Regulátor silný, slabý, žádný?

S ohledem na odbornou orientaci většiny z autorů oněch článků je k nevíře, že jejich erudice dopustila přisuzovat regulaci tržního prostředí tak nekritickou váhu. Většina jejich vývodů totiž skrytě i zjevně ústí do volání po silnější úloze regulace, a to především s přímým dopadem na uživatelské ceny, tedy na maloobchodní segment. Obávám se, že jejich chápání úlohy regulátora je postiženo spíše jejich vlastními přáními, než aby se řídili střízlivým zhodnocením možností regulátora a hlavně hlubšími úvahami o roli a nebezpečích regulace. Čest výjimkám.

Regulační prostředí

Český telekomunikační úřad (ČTÚ) je především nucen pohybovat se po telekomunikačním hřišti v mantinelech zákona o elektronických komunikacích (dále zákon) a nádavkem i v mantinelech evropských nařízení a doporučení, tedy v limitách evropského regulačního rámce a regulatorní praxe.

Především nutno vědět, že kompetence regulátora se všeobecně vztahují v drtivé většině pouze na oblast regulace velkoobchodního segmentu. ČTÚ tedy nemůže přímo regulovat maloobchodní vazby, ani služby a ani ceny. Na maloobchod má působit jeho činnost pouze zprostředkovaně. Možná, že sama Evropská komise zmátla pohled veřejnosti tím, že na příkladu roamingových cen sama porušila svoji základní zásadu regulace „ex ante“ – tedy že se regulují jen velkoobchodní vazby. To mohlo být dál znásobeno politickými proklamacemi o nutnosti snížení cen (např. mobilních volání, vysokorychlostního připojení k Internetu), či čerstvými úvahami o zavedení Internetu pro všechny jakožto dalšího „všeunijního dobra“ formou univerzální služby.

Je tedy nutno brát v úvahu, že jakoukoliv povinnost, kterou chce ČTÚ uložit operátorovi, lze uložit pouze na relevantním trhu, který je definován Evropskou komisí, pouze po důkladné analýze tohoto trhu a dále jen poté, je-li na tomto trhu analýzou zjištěn subjekt s významnou tržní silou. Samotný tento proces je velmi úzce korigován pravidly danými kromě zákona i zmíněnou soustavou evropských nařízení, doporučení a běžnou regulační praxí, či judikáty. Z toho plyne, že regulátor má nevelký prostor k manévrování a jeho ochota či neochota k drsnějším zásahům v rámci těchto omezení je dána spíše jeho názorem na prospěšnost regulace jako takové, či výsledkem jeho úvah o možných „nákladech a výnosech“ jeho opatření (tedy ve smyslu uškodím/prospěji trhu). Po uplatnění toho, co má tak říkajíc v ruce, může jen sledovat, co s tím trh následně provede a co to provede s trhem. A je to tak správně.

Osobně jsem názoru, že nejlepší regulací je pokud možno žádná regulace. Netajím se tím a smířím se i s názorem, že druhá nejlepší regulace je regulace líná. Žádný regulátor, i kdyby to samotná Evropská komise byla, nedokáže přece odhadnout a předjímat ty myriády motivací, pohnutek, záměrů, činů, nebo tužeb uživatelů a jejich následné promítnutí se do zákaznických rozhodnutí či voleb.

Příklad vývoje neregulovaného

Právě na příkladu mobilních hlasových služeb lze platnost výše uvedeného názoru prezentovat. Mobilní trh se v ČR vyvíjel od počátku bez regulačních zásahů. Jednak proto, že se na něm vyskytovalo víc operátorů a že se rozvíjel i přes absenci regulace (nebo právě proto) svižně a do dnešní doby dosáhl neobvykle vysoké penetrace. Mám velké pochyby o tom, že by se stejně tak stalo v prostředí např. tuhé regulace cenové.

Chování zákazníků

Existuje jisté procento lidí, kteří jsou na špičce uživatelských skupin (tzv. lídři), kteří užívající hlasové a dnes i datové služby mobilního trhu ve větším množství, volají po špičkové kvalitě a vyznačují se nespokojeností s dnešní úrovní cen. Připouštím reálnost příčiny jejich nespokojenosti, ta je však dána, spíše než nedostatkem regulace, uživatelskou leností zbývající šedé zákaznické masy. Ta nebyla a není ochotna měsíc po měsíci, rok od roku či od jedné marketingové akce k druhé hlídat tarify, nabídky, vyznat se v nich a proplouvat od operátora k operátorovi, od výhody k výhodě. Přesto trh rostl, provoz sílil a výnosy se zvyšovaly a zvyšují. Tím ona řečená masa zákazníků zjevně nevytváří na straně poptávky dostatečný tlak na snižování cen či zvyšování kvality a nenutí operátory enormněji se snažit o udržení zákazníka. Platí tedy zlatá slova jednoho z mých učitelů obchodnické praxe, že cena je to, co je zákazník ochoten zaplatit a faktické kalkulace nákladů a výnosů u prodávajícího či skutečná nabízená hodnota zboží s tím má společného méně. Je to tedy veličina subjektivní, nelehce proměnná, neboť není ovlivňována jen stranou nabídky.

Příklad vývoje regulovaného

Opačný příklad. Třeba trh přístupu ke službám Internetu, v okolní Evropě reprezentovaný převážně technologií xDSL. Ten je v ČR regulován v podstatě od začátku, protože zde vždy existoval jen jeden významný poskytovatel s dostatečně rozlehlou sítí a tržní silou, který však regulací ztratil motivaci k masivnějšímu zpracování trhu (tím myslím vše, co operátor musí pro svižný růst svého byznysu dělat). Protože ale vývoj nečekal, vznikly a oproti Evropě se nebývale rozrostly alternativy, které jinde tak rozvinuté nejsou (WiFi). Vznikly však bez přímého přičinění regulátora, bez státní pomoci, bez dotací od EU, nebo obcí – zkrátka vznikly z uživatelského zájmu, zdola. Jistě to však nebylo nějakým „druhým plánem“ oné regulace fixního přístupu.

       

Co lze dodat?

Snad jen to, že dnešní volání po zásazích regulátora u mobilních hlasových služeb, kde je však regulace možná jen na velkoobchodním trhu ukončování volání ve vlastních sítích operátorů (terminace) a kde má každý z operátorů svých 100% tržního podílu jistých, nezohledňuje v podmínkách ČR vedle zmíněných zákaznických zvyků ani historický vývoj sítí a služeb. Krátce: operátoři zde musí neustále dohánět vývoj (nejen technologický), investovat a vydělávat si na to. Právě nyní řeší problém zahlcování svých sítí datovým provozem, čeká je přechod na 4. generaci technologií, aniž stačili dokončit rozvoj generace třetí. Zákaznické chování jim to umožňuje a oni to považují za správné. Regulátor pak zde dělá také jen to, co může, co mu mantinely dovolí a co považuje za správné. Trh elektronických komunikací je součástí širších vazeb, je nutno posuzovat jej jako celek, kde vše souvisí se vším a nejen selektivně házet zdánlivou vinu na jednu hromádku. Jsem přesvědčen, že obecně se všichni bez výjimky chováme tak, aniž si to uvědomujeme, abychom vyhověli našemu subjektivnímu názoru na to, co je správné. Lidským jednáním pak vzniká spontánní řád lidských interakcí, který žene kupředu naši lidskou společnost a žádný operátor, ani regulátor dokonce ani stát, či EU s tím nic moc nenadělá. Naopak, pokud tuto spontaneitu hruběji porušíme, koledujeme si o malér. Vím, že je to už dost vzdáleno od přízemní praxe, ale je to můj silný názor a ten jsem chtěl zjevit.

ČTÚ je prý v rámci Evropy považován za jednoho z regulátorů liberálních, přičemž toto slovo má právě v prostředí evropského byrokratismu a v ústech příslušných úředníků pejorativní nádech. Já jsem však tomu rád a neberu to jako hanu. Naopak.