Software z druhé ruky: můžete legálně koupit nebo prodat?

Právní otázky spojené s přeprodáváním originálních kopií počítačových programů nejsou u nás v praxi příliš často diskutovány. Naproti tomu kupříkladu v Německu byly případy spojené s touto problematikou již opakovaně řešeny soudy (včetně problematiky spojené s tzv. OEM software). V tomto kontextu je zajímavé, že v České republice jsou ze strany některých velkých softwarových společností intenzivně podávána trestní oznámení proti osobám, které „použitý software“ nabízejí. Dle našeho názoru neoprávněně.

Pro zhodnocení této problematiky z pohledu českého práva je nutné se zabývat institutem tzv. vyčerpání práv k rozmnoženině počítačového programu (v zahraničí je tento institut označován jako tzv. first sale doctrine nebo exhaustion doctrine), kterému jsme se podrobněji věnovali již v předchozím článku, a to v souvislosti s elektronickými knihami. Stejně jako u elektronických knih bude i u software záležet na způsobu distribuce jeho rozmnoženin (kopií). Tento článek je věnován případům, kdy je počítačový program distribuován na hmotném nosiči dat (předinstalovaný na hardware, uložený na CD-ROM) a nikoliv případy, kdy je počítačový program distribuován prostřednictvím internetu.

V této oblasti mohou vznikat dvě základní otázky. Je vlastník originálního nosiče (se software) oprávněn tento nosič dále prodat či darovat? Je kupující (či obdarovaný) software uložený na tomto nosiči oprávněn užít (nainstalovat a provozovat)? Dle našeho názoru je při splnění zákonných předpokladů odpověď na obě dvě tyto otázky kladná.

Možnost prodat kopii software

Ustanovení § 14 odst. 1 autorského zákona definuje, co se rozumí rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla (platí i pro počítačové programy): „Rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem.“ O rozšiřování se tak jedná pouze v případech, kdy dochází k převodu vlastnického práva, tedy v případech, kdy je prodávána (či např. darována, směňována) kopie díla (počítačového programu) společně s hmotným nosičem. V případech, kdy je počítačový program distribuován bez přímé souvislosti s nosičem (např. prostřednictvím internetu), se nejedná o rozšiřování ve výše uvedeném smyslu, nýbrž o sdělování díla veřejnosti dle ustanovení § 18 autorského zákona.

Z našeho pohledu je pak nejdůležitější ustanovení § 14 odst. 2 autorského zákona, které přímo navazuje na výše uvedený § 14 odst. 1 autorského zákona a stanoví: „Prvním prodejem nebo jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla v hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho souhlasem na území členského státu Evropských společenství nebo jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru, je ve vztahu k takovému originálu nebo rozmnoženině díla právo autora na rozšiřování pro území Evropských společenství a ostatních smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru vyčerpáno; právo na pronájem díla a právo na půjčování díla zůstává nedotčeno.“ Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pokud dojde se souhlasem nositele práv (softwarové společnosti) k prvnímu prodeji rozmnoženiny díla na hmotném nosiči, není již nositel práv oprávněn regulovat další distribuci (rozšiřování) takové rozmnoženiny.

Tato právní úprava navazuje v oblasti počítačových programů na ustanovení čl. 4 odst. 2 Směrnice Rady o právní ochraně počítačových programů (91/250/EHS), jež stanoví: „První prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství provedený nositelem práv nebo s jeho svolením je vyčerpáním práva na šíření této rozmnoženiny v rámci Společenství s výjimkou práva na kontrolu dalšího pronájmu počítačového programu nebo jeho rozmnoženin.“ Dle našeho názoru by tak mělo u všech rozmnoženin, které jsou distribuovány společně se svým hmotným nosičem (na kterém jsou uloženy), dojít k vyčerpání práva na rozšiřování díla dle ustanovení § 14 odst. 2 autorského zákona. To znamená, že další osoby mohou tyto rozšířené originální rozmnoženiny dále nabízet a prodávat, což bylo potvrzeno i v rámci rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Levob Verzekeringen BV and OV Bank NV v Staatssecretaris van Financiën (zejména body 43–45 tohoto rozhodnutí).

Práva nabyvatele kopie

Na rozdíl od většiny autorských děl neumožňuje autorské právo u počítačových programů tzv. volné užití – tedy zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu nepodnikající fyzické osoby. Za rozmnožování počítačového programu se považuje i zhotovení rozmnoženiny, je-li nezbytná k zavedení a uložení počítačového programu do paměti počítače, jakož i pro jeho zobrazení, provoz a přenos (§ 66 odst. 2 autorského zákona). Užití počítačového programu, a to i pro osobní potřebu fyzické osoby, je tedy možné pouze na základě smlouvy (licenční či podlicenční) anebo v případech výslovně stanovených zákonem. V případě rozmnoženin, u nichž došlo ve výše uvedeném smyslu k vyčerpání práva na rozšiřování, připadá v úvahu pouze užití počítačového programu na základě zákona (viz níže).

V případě, že dojde oprávněně k převodu vlastnického práva k nosiči s rozmnoženinou počítačového programu na další osobu, není tato osoba již ve smluvním vztahu s nositelem práv (softwarovou společností) a nedopadají tedy na ni ani podmínky licenční smlouvy (vztah mezi prvním nabyvatelem rozmnoženiny a nositelem práv), včetně věcných omezení, která jsou stanovena v licenčních podmínkách OEM apod. Jak bylo zmiňováno, tato osoba (druhý a další nabyvatel) je oprávněna počítačový program užít přímo na základě zákona, konkrétně na základě ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona.

Ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona stanoví, že „do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu…“ Toto ustanovení tedy dává oprávněnému uživateli rozmnoženiny počítačového programu (tedy i osobě, na kterou je řádně převedeno vlastnické právo k rozmnoženině) možnost užít tento počítačový program, včetně možnosti zhotovení trvalé kopie z této rozmnoženiny (instalace) a zhotovování dočasných kopií v operační paměti počítače (viz také § 66 odst. 6 autorského zákona).

Tato situace je však do určité míry absurdní. Jak již bylo zmiňováno, další nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu již není vůči nositeli práv k počítačovému programu vázán smluvními ujednáními. Jeho právní postavení by mohlo být výhodnější, než jaké bylo právní postavení prvního nabyvatele rozmnoženiny počítačového programu. Tato situace by měla být legislativně do určité míry korigována tzv. materiální stránkou (tzv. tříkrokovým nebo třístupňovým testem) dle ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona. Nicméně je zřejmé, že tento materiální korektiv je poměrně vágní, přičemž oprávnění druhého a případně dalšího nabyvatele užít počítačový program je zakotveno výslovně.

Dle našeho názoru je legislativní situace v této oblasti poměrně jednoznačná (jak na národní, tak i unijní úrovni). Jiný výklad by nutně znamenal absurdní situaci, kdy by nebylo možné přeprodávat žádná zařízení, jež obsahují software, či přeprodávat počítačové hry. Je tedy možné se pouze podivit současným praktikám některých velkých softwarových společností, které podávají trestní oznámení vůči subjektům, které se zabývají přeprodejem originálních nosičů, a snaží se tyto osoby i jinými způsoby zastrašit. Přestože se jedná o ekonomicky silné společnosti, vyhýbají se zřejmě standardnímu řešení případného sporu (tedy řešení soukromoprávní cestou) a přenášejí náklady spojené s prosazováním jejich zájmů na stát.