A pak to přišlo! Zeptal jsem se „proč?“ Velký podíl blogů se zaměřuje jen na svého autora a bezmeznost jeho osobnosti, dokonalost jeho názorů, popřípadě na míru jeho mužnosti (či ženskosti? Kolik jste v životě viděli blogerek?). Občas se mezi vším tím přívalem myšlenek objeví něco prakticky využitelného, ale následuje další a další lavina balastu, jenž s sebou strhne všechny pokusy o útěk z autorova osobního světa a rozptýlí je v nekonečném internetovém chaosu. Pravidelný čtenář takového blogu pak musí zapadnout mezi bezmezné obdivovatele („Ó Autore! Bože můj!“) nebo totálně konfliktní typy („Odejdi tam, kde slunce nesvítí, autore!“) či průzkumníky lidské duše (ti mlčí).
Slavný americký spisovatel Stephen King přirovnával psaní k „duševní masturbaci“. Není divu, však každý psavec ví, že jak přibývá na papíře textu, stoupá napětí, až se nakonec při poslední tečce euforií téměř zatmí před očima. Teenageři občas řeší svoje „problémy“ psaním deníčku, který po přečtení ve dvaceti obřadně spálí. Fjodor Michajlovič Dostojevskij neměl moc dobré vztahy se svým otcem, tedy napsal román o bratrech Karamazových, jejichž otec je zákeřně zavražděn. Fjodor Michajlovič pravděpodobně trpěl obsedantně-kompulsivní poruchou (vtíravé nepříjemné myšlenky a neurotické chování) a psaní mu pomáhalo se jí aspoň na chvíli zbavit. Ostatně, díky Fjodore, byl jsi zajímavý člověk a tvá díla jsou čtivá dodnes, na rozdíl od té spousty jiných, co dnes ve velkém vzniká.
Spousta moderních psychoterapeutických metod je založena na projekci citů a jejich přeměně do neškodné podoby. Pacienti analytického psychologa C. G. Junga malovali úžasné obrazy plné snových klamů a potlačených myšlenek, arteterapie dodnes pomáhá při mnohých neurózách a mnoho umělců považuje svou tvorbu za jednu z nejpodstatnějších částí svého života. A máme tady otázku blogů a autorů – nejsou ty textové miniatury hlavně lékem na jejich psychické problémy?
Do určité míry o tom nemůže být pochyb. Ať už si čtete jakýkoliv blog, naleznete v něm spoustu subjektivních názorů, pocitů a myšlenek autora. Zároveň se setkáte s posilováním vlastního názoru na sebe sama (tj. když autor píše o tom, jak je bohatý, chytrý, potentní atd.), což často upozorňuje na autorovy nevědomé pochybnosti o jeho vlastní osobě. Zdálo by se, že podobné výlevy mohou působit na čtenáře nudně, avšak čím zajímavější duševní stav pisatele ovládá, tím „kvalitnější“ (= zajímavější) text leze z jeho blogu.
Spousta lidí v dnešní době žije v iluzi, že jejich emoce mají obrovský význam pro celý svět a všichni by je obdivovali, jen kdyby dokázali své prožívání správně zformulovat. A tak tito jedinci píší, zakládají nové webové deníky a zkouší ohromit webovou společnost. Zaplňují síť stále dalším a dalším ničím a přitom se směle věnují své blogoterapii. Možná by bylo upřímnější přejít na klasický deníček, za deset let ho vyhrabat a obřadně (se slzami) spálit. Mnozí totiž zpětně litují, co na sebe všechno prozradili a jak se před několika lety vyjadřovali. Když se něco dostane na Internet, není už cesty zpět.
