Skutečně může zaměstnavatel číst vaši poštu?

Takové články se objevily např. na www.epravo.cz a v minulosti také na Lupě. Stanoviska obsažená v těchto pracích je nutno odmítnout jako neodůvodněná a zavádějící a dokonce není vyloučeno, aby na takovéto články bylo pohlíženo jako na podněcování k trestnému činu dle § 164 trestního zákona.

Názory autorů přiznávající zaměstnavateli právo číst elektronickou poštu zaměstnance vycházejí z poměrně široké palety různých zdůvodnění. Zejména bývá argumentováno některými ustanoveními zákoníku práce umožňujícími kontrolu zaměstnance, dále skutečností, že náklady na provoz emailové schránky a připojení k internetu nese zaměstnavatel, z čehož je vyvozováno, že každá zpráva určená do této schránky je určena zaměstnavateli, nebo dále souhlasem zaměstnance v jeho pracovní smlouvě. V tomto směru se však objevují i poměrně bizarní názory zdůvodňované faktickou mocí nad hardwarovým a softwarovým vybavením, skutečností, že pro čtení zpráv na jednotlivých serverech neexistují žádné překážky, praktickými problémy při nepřítomnosti zaměstnance v práci či argumentem, že zpráva zaslaná elektronickou poštou je neustále otevřená apod.

O ochraně tajemství zpráv poskytovaných elektronickou poštou pochopitelně neexistuje v českém právním řádu žádná speciální právní úprava. Povaha těchto zpráv však v žádném případě nevylučuje použití úpravy obecné (stejně jako je tomu u zpráv podávaných faxem apod.) Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných elektronickou poštou plynoucí z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (samozřejmě také upraveno mezinárodními smlouvami) svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody. Článek 13. Listiny zní: „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ Dle názoru Ústavního soudu ČR (rozhodnutí IV. ÚS 536/2000) tajemství dopravovaných zpráv „spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit.“ Podobně ustanovení § 239 trestního zákona pod porušením tajemství doručovaných zpráv rozumí: „…úmyslné porušení tajemství a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením, nebo b) zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením…„ Související skutková podstata ohledně vyzrazení takového tajemství je formulována v § 240 trestního zákona.

S obsahem dopravované zprávy je oprávněn se seznámit pouze její adresát. Z tohoto důvodu je naprosto rozhodující určení té osoby, jenž je označena odesílatelem jako adresát. Názory zaměstnavatele, že veškerá pošta směřující na emailové adresy jím zřízené, je určena jemu, nelze považovat za důvodné. O tom, komu je zásilka určena, rozhoduje odesílatel. Pokud odesílatel zašle email na adresu jmeno.prijmeni@fir­ma.cz, nutno v prvé řadě předpokládat, že adresátem je fyzická osoba (samozřejmě to tak v konkrétním případě být nemusí), jejíž jméno adresa obsahuje. Situaci, kdy zpráva je doručena přes schránku zřízenou zaměstnavatelem, lze přirovnat k doručení písemnosti na pracovišti dle § 46 občanského soudního řádu. Z okolnosti, že adresa obsahuje také kupříkladu doménové jméno, které je registrováno na zaměstnavatele, nelze činit žádné závěry pro opačný výklad. Těžko lze totiž obhájit názor, že veškerá pošta odeslaná na adresy @seznam.cz je určena společnosti Seznam.cz, a.s. U odesílatele totiž nelze apriori očekávat, že zná přesně všechny právní vztahy k doménovému jménu obsaženému v adrese a právní vztahy mezi fyzickou osobou (adresátem) a držitelem domény. Doména v držení zaměstnavatele nemusí mít nic společného s jeho obchodní firmou (názvem, jménem), takže na vztah mezi zaměstnavatelem a doménovým jménem nelze (kromě výpisu ze seznamu domén) z ničeho usuzovat. Navíc velká část zaměstnavatelů využívá služeb jiných subjektů pod jejich doménovými jmény (freemailové služby apod.). V případě, že se zaměstnavateli dostane do moci elektronická korespondence zaměstnance, je povinen se zprávou přestat okamžitě nakládat (zejména přestat ji číst), uvedené samozřejmě platí vždy, pokud je někomu omylem doručena zpráva patřící jiné osobě.

Komu je zpráva určena v případě, že emailová adresa obsahuje zkomoleniny jména, fantazijní názvy apod., je vždy nutno posoudit v konkrétním případě. Sporné mohou být samozřejmě také situace, kdy zpráva je určena fyzické osobě, jež je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu zaměstnavatele.

Stejně tak je nutno odmítnout názory, které usuzují na oprávnění zaměstnavatele číst elektronickou poštu z ustanovení zákoníku práce, ze zaběhnuté praxe v podniku nebo z pracovní smlouvy, která obsahuje ustanovení o tom, že zaměstnavatel je oprávněn elektronickou poštu číst. Jak bylo uvedeno výše, tajemství zpráv podávaných elektronickou poštou je obsaženo v čl. 13 Listiny, a „jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných.“ „Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu“ (rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 536/2000). Takovýmto přípustným zásahem je např. zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování orgány policie dle § 86 a násl. trestního řádu. Ustanoveními zákoníku práce tedy nelze odůvodnit zásahy soukromých subjektů (zaměstnavatelů) do ústavně zaručených práv, a to ani v případě porušování pracovní kázně ze strany zaměstnance. Oprávnění zaměstnavatele (jeho zástupce) dle § 9 odst. 3 zákoníku práce ke kontrole práce zaměstnanců a povinnost zaměstnance dle § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele mají naprosto jiný účel než omezení ústavních práv. Kontrolou svěřených prostředků nelze zasahovat do základních práv a svobod jednotlivce, stejně jako uhrazováním nákladů spojených s telefonní linkou ze strany zaměstnavatele nelze v žádném případě odůvodňovat odposlouchávání telefonických hovorů. Výše uvedeným však samozřejmě nejsou dotčena práva zaměstnavatele ke kontrole zaměstnance jinými způsoby, např. zjišťováním objemu přenesených dat (nikoliv však odposloucháváním obsahu přenášených dat), porovnáváním telefonních poplatků spojených s vytáčeným připojením, revizí dokumentů před jejich odesláním apod. V této souvislosti nutno upozornit, že pod ústavní ochranou zřejmě není pouze obsah zasílané zprávy, ale i adresy, na které jsou zprávy odesílány (analogicky dle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království, který uvádí, že volaná čísla nutno považovat za nedílnou součást komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu). Dále je v této souvislosti vhodné uvést, že chráněny jsou i písemnosti a záznamy uchovávané v soukromí. Zdali je doručená elektronická pošta uchovávána v soukromí, či nikoliv, je nutno posoudit v každém konkrétním případě zvlášť.

V případě, že v pracovní smlouvě je obsažen souhlas zaměstnance se čtením jeho elektronické pošty ze strany zaměstnavatele, je toto ustanovení pracovní smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem. Svých ústavně zaručených práv se zaměstnanec ani nikdo jiný nemůže předem platně vzdát. Tímto samozřejmě není dotčeno právo zaměstnance poskytnout doručenou zprávu dobrovolně zaměstnavateli k přečtení. Stejně tak není dotčeno právo zaměstnavatele na kontrolu a seznámení se s obsahem zprávy patřící jemu, avšak doručené do schránky zaměstnance.

Za samostatnou otázku lze považovat kontrolu odchozí pošty. Opět nelze přisvědčit názoru, že zaměstnavatel může kontrolovat veškerou poštu odesílanou z „jeho“ schránky. Nutno si uvědomit, že ne veškeré úkony činěné v rámci pracovní doby jsou úkony zaměstnavatele, a zároveň, že tyto úkony nemusí být vůbec porušením pracovní kázně.

Krátce ještě k technické možnosti číst elektronickou poštu. Faktická moc nad hardwarovým či softwarovým vybavením nijak nelegitimuje případné protiprávní kroky zaměstnavatele, naprosto stejně je tomu u poskytovatelů freemailové služby. Skutečnost, že dokážu klacíkem zručně vyšťourat dopis ze schránky svého souseda, mé počínání také nijak neospravedlňuje a nelegalizuje. Případ, kdy si tímto způsobem počíná pracovník telekomunikační služby (např. zaměstnanec providera), naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce § 239 trestního zákona. Mezi takovouto činností administrátora a nahříváním obálky nad párou poštovní doručovatelkou není žádný rozdíl.

Právní nároky zaměstnance v případě zjištění, že jeho zaměstnavatel porušuje jeho výše uvedená práva, stejně tak jako právní nároky zaměstnavatele při porušování pracovní kázně ze strany zaměstnance, přesahují rozsah tohoto článku. Ohledně prevence ze strany zaměstnavatele lze pouze doporučit zřizovat schránky elektronické pošty znějící nikoliv na jméno jednotlivých zaměstnanců. Vhodnější jsou spíše schránky s obecným označením (např. sklad@firma.cz). Ani splnění tohoto požadavku však neznamená, že by měl zaměstnavatel právo číst korespondenci určenou zaměstnanci. Jako prevenci ze strany zaměstnance proti porušování jeho ústavních práv lze samozřejmě doporučit šifrovanou komunikaci.