Virtuální prago-středo-světismus

Ilustrace: Nenad Vitas

Mávnul bych nad tím rukou, kdyby se to nestalo dvakrát krátce za sebou. Potřeboval jsem něco domluvit s kolegou, kterého osobně moc neznám a se kterým se bavím víceméně jen pracovně a občas. Tentokrát se ale naše jinak stručná debata po ICQ (při níž jsme rozebírali obsah naší předchozí e-mailové konverzace) poněkud zadřela a trvala s krátkými přestávkami úspěšnou hodinku. Přitom bohužel nic nenasvědčovalo tomu, že dojdeme k závěru, který by pro nás oba byl akceptovatelný.

Jako první přišel s nápadem vyřešit zapeklitou kolizi v názorech kolega. Hele, co kdybychom dali kafe? Dlouhodobé vybavování se do klávesnice, jak známo, škodí zdraví a na úsměvu člověku taky moc nepřidá. S vědomím si propastné vzdálenosti, která nás dělí, jsem chtěl kolegu zdvořile odmítnout, ale byl rychlejší. Tak za půl hoďky na Můstku? Vysvětlil jsem mu, že to nepůjde, protože „já být v Olomouci“, kdežto on v Praze. Z druhé strany ICQ na mne zamrkalo mrazivé ticho trvající několik desítek sekund. Aha. A co tam děláte? Odpověděl jsem, že žiju. Ticho bylo ještě mrazivější, reakce vyloženě ledová. Aha, ale já myslel, že když děláte tady, tak budete náš. Slovo „náš“ ve mne vzbudilo stav, který čas od času zažívá – ke škodě místních obyvatel – každá aktivní sopka. Udržel jsem se a neexplodoval.

Druhá historka se týkala odložení něčeho, co bych si měl vyzvednout. Máte to u nás na firmě, tak si pro to přijďte. Ale já jsem zdaleka, tak nejdříve příští měsíc, a já to potřebuji už teď. Můžete mi to poslat? A proč bychom vám to posílali? Vždyť máme provozovnu pět minut od metra! K nám metro nejezdí! Vy jste z Ruzyně? Ne. Z Moravy!

Předchozími dvěma historkami jsem chtěl ilustrovat jeden nesmírně zajímavý a aktuální jev. Moderní komunikace extrémním způsobem zkracuje vzdálenost. Je jedno, zda můj komunikační partner u e-mailu nebo na ICQ sedí za počítačem v Praze, nebo třeba v Hočiminově městě. Internet, respektive jeho služby, způsobuje, že se můžeme bavit v reálném čase a co víc – za jedny peníze, bez ohledu na to, jak veliký je prostor, který nás odděluje.

To ale nemění vůbec nic na tom, jak tento prostor chápou skuteční uživatelé. Když budu komunikovat s někým, o kom vím, že je cizinec, pak budu jeho fyzické umístění podvědomě a zcela automaticky situovat do onoho vzdáleného bývalého Saigonu. Pokud to bude obyvatel Česka a nebudu si explicitně vědom toho, že se nachází v zahraničí, budu jej mít vedle sebe. Zkrátka a dobře, podobné vidíme blíže, rozdílné vzdáleněji, než to doopravdy je, a komprese časoprostoru způsobená faktem Internetu na tomto vnímání nic nemění. Bohužel včetně pragocentrismu.