Pohádka o Rohlíkové ulici

Když si Rohlíčák (obyvatel Rohlíkové ulice) koupil noviny, zapnul televizi či otevřel poštovní schránku, odevšad se na něj hrnuly slogany Kupte si křupavý chléb od nás!, Nejlevnější housky! Zkrátka každý pekař chtěl, aby si zákazníci vybrali právě jeho zboží, a tak se neustále předháněli, vymýšleli nové receptury, snižovali ceny, bojovali o každého, kdo si chce dát nějaké to pečivo k snídani. Není se čemu divit, že jste zde sehnali největší výběr pekařských výrobků široko daleko, za ty nejnižší ceny, které tak tak kryly náklady na mouku, prodejce a jednou za pár let novou troubu. Práce to byla těžká, ale všichni pekaři ji dělali rádi.

Obyvatelé této ulice díky této široké a výhodné nabídce spotřebovávali jedno z největších množství pečiva široko daleko a prakticky každý, kdo ráno snídal, si nějaké to pečivo kupoval. Žádný problém s tím neměl, vždyť průměrná mzda za 1–2 hodiny práce mu vydělala na dodávku pečiva pro celou rodinu na celý měsíc, a navíc ve všech knihovnách a v mnoha restauracích a jiných podnicích dávali pečivo zdarma jen za to, že k nim člověk zavítá.

Rohlíková ulice, ostatně stejně jako jiné ulice v Absurdionu, měla svou Radu starších, jejíž členové – radní – se starali, aby měli Rohlíčáci kde bydlet, aby nevládl na ulici nepořádek a bránili obyvatele i podnikatele před zločinci, kteří se vždy občas v každé ulici vyskytnou. Za to pobírali desátky od podnikatelů i obyvatel, a žili si tak značně nad poměry.

Být v Radě mohl každý, stačilo jen vyhrát ve volbách, jež se konaly každé čtyři roky. Ale stávající radní měli před těmi, co by je chtěli na jejich teplých místečcích vystřídat, výhodu – mohli se zviditelňovat v uličním Zpravodaji a mohli používat desátky prakticky k libovolným účelům. Takže vždy pár neděl před volbami investovali pár tolarů sem, pár tam, vždy okolo toho udělali velký mediální humbuk, aby každý občan věděl, jak tito radní dbají na jeho blaho, a že je třeba je tedy zvolit znovu.

V době, o které je tahle pohádka, se radní sešli nad problémem, jak zaujmout občany, aby je opět zvolili ve volbách, které měly za půl roku přijít. Zkoumali, co vlastně lidé potřebují, investovali peníze do drahých výzkumů, načež zjistili, že právě pečivo je to, co mají všichni rádi, navíc téměř nic nestojí. Přišli tedy s úžasným nápadem a oznámili ohromný projekt „Pečivo pro Rohlíčáky“. Požádali představitele Absurdionu o sto kop zlaťáků, za které chtěli všem Rohlíčákům dát rohlíky zadarmo.

Starostové Absurdionu vytvořili k tomuto projektu odbornou komisi a ta řekla: něco takového je nesmysl, co by tomu řekli obyvatelé v ulicích, kde není takový výběr pečiva a ještě za to musí platit, a co by na to řekli ti, co tam nyní rohlíky prodávají?!

Radní z Rohlíkové ulice se ale svého nápadu nevzdali. Absurdion totiž s jinými městy ustavil takzvanou Echtovní Úmluvu, která kromě jiného umožňuje dostat dotaci na rohlíky pro chudé a potřebné. Pravda, Rohlíková ulice byla nejbohatší ulicí široko daleko a rohlíky tam všichni mají, ale radní z Rohlíkové se kdysi jistou shodou náhod stali zároveň těmi, kdo rozhodují, pro koho budou peníze z fondů Echtovní Úmluvy v této ulici rozdány. Některé domy v Rohlíkové byly navíc v době připojení k Úmluvě zaostalé v nějakých jiných oblastech. A tak radní projekt navlékli na tyto domy a přidělili mu dotaci 33 kop zlaťáků z fondů Úmluvy, z prostředků ulice pak hodlali na dotované rohlíky doplácet přes 300 kop zlaťáků.

Protože si ale byli vědomi vyjádření, které dostali od předchozí komise, pro jistotu projekt upravili a místo rohlíků zdarma z toho udělali rohlíky za groš, což ovšem uveřejnili až po volbách. Ty drtivě vyhráli, jistě mnoho Rohlíčáků vítalo to, že chytrá Rada zajistí rohlíky zdarma.

Komise Echtovní Úmluvy ovšem dostala upozornění, že se zde děje něco podivného, a výplatu pozastavila. Radním to bylo celkem jedno, už bylo po volbách, navíc většina peněz jde stejně z daní, které vybrali od Rohlíčáků, a tak nečekali ani na finální rozhodnutí a podepsali smlouvu s novým dodavatelem, firmou ZCIZ. Co na tom, že firma ZCIZ nikdy žádné rohlíky nedělala, co na tom, že její nabídka byla o 60 procent dražší než nabídka druhé firmy v tendru? Radní nechali udělat takové zadání, které splňovala jen firma ZCIZ, a tu druhou firmu pro jistotu vyřadili.

Radní se radovali, ZCIZ se radoval a radovali se jistě i dva zaměstnanci ZCIZu, kteří pár měsíců před tím měli na starosti celou oblast pečiva v Radě starších. Protože ZCIZ nemá žádné pekaře ani technology pro výrobu rohlíků, celý kšeft přehodili na manželku šéfa ZCIZu, sličnou markytánku Blanku Kasou.

V Rohlíkové ulici se tak začaly stavět pekárny ZCIZu, bylo jich jednou tolik co pekáren od stávajících komerčních pekařů, zastiňovaly je, ve Zpravodaji, který Rada zdarma vydávala, se neustále o nových pekárnách básnilo, rohlík prodávala Blanka a její kamarádky za groš, Rohlíčáci jásali radostí.

Ne už tak původní pekaři – zákazníci se k nim buď nedostali, protože jim Rada do cesty postavila vlastní pekárnu, nebo si raději koupili gumový (ZCIZený™) rohlík od ZCIZu za groš než kvalitní pečivo prodávané za nákladovou cenu tři groše. Jak klesal počet zákazníků, bylo nutné zdražovat a nebo zhoršovat kvalitu, tím ale přicházeli o další a další zákazníky a nakonec tak své pekárny jeden po druhém zavírali. Dostali od ZCIZu nabídku prodávat ZCIZené™ rohlíky v obchodech ZCIZu za vlastní ceny, ale takové rohlíky nikdo nekupoval, ti, kteří přistoupili na tuto nabídku, nakonec museli prodávat za ceny jako Blanka, které ani nepokrývaly jejich náklady.

Rok se s rokem sešel a Rohlíková ulice vypadala jinak – v ulici byl sice stejný počet pekařů, všichni ale prodávali jen ZCIZené™ rohlíky, již nebyl žádný výběr, žádné propečené houstičky, žádné křupavé chlebíčky, žádné sladké pirožky. Počet lidí, kteří si kupovali pečivo, nijak nevzrostl, ačkoliv byl ZCIZený™ rohlík třikrát levnější, každý, kdo snídal, si jich dal jen stejný počet jako předtím. Rada každý rok na tyto rohlíky platila z peněz, které vybrala na daních, 50 kop zlaťáků, ty jim chyběly na renovaci ulice, bezpečnost a jiné prospěšné aktivity, a ulice se tak stávala čím dál tím zatuchlejší.

       

V jiných městech a ulicích se zatím situace vyvíjela jinak – fungovala konkurence, která přinášela nové a nové receptury a technologie, jež umožnily rozvoz bezpočtu druhů krásného, výborného a křupavého pečiva až do bytu za ceny, za které se v Rohlíkové ulici prodávaly gumové rohlíky. Navíc tam díky úspoře prostředků mohli snížit daně, ozdravit ovzduší zavedením dostupné dopravy a nebo vylepšit bezpečnost.

A to je konec, milé děti. Jestli jste čekaly nějaké to obligátní „a žili šťastně až do smrti“, neměly jste se narodit v Absurdionu. Pokračování na http://bezdratova-praha.cz.