat z místní obsahové nabídky a americká studia, když nechtěla opustit trh, se nakonec nechala k umístění svých děl do video on demand přemluvit.

Podobné to bylo s hrami – Korea je obrovský herní trh, kde ale z velké části najde uplatnění domácí herní produkce. Místní producenti se prudkému rozmachu Internetu rychle přizpůsobili, samozřejmě za šetrné motivace vládou.

Díky tomu se na Internet dostal atraktivní obsah, který zaujal zákazníky a odůvodnil investice do vysokorychlostního připojení. Navíc díky silnému zasíťování škol a nabídce širokého spektra výukových funkcí (Korea je průkopníkem v e-learningu) se z rychlého připojení stala otázka rodinné investice do vzdělávání. A protože v Asii má vzdělání naprostou prioritu, stal se vysokorychlostní Internet nutností.

Obrem v informačních technologiích se Korea nestala přes noc. Vláda zde na zavádění informačních technologií pracuje již léta a první vládní projekty informatizace se rozjely již v roce 1985. O pouhé dva roky později Korea vyhlásila program Národního informačního systému a krok za krokem postupovala, jak jí to vývoj technologií umožňoval.

Vláda rovněž investovala všechny prostředky získané licenčními tendry a aukcemi (nelze se mýlit, licence se zde rozhodně nerozdávaly, měly svoji tržní cenu) zpět do informačního odvětví.

Tato politika se zemi vyplácí. Korejské společnosti jsou špičkami ve svém oboru a neuplatňují se jen na domácím trhu, obrovské objemy realizují i v exportu. Samsung a LG patří mezi uznávané telekomunikační firmy, vznik dalších firem jako Pantech Curitel je také důkazem, že dařit se může i novým a začínajícím společnostem.

BRAND24

I přes zmíněné odlišnosti je korejský příklad velmi zajímavým a dobrým důkazem toho, že k prosazení informačních technologií je zapotřebí masivní, jednotné a osvícené vládní podpory. A jak rádi připomínají zastánci monopolních operátorů, také úzké spolupráce státu s operátorem na zainvestování a správné cenotvorbě vysokorychlostních přípojek, a to včetně toho, že inkumbment neumožní po jistou dobu přístup konkurentů k místní smyčce.

A jen tak na závěr: Korea má údajně také nejvíce blogerů – celkem 11,9 milionů :).

Myslíte, že je šance v ČR adaptovat korejský model?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl v letech 2008 – 2012 šéfredaktorem serveru Lupa.cz. Stál u zrodu řady projektů. Je spoluzakladatelem Energomonitoru, v CZ.NIC vedl projekt Turris. Je předsedou místní organizace Pirátské strany v Brandýse – Staré Boleslav.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).